S fyzioterapeutem Štěpánem Hebíkem o jeho hudební kariéře, která jej pod trochu tajemně znějícím pseudonymem 7krát3 přivedla až na vrchol české pop-music. Hudební publicista Pavel Kučera dále zjišťoval, proč se 7krát3 přes den živí napravováním cizích těl a jaká místa má v rodných Českých Budějovicích nejraději.
„Je to tady číslo jedna, takže to nejspíš byl i první dům ve vesnici,“ poznamenává s úsměvem Štěpán, když si zaujatě prohlížím krásný dřevěný strop z prastarých trámů. Jsme na adrese Planá 1, ve vesničce zhruba deset minut od Českých Budějovic, ze kterých Štěpán pochází. Právě tady stojí dům, který Štěpán využívá coby svou fyzioterapeutickou ordinaci. Přistěhoval se sem přitom teprve nedávno. „Spousta věcí je provizorních,“ říká trochu omluvně a ukazuje na kusy nábytku, které tu zbyly po předchozím nájemci.
„Chtěl bych to tu zařídit sofistikovaněji hlavně pro hůř mobilní pacienty. Budou tu bradla a další věci, které jim budou pomáhat v pohybu,“ říká Štěpán. O tom, že bude tento držitel Anděla v kategorii sólový zpěvák za rok 2020 jednou pomáhat lidem, měl prý jasno odmala. „Už od dětství jsem si to přál a vždycky jsem si představoval, že to bude skrz nějaký dotyk. Pořád jsem tam viděl tu fyzickou stránku, přitom jsem vůbec nevěděl, že něco jako fyzioterapie existuje. To jsem se dozvěděl až na střední. Ale protože jsem se chtěl hodně věnovat hudbě, úplně jsem se necítil na medicínu. Věděl jsem, že by mi pak na hudbu nezbýval čas ani prostor. Ta fyzio pro mě proto splňovala představu o tom, jak by moje pomoc měla vypadat,“ říká.
Začátky jeho hudební kariéry a dráhy fyzioterapeuta se přitom tak trochu prolínaly. Svou ordinaci měl v prostorách, jež si pronajímal společně se svým otcem a bratrem, kteří si tam zřídili sídla svých firem. A ještě tam zkoušela Štěpánova tehdejší skupina, poměrně známá ska parta Pub Animals. „Měli jsme pronajaté celé patro v Besedě Na Sadech, což dřív bylo v Budějicích dost populární místo. Brácha a jeho kámoši tam měli kreativní studio a jedna místnost byla vyhrazena pro moji ordinaci. Musel jsem to i nechat zkolaudovat jako státní zdravotnické zařízení, což je poměrně složitý proces, který musí jít přes krajský úřad. Ale zkušebnu jsme měli hned naproti. Takže když jsem skončil v ordinaci, jenom jsem přešel do vedlejší místnosti a byl jsem na zkoušce,“ vzpomíná Štěpán.
Na můj dotaz, jestli svým pacientům taky někdy zpívá, se smíchem odpovídá: „Nezpívám. Někdy ale přijde pacient, který si je vědom, že dělám hudbu, a já vždycky říkám, že je to spíš překážka než výhoda. Ty lidi se pak totiž trochu stydí, a to pro tuhle práci není dobře.“
Jiná časová dimenze
Sedáme do auta a ze Štěpánovy ordinace vyrážíme autem do centra jihočeské metropole. Cestou si povídáme mimo jiné o tom, jaký má k tomuto městu vztah a co mu na životě v něm nejvíc konvenuje. „Nejvíc mi asi vyhovuje to tempo,“ říká. „Když to třeba srovnám s Prahou, kde pořád trávím docela dost času, mám pocit, že tady je to trochu jiná časová dimenze. Život na menším městě je v něčem pomalejší. Ale všechno má svoje pro a proti. Například se mi zdá, že jsou Budějovičáci trochu míň otevřený. Praha je v tomto ohledu lepší, a nabízí tím víc příležitostí,“ přemítá Štěpán, zatímco parkujeme na budějovickém centrálním náměstí Přemysla Otakara II.
Vystupujeme z auta, a přestože je lednových pět stupňů a fouká nepříjemný studený vítr, Štěpán na sobě má jenom velmi tenký pogumovaný plášť a pod ním košili. „Styl bolí,“ odpovídá se smíchem na moji poznámku, že během příštích deseti minut pravděpodobně umrzne. A protože jsme ho požádali, aby nám ukázal několik míst, která má v Budějovicích nejraději anebo k nim má osobní vztah, vede nás do jednoho z domů na hlavním budějovickém náměstí, kde sídlí obchodní dům s názvem Galerie Dvořák. My však nejdeme na nákupy.
Výtahem vyjedeme až do horního patra, kde má Štěpánův kamarád fitko s názvem Heaven Gym. A z něj je přístup na střechu, z níž se nabízí skutečně skvělý výhled na město. „Mohl jsem vás vzít na Černou věž, ale to by bylo trochu klišé,“ komentuje s úsměvem Štěpán, zatímco s fotografkou Míšou vystupujeme na stříšku, na které je i několik židliček a stolek pro kafe a cigárko. Kdyby ovšem bylo trochu vlídnější počasí. „Všichni tomu tady říkají střecha Hejvnu,“ informuje mě Štěpán, když se ho ptám, jak se to místo vlastně jmenuje, zatímco na pokyn fotografky neohroženě pochoduje po střešní římse. Dlouho ho ale netrápíme a po krátkém focení a kochání pohledem dolů na náměstí vyrážíme k dalšímu stanovišti.
Analogový svět
Poté co jsme zpět na ulici, dochází k vtipné situaci. Asi tři různí lidé Štěpána zastavují, ale ne proto, že by poznali hudební hvězdu, jak jsme si původně mysleli, ale aby se ho zeptali na cestu. „Dneska dělám průvodce,“ směje se Štěpán. A vede nás k budově Jihočeské vědecké knihovny, jejíž moderní přístavba je rozhodně jednou z nejzajímavějších novostaveb, kterou v tomto městě najdete. „Jsem rád, že to tady postavili, protože na České Budějovice to má relativně odvážný design,“ říká Štěpán, zatímco přicházíme k modernímu kvádru tyrkysové barvy. Sem nás prý vede především proto, že se k této budově váže příběh obalu jeho nedávno vydaného druhého alba s názvem II.
„My jsme celou tu desku dělali hodně analogově, tak jsme se rozhodli projít nějaké staré knížky, ze kterých bychom mohli využít i nějaké podobně laděné fotky. Úplně náhodou jsem sáhl po knížce o Jacquesi Cousteauovi a právě jí jsme se pro ten obal inspirovali. Používali jsme například jen analogové fotky a podobně. Nicméně celý nápad toho konceptu obalu mojí nové desky vznikl tady,“ vypráví Štěpán. V budově samotné se ale příliš nezdržujeme, protože naše povídání očividně ruší poklidný chod knihovny.
Uděláme pár rychlých fotek a jdeme zase dál. „Já jsem se tady narodil a dá se říct, že na různých místech Budějic žiju celej život,“ říká Štěpán cestou na poslední místo, které nám ve svém městě chce ukázat. „Deset let jsem žil úplně v centru, což bylo super v tom, že jsem do ordinace jezdil na skejtu a z ní pak na skejtu do zkušebny. Ale teď mám děti, tak jsme se chtěli přesunout na venkov,“ říká Štěpán, zatímco ve svém zelenkavém utěkáčku už nepokrytě drkotá zuby.
O stěhování jinam prý nikdy neuvažoval. Výjimkou byla doba, kdy během studií na Karlově univerzitě žil v Praze. „Tehdy jsem dva roky bydlel na koleji FTVS na Evropské. Náš pokoj měl asi patnáct metrů čtverečních a bydleli jsme tam ve třech, se samýma sportovcema. Ale vzpomínám na to hrozně rád. Měli jsme tam gramec, takovou starou teslu, a k němu spoustu skvělých desek. Pro ostatní jsme byli exoti, pořád jsme si něco pouštěli a myslím, že ostatní trochu nechápali,“ vzpomíná Štěpán.
Všichni moji blízcí
Mezitím přicházíme na historické a velmi fotogenické Piaristické náměstí, na kterém sídlí kostel Obětování Panny Marie a Dominikánský klášter. Nás sem však nevedou duchovní pohnutky, ale prostá skutečnost, že v prostorách kláštera je i základní umělecká škola, kterou sám Štěpán navštěvoval, především tu ale učí jeho maminka. „Tady jsem strávil určitou část svého dětství,“ říká Štěpán. „Moje mamka tu celej život učí flétnu, já sem chodil na klavír a často jsem sem chodil po škole a na mamku čekával. A taky jsme si na tom nádvoříčku docela často hráli s bráchou,“ ukazuje kousek před sebe. „Je to ale současně jedno z mála míst, kde se v Budějovicích konají nějaký zajímavý venkovní kulturní akce, například koncerty, ale třeba i skejtový závody,“ dodává.
Jelikož je nám všem už poměrně velká zima, jdeme prohlídku města uzavřít na oběd do místní restaurace Bria, v níž pro nás Štěpán prozíravě rezervoval stůl. Po příchodu do ní se tu náhodou potkáváme i se Štěpánovým otcem, který se svojí společností obědvá dva stoly od nás. Není to přitom jediný Štěpánův blízký nebo známý, jehož ten den společně potkáváme, což jen podtrhuje dojem klidného města, kde se lidi navzájem znají a mají k sobě blízko.
Během oběda mluví Štěpán o tom, na co se v letošním roce ze svého hudebního života nejvíc těší a také, co považuje za svůj dosavadní největší úspěch. „Největší událost je pro mě teď určitě turné, které chystám po vybraných městech Česka. Chci se na prezentaci nové desky dobře připravit a pak ji představit naživo,“ říká Štěpán nad talířem kuřecího gyrosu a brambor grenaille s tzatziky. „Ale vybrat hajlajt, to je těžký. Bylo toho víc a pořád se to stupňovalo. A každý další překonal ten předchozí. Momentálně je to pro mě ale určitě moje nová deska. Její nahrávání pro mě bylo období, kdy se změnilo strašně věcí – a jak přicházely, deska je podtrhla a zaznamenala. Je na tom práce producentů, lidí a muzikantů, o kterých se mi dřív ani nesnilo, že bych s nimi mohl dělat. A je pro mě velká pocta, že na tom albu jsou,“ říká na závěr Štěpán.
