Vyhnout se rychlé módě a stádnímu postoji k nakupování vyžaduje zralost a sebevědomí, říká propagátorka slow fashion Eva Urbanová.
„Velká část nastupující generace se ke slow fashion staví jako k dalšímu módnímu trendu. Nakupování z lokálních zdrojů, v second handech či v alternativních obchodech je zkrátka ,in‘. Úlohou nás propagátorů slow fashion je, aby se z tohoto trendu stala norma,“ myslí si Eva Urbanová, majitelka nezávislé prodejní galerie a internetového obchodu NILA. V NILE najdete originální bytové doplňky a etickou módu, o které Eva Urbanová píše i na svém blogu.
Kolik stojí slow fashion móda? Jak je to s ekologickými kampaněmi korporátních řetězců? A jak si vytvořit udržitelný šatník? Na tyto otázky jsme se Evy v rozhovoru zeptali.
Slow fashion je móda, která je citlivá k životnímu prostředí, ale je také etická vůči zaměstnancům textilního průmyslu – asijské továrny sloužící rychlé módě jsou totiž plné lidí, kteří pracují v nelidských podmínkách za minimální mzdu. Proč je tak velká část společnosti ochotna tuto skutečnost přehlížet? A proč ji přehlížejí obchodní řetězce?
Je to dáno geografickou vzdáleností továren, kvůli které je pro běžného člověka složité se do celé situace vcítit a opravdu pochopit její důsledky. Mnoho zákazníků to ani nepovažuje za svůj problém a do velké míry by to opravdu ani jejich problém být neměl. Nakupování módy je spojeno s radostí a sebevyjádřením, a i když je mimo jiné také politickou volbou a zákazníci svým spotřebitelským chováním dávají najevo, zda touží po změně na poli ekologie či lidských práv, není úplně snadné se vždy zorientovat v tom, co kupuji a jaký mohu mít vliv. Řetězce a obecně celá „rychlá móda“ tuto skutečnost přehlížejí, neboť bez vykořisťování těch, kdo ji vyrábí, by jejich byznys model postavený na špatné kvalitě a extrémně nízké ceně „spotřební módy“ zkrátka nefungoval.
Co přivedlo ke slow fashion vás?
Podnikání. Náš obchod měl vždy poměrně přísně nastavená etická a ekologická kritéria pro nákup produktů, věnovali jsme se „slow fashion“ prakticky dřív, než se tento termín dostal do obecného povědomí. Jako advokátce, což byla má původní profese, jsou mi témata lidských práv a korporátní zodpovědnosti blízká. Při cestování po Uzbekistánu jsem také z první ruky viděla, jak dokáže zdevastovat přírodu i životy například pěstování bavlny.
Jak je možné naučit dnešní společnost více se zajímat o slow fashion?
Osvětou, která může začínat velmi brzy. Každé malé dítě je schopno pochopit, že věci mají nějakou hodnotu, že o ně musí pečovat, že je někdo vyrábí. Co se týče nás starších, často stačí, když lidé dají větší šanci kvalitě a zkusí nakupovat smysluplněji. Návratem ke kvalitě většina zákazníků až nečekaně ušetří a bez ohledu na všechny etické a ekologické principy kolem slow fashion se k ní rádo přikloní. Už naše babičky věděly, že málokdo je tak bohatý, aby si mohl kupovat levné věci. A pravda je to stále.
Liší se zájem o slow fashion v dnešních generacích studentů oproti generacím jejich rodičů, prarodičů?
Velká část nastupující generace se ke slow fashion staví jako k dalšímu módnímu trendu. Nakupování z lokálních zdrojů, v second handech či v alternativních obchodech je zkrátka „in“. Úlohou nás propagátorů slow fashion je, aby se z tohoto trendu stala norma. U starší generace je posun k pomalé módě promyšlenější a podobnější situaci v jídle, kde se od fast foodu člověk s věkem posouvá více k opravdovému jídlu (slow food). V módě je to podobné – s věkem rostou nároky na kvalitu, znalost původu věcí, schopnost posoudit jejich hodnotu i pečovat o ně.
Kdo nebo co nejvíce podněcuje fenomén fast fashion a plýtvání oblečením?
Nízká cena a vysoká obrátkovost. Marketing fast fashion je o rychlé spotřebě. Představuje módu jako záležitost na několik týdnů a oblečení jako ryze spotřební věc. Modely jsou šity tak, aby dlouho nevydržely, a i stylově zastarávají velmi rychle. Dokud bude možné dělat spotřebitelskou volbu mezi obyčejným obědem a novým tričkem, bude tato absurdní situace pokračovat. V průměru dnes lidé chodí do řetězců nakupovat více než dvacetkrát ročně, mnoho z nich každý týden. Zásadně se neukazuje kontext, v jakém móda vzniká, výrobní proces ani zapojení lidé. Zákazník tak ztrácí ponětí o tom, jaká je či má být reálná hodnota věci, kdo ji vyrobil, z čeho, odkud a kam cestovala.
K nákupům ve velkém objemu je zapotřebí nízká cena. Ta je jednou z hlavních zbraní rychlé a mainstreamové módy, neboť umožní zákazníkovi, který by jinak pochyboval o smysluplnosti svého nákupu, si ho ospravedlnit a svou aktuální chuť k nakupování uspokojit. U mnoha zejména mladších lidí se tak vyvíjí prokazatelná psychologická závislost na nakupování, kdy vrcholem uspokojení není věc nosit (natož dlouhodobě), ale okamžik nákupu provázený přílivem endorfinu. Nízkou cenu doprovází nízká kvalita i trvanlivost a ty dovedou zákazníka brzy zase zpět do obchodu, pokud tak neučiní ještě dřív další změna trendu.
Jak je to s cenou, kterou stojí slow fashion? Jen v Praze existuje několik dalších míst, kde je možné sehnat pomalou módu (http://www.greenglasses.cz/cs/co-je-pomala-moda-slow-fashion-a-kde-ji-v-praze-koupit/), mezi nimiž je i váš obchod – jak lákavá je ale tato nabídka pro mladé lidi, kteří nemají vlastní finanční příjem a o módu se zajímají? Jak se mohou ke slow fashion přihlásit oni?
Kombinací kvalitních nákupů, přešíváním a second handy. Místo slepého následování krátkodechých trendů si vybudovat osobitý styl. Mnoho slow fashion značek, jako je třeba Armedangels, jsou jen o něco málo dražší než řetězce. Stačí nakupovat méně, ale lépe.
A jak je to se slow fashion pro malé děti?
U dětí přístup slow fashion spočívá především v tom, že primárně nakupuji oblečení z druhé ruky a podobným způsobem předávám dál. To každé mamince snadno umožní zainvestovat do kvalitních botiček či jednou za sezónu do oblečení, které ji osloví svým designem či příběhem, ať už se jedná o českou či zahraniční uvědomělou značku. Takový přístup je mnohem smysluplnější než nakupovat nové výbavičky v řetezcích.
Proč nejsou Češi zvyklí investovat do módy a hledají co nejlevnější možnosti nákupu oblečení?
Nevím, jestli je to úplně tak. Skupina, která ráda do oblečení investuje a raději nakupuje méně a kvalitněji, postupně sílí. Ale obecně asi máte pravdu a souvislost vidím v nedostatku chuti vybudovat si osobitý šatník s vlastním názorem a celkově možná i pohrdání módou jako takovou, alespoň naoko. Je to projev vnitřní nejistoty. Vyhnout se rychlé módě a stádnímu postoji k nakupování vyžaduje zralost a sebevědomí.
Které textilní odvětví je nejšpinavější z pohledu fast fashion a dopadu na životní prostředí?
Zde nedokážu dát přesnou odpověď. Velmi špatně je na tom obuvnictví. Zapomínat bychom neměli ani na doplňky, jako je třeba bižuterie. I to jsou velmi problematická odvětví.
Textilní průmysly jsou ale jedním z velkých finančních příjmů zemí jako je Indie, Bangladéš, Kambodža a další, navíc zajišťují tisíce pracovních míst, bez kterých se tamější obyvatelé neobejdou. Jak tedy můžeme situaci změnit, aniž bychom tyto země ochudili o důležitý příjem?
Tlakem na korporace, které místní továrny prakticky ovládají, že toto bezohledné chování není akceptovatelné. To je úkolem jak neziskových organizací, tak samotných spotřebitelů.
Může mít reálný vliv na změnu tzv. Fashion Revolution Day, který připadá na 24. dubna, den bangladéšské tragédie, kdy v textilní továrně zemřely tisíce lidí? V tento den si lidé oblékají oblečení naruby a ptají se, kdo jejich oblečení vyrobil.
Tato akce určitě reálné dopady má. Každá takováhle kampaň je během na dlouhou trať a Fashion Revolution dech neztrácí!
Jak je to s ekologickými kolekcemi některých obchodních řetezců, které jinak spadají pod fenomén fast fashion? Je toto snaha o krok jiným směrem, nebo je to jen dobře působící kampaň?
Ve většině případů jde jen o tzv. greenwashing neboli zelený marketing. Ekologie je navíc jeden z problematických aspektů a nejsnadněji se o něm hovoří. Není však nic etického na tričku šitém z biobavlny, pokud je vyráběno za nehorázných podmínek v nebezpečném prostředí. O zlepšení lidských práv se však v kontextu conscious kolekcí mlčí.
K pomalé módě se váže i koncept ceny za jedno nošení, anglicky „Cost per wear“ neboli CPW. Spočítáme si, kolikrát jsme kterou věc měli na sobě, a tímto číslem vydělíme původní cenu. Mnohem levněji vyjdou věci, které si koupíme z nabídky udržitelné a kvalitnější módy. Dovoluje ale dnešní nastavení společnosti nosit třeba 8 let jen jeden jediný kabát? Proč mají mnozí z nás zakódované, že nemohou přece každý týden chodit v tom stejném, natož například 5 let za sebou?
To je také důsledek neuvěřitelného zrychlení a pokřivení základních principů stylu, které nám rychlá móda přinesla. Ty největší fashion ikony nosí své oblečení zas a znova. Spousta kousků v šatníku, jako jsou třeba džíny či kožené doplňky, vypadají nejlépe, pokud jsou řádně nošeny, přirozenou patinu žádné průmyslové zestařování nenahradí. A mnoho velmi úspěšných a bohatých lidí chodí ve stejném oblečení prakticky pořád. Okázalost a ukazování značek je minulostí.
Jak je možné sestavit si šatník správně tak, aby byl promyšlený a udržitelný?
Vezměme svůj šatník a hlavně svůj styl zpět pevně do svých rukou. Prvním krokem k tvorbě originálního a funkčního šatníku je přestat nakupovat impulzivně. Narychlo v polední pauze, když máme hlad. Nakupovat s rozmyslem neznamená vzdát se nákupního zážitku, nedělat si radost či ignorovat trendy. Naopak, znamená to plánovaně si nakupování užít stejně, jako když se jdeme najíst do dobré restaurace, místo abychom si koupili hamburger u benzínky. Neznamená to nikdy si již nekoupit nic, co vám za výlohou padne do oka. Naším cílem by mělo být nakupovat oblečení méně často, ale s větší přípravou a radostí a s vědomím, čeho chceme dosáhnout. Podobně jako u jídla: chceme-li dokonale uvařit, jdeme nakupovat se seznamem. Někdy však narazíme nečekaně na krásnou ingredienci a pak jde jen o to rozmyslet si, zda ji doma budu mít s čím hodit na pánev.
Aby nám takové plánované nakupování šlo lépe, je potřeba, abychom lépe znali sami sebe. Mnoho z nás tíhne ke konkrétnímu sebevyjádření či je nám zkrátka v něčem dobře, ale pod vlivem reklamy a trendů se pokoušíme stylizovat do něčeho jiného v představě, že se budeme cítit lépe. Mnoho z nás potřebuje získat sebevědomí jít si svou cestou, ať už jsou to stále dokola ty stejné černé šaty, nebo třeba boyfriend džíny. Máte pocit, že vlastní styl nemáte? Možná se pletete! Velice užitečné je malé cvičení, při kterém si například na Pinterestu či v jiné sadě obrázků intuitivně vybíráte a ukládáte vše, co se vám „na první dobrou“ líbí. Nemusí jít jen o módu. Možná budete překvapeni, že jste mnohem vyhraněnější, než jste si mysleli, že na vás působí stejné barvy, stejné tóny, stejné věci. Pravděpodobně vám z takového cvičení vypadne velmi konzistentní mozaika. Neznamená to však, že byste měli vypadat stejně jako internetové modely. Jde o to zjistit, co je vaše krevní skupina, a najít si svou cestu. Dalším krokem je vytvořit si základní seznam toho, co vlastně v šatníku potřebujeme mít.
Jak by měl takový šatník tedy ve výsledku vypadat?
To je velmi individuální a každý správný šatník by měl být šatníkem na míru. Odvíjí se to zejména od činností, které během týdne děláme, zda a jak je jejich výsledek závislý na tom, co máme na sobě (obchodní zástupce vs. spisovatel), a také v čem se cítíme dobře a do jaké míry naše oblečení má být funkční. Jako optimální množství je pro vytvoření funkčního šatníku uváděno 30 kusů oblečení (koncept tzv. „capsule wardrobe“). Nezahrnuje věci jako spodní prádlo, punčocháče či výbavu na hory. Neříkám, že se tohoto čísla musíte držet, je jen orientační.
