Jiří Přibáň: Demokracie není schopna přežít tam, kde chybí zdravý rozum

Přibáň

Přibáň

Jiří Přibáň a Petr Pithartfoto: Ondřej Němec zdroj: Knihovna Václava Havla
Brexit
Brexit
Zastánce brexitu Nigel Farage
Příznicvi brexitu slaví
35
Fotogalerie

„Všimněte si, že například na Facebooku se vytvářejí jakési informačně spřízněné tlupy, které proti sobě vystupují se stejnou vášní a nenávistí jako Kubrickovi prapředci ve Vesmírné odyseji, kteří si na úsvitu dějin vzájemně hrozí ohlodanými kostmi. Dnešní média, jak sám název napovídá, jen zprostředkovávají, ale ta okamžitost přijímání a vysílání informací z nás paradoxně vytváří barbary. Chybí nám odstup od sebe samých,“ říká Jiří Přibáň, sociolog a profesor právní filozofie v Cardiffu.

V čem podle něj spočívají největší hrozby pro dnešní demokratické společenství? A proč je důležité mladé lidi přesvědčit o tom, že politika má smysl?

V rozhovoru pro DVTV jste krátce po rozhodnutí britských voličů opustit Evropskou unii řekl, že „jsme svědky toho, jak kráčejí dějiny.“ Nezačíná krok dějin nabírat rychlost, které nemusíme stačit?

Byla to reakce na zcela konkrétní historickou situaci, která znamená, že poprvé nějaká země z Evropské unie vystoupí a tím potvrdí, že kromě evropské integrace je docela dobře možné představit si i evropskou dezintegraci. Dosud se říkalo, že jediné řešení jakékoli krize EU spočívá ve vyšší míře integrace. V tomto smyslu představuje brexit skutečný otřes pro EU, která kdysi byla symbolem onoho „konce dějin“ coby organizace zajišťující mír, blahobyt a prosperitu. Dějiny se zrychlují tím, jak ubývá těchto tří pilířů někdejší legitimity evropské integrace. Tento pohyb musí každého znepokojovat.

Není pro dnešní mladou generaci těžší hledat si jakési záchytné body, kolem kterých můžou formovat svoje názory, aniž by sedli na lep rádoby jednoduchým řešením populistů?

Patří k dnešnímu tónu kritizovat populismus, ale demokracie vždy předpokládá určitou míru populismu. Ta je nezbytná, aby expertní řešení složitých problémů získala většinovou podporu veřejnosti. V dnešní době jsme ale svědky zvláštní mutace populismu, který je anti-politický a nevymezuje se proti konkrétním programům, ale proti politice jako takové. Kromě této anti-politiky je jeho dalším rysem, že se konkrétní vůdci velmi často rekrutují z oligarchických kruhů, které ze současného stavu nejvíce profitovaly a proti nimž je paradoxně hněv veřejnosti nejvíc namířen. Vezměte si Berlusconiho, Trumpa nebo Babiše a zjistíte, že nejvíc získali ze systému, který nyní tak kritizují. Tento oligarchický prvek je zrovna tak nebezpečný. A vidíme, že na lep jim ani zdaleka nesedají mladí lidé bez zkušeností, ale naopak často ti, kteří mají nějaké špatné zkušenosti se současnou rychle se proměňující společností, ať jde o nezaměstnanost, chudobu, sociální vyloučení nebo bezpečnost.

Důležitou roli hrají informační zdroje. Důvěra české veřejnosti v klasická média klesá. Jaké důvěry se jim dostává v Británii? Může se tento fenomén dařit zvrátit novým informačním platformám?

Důvěra v klasická média neklesá jen v české nebo britské společnosti, ale všude na světě. Dnešní digitální revoluce zcela rozvrátila tradiční struktury masových médií a vůbec bych nevkládal naději do nových informačních platforem, protože dnes se informace šíří okamžitě po sociálních sítích a role i tzv. seriózních portálů slábne. Všimněte si, že například na Facebooku se vytvářejí jakési informačně spřízněné tlupy, které proti sobě vystupují se stejnou vášní a nenávistí jako Kubrickovi prapředci ve Vesmírné odyseji, kteří si na úsvitu dějin vzájemně hrozí ohlodanými kostmi. Dnešní média, jak sám název napovídá, jen zprostředkovávají, ale ta okamžitost přijímání a vysílání informací z nás paradoxně vytváří barbary. Chybí nám odstup od sebe samých.

Když už jsme se zmínili o populismu, z jakého politického spektra nám vlastně hrozí nebezpečí? Jsou to fašistické strany typu kotlebovců na Slovensku, krajně levicová hnutí jako jsou Podemos či Syriza nebo konzervativně-nacionální strany jako je polské Právo a spravedlnost?

Víte, co je dnes společné levicovému i pravicovému populismu? Nostalgie! Pravice nostalgicky volá po obnovení národního souručenství a tradičních hodnot, které jsou umístěny do jakési idylické krajiny minulosti. Levice pro změnu nostalgicky hledí do minulosti, kdy dokázala mobilizovat milionové zástupy proletářů a byla si jista tím, že budoucnost patří právě jim. Útoky na liberální demokracii v dnešním Maďarsku nebo Polsku jsou návratem k temným dějinám střední Evropy, kterého bychom se měli velmi obávat. Na levici vidíte spíš bezradnost a neschopnost, jak ukazuje například chování španělských Podemos k socialistům coby jejich potenciálním koaličním partnerům nebo Tsiprasovy mocenské piruety v Řecku.

Čím si vysvětlujete úspěch těchto stran, v některých případech často právě mezi mladými lidmi?

Základní omyl levice spočívá v sebevědomém přesvědčení, že mládí patří k ní. Skutečnost je ovšem mnohem složitější. Kromě všeobecné apatie a nezájmu mladé generace o politiku, o čemž svědčí například i malá volební účast nejmladších voličů v brexitovém referendu, je patrné, že populistická pravice je stále populárnější i mezi mladými.

Jako jednu z cest, jak se populismu bránit, může být vzdělání. Na druhou stranu podle politologa Ondřeje Slačálka pouze vzdělání nestačí. V rozhovoru pro náš server uvedl, že vzdělání nečiní automaticky lidi imunní vůči nesmyslům. Z dějin dvacátého století dobře víme, že Hitlerovi nemávali jen obyčejní Němci, ale oslavovali ho i univerzitní profesoři jako Martin Heidegger nebo Carl Schmitt. Jak se tedy před populismem bránit?

V tom má politolog Slačálek jistě pravdu, protože i velmi vzdělaní lidé mohou mít velmi extrémní názory a sdílet krvavě utopické fantazie o „novém řádu“ a revoluci, ať nacionálně, nebo internacionálně socialistické. Zrovna tak Stalin i Mao měli plno svých „učenců“ doma i v zahraničí. Rozlišme proto vzdělání a vzdělanost. Zatímco vzdělání může být i ryze odborné, takže po světě dnes běhají miliony fachidiotů s nebezpečnými názory na politiku i společnost, vzdělanost je občanská ctnost, která se musí pěstovat a souvisí s celkovou kultivovaností a civilizovaností v myšlení i chování. Negramotné společnosti nemohou být demokratické, ale to neznamená, že vědecky a znalostně vyspělé společnosti nemohou být totalitní a kulturně negramotné. Demokracie není schopna přežít tam, kde chybí zdravý rozum, onen sensus communis. Všimněte si, že je to rozum, který předpokládá ukotvení ve společenském životě, jak věděli již ve starém Římě nebo později američtí revolucionáři a jak to koneckonců předpokládá i dnes německý filosof Jürgen Habermas ve své teorii komunikativního rozumu.

V eseji pro týdeník Respekt přirovnává sociolog Karel Černý současnou islamofobii k antisemitismu. Černý mimo jiné píše: „Staronový stereotyp nám tak sedmdesát let po holokaustu připomínám, že hrozba nového záchvatu nenávisti zůstává aktuální.“ Souhlasíte?

Analogie je vždy velmi hrubá a nepřesná metoda, ať se jedná o právní argumentaci nebo sociální vědy. Antisemitismus a islamofobie mají společný kořen v odporu k tomu, kdo je považován za cizince. Avšak zatímco dějiny antisemitismu patří do „pomalých dějin“ Evropy kulminujících právě v holokaustu, islamofobie je relativně nový fenomén a přes všechny historické reference patří naopak do „rychlých dějin“ současnosti. Největší hrozba související se vzedmutou vlnou islamofobie spočívá ve vytvoření propasti a rozkolu mezi muslimy a ostatní evropskou populací, o což se mimo jiné snaží právě islamističtí radikálové i teroristé. Vidíte, jak lidé jako Konvička mají nakonec k islamistům blízko? Jeho „happening“ na Staroměstském náměstí, kam si přijel hrát na Islámský stát, tak možná odkryl tajné tužby jeho duše – v každém případě je to případ pro psychoanalytika. Islamistický terorismus tak funguje jako rozbuška potenciálně mnohem vážnějšího konfliktu, za který si ovšem Evropa může do značné míry sama tím, jak zavírala oči nad nenávistnou propagandou šířenou ze Saudské Arábie mezi druhou a třetí generací muslimů žijících ve Francii, Velké Británii nebo Belgii s pocitem sociálního a kulturního vyloučení. Toto je sociální a kulturní problém zcela jiné povahy a řádu, než jakým je tradiční evropský antisemitismus, i když v něm fungují některé společné xenofobní mechanismy známé ze sociální psychologie.

Ve své nové knize Age of Discovery: Navigation and Risks and Rewards of Our New Renaissance Ian Goldin a Chris Kutarna z Oxfordské univerzity srovnávají renesanci a vývoj prvních desetiletí 21. století. Je podle Vás toto srovnání na místě? Proč se tak rádi zabýváme myšlenkou, že se historie točí v kruhu?

Dnešní lidstvo určitě prochází zcela zásadní a revoluční proměnou způsobenou digitalizací, genetickým inženýrstvím a kybernetikou. Jinak je ale toto srovnání scestné, protože renesance byla svou povahou zaměřena do minulosti a smysl renesančního obratu v evropském myšlení spočíval ve znovuobjevení klasické filosofie, věd a umění – tedy toho, co je v dnešní digitálně barbarské civilizaci definitivně ztraceno. Neprožíváme renesanci, ale změnu, o které nevíme, co bude znamenat a kam nás až dovede. Jenom víme, že třeba na pracovním trhu zcela zmizí stamiliony míst, která byla až dosud považovaná za tzv. „jistá“, a to od řidičů veřejné dopravy a dělníků v automobilkách až po univerzitní učitele nebo bankovní manažery. Představa, že takový proces lze navigovat, je velmi naivní. Naše základní jistota je nejistota. A problémy, o kterých jsme se dosud bavili, jako například populismus nebo různé kolektivní fobie a strachy, jsou toho symptomy.

Současná politika postrádá velké osobnosti a morální vzory typu T. G. Masaryka, Václava Havla či J. F. Kennedyho. Zároveň klesá zájem mladých lidí jak o pasivní, tak především o aktivní politiku. Jak přilákat mladé lidi do politiky?

Dnešní politika osobnosti současně postrádá i potřebuje, a proto si za ně vytváří vulgární náhrady, o jakých jsme mluvili. Ale abychom nebyli k dnešním politikům zcela nespravedliví, tak je třeba říct, že Masaryk i Havel se stali prezidenty za výjimečných okolností. Jiná věc je, že žili své životy tak, že na tyto historicky výjimečné situace, jakou byla první světová válka nebo Sametová revoluce, byli připraveni. Dnes vypadá jako největší hrdinství paradoxně schopnost vstoupit do politiky a vydržet ten zdánlivě nezajímavý a pro mnoho lidí odporný politický provoz. Nejde o to, jak mladou generaci do politiky přilákat, ale o to, jak ji přesvědčit, že politika má stále smysl i v našem zdánlivě zcela fragmentarizovaném a zprivatizovaném světě. Hannah Arendtová popsala již před více než půl stoletím krizi západních demokracií jako neschopnost určit, co je nám všem společné – res publica. Namísto toho se politici starají jen o uspokojování soukromých potřeb jednotlivých skupin občanů. Zajímá však mladou generaci ještě res publica, nebo jen soukromé a polosoukromé informace a slasti kolující ve virtuální realitě?

Morální vzory však chybí nejen v politice. Ve 21. století je také méně slyšet hlas spisovatelů. Chybí jejich osobnosti ve společnosti?

Hlas spisovatelů by měl být nejvíc slyšet prostřednictvím jejich díla. Mě spíš znepokojuje, jak málo dobrých knih dnes vychází. V současnosti se všichni pořád k něčemu vyjadřují. Vyjádřit se k aktuálnímu stavu v české společnosti například v románové formě, to bych považoval téměř za kulturní revoluci.

S absencí velkých politických osobností je jistě spojen i stále se zvyšující euroskepticismus v Evropě. Podle agentury STEM je v České republice důvěra v EU nejnižší od našeho vstupu. Je tohle podle Vás v Česku problém i mladých lidí?

Český euroskepticismus je spojen s částí české politické reprezentace, která se v posledních dvou desetiletích definovala svým odporem vůči Evropské unii, přestože tato země díky svému členství získala nejen nemalé zdroje na obnovu infrastruktury, investice do vědy nebo ochrany životního prostředí, ale současně i důležitý kulturní kapitál ve formě zkvalitnění veřejné správy a posílení právního státu. Euroskeptické nálady jsou tak klasickou ukázkou kontrafaktického postoje, tj. postoje odporujícího realitě.

V rozhovoru pro náš server prohlásil Martin M. Šimečka, že podle něj je ve srovnání s postkomunistickými zeměmi "Západ odolnější, protože vytvořil silné instituce, které hlídají základní parametry. A jsou tak silné, že je víceméně nelze zničit." Mohou však tyto instituce přečkat politická zemětřesení, které mohou přijít spolu s popularitou německé AfD, francouzské Národní fronty, rakouské FPO či případné zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem?

Jen z toho seznamu, který uvádíte, je patrné, že demokracie je dnes ohrožena nejen v postkomunistických zemích, ale všude v Evropě i na druhé straně Atlantiku. Myslím však, že Martin M. Šimečka spíš komentoval tu rychlost a snadnost, s jakou se v sousedním Polsku nebo v Maďarsku rozpadl dvacet let budovaný režim ústavní demokracie a namísto něj tam dnes vznikají neliberální nacionálně sociální režimy. Nejsem však takový optimista, abych si myslel, že západní demokracie nelze zničit. Naopak se domnívám, že ta destrukce probíhá a má pouze plíživější formu. Hlavním posun v západní Evropě nespočívá v tom, že by populistickým stranám rostla volební podpora, ale v tom, že ostatní strany přebírají jejich program.

Pro Události, komentáře uvedl Petr Pithart, že „problémem je zvětšující se rozdíl mezi bohatými a chudými.“ Dle Pitharta „model liberálního kapitalismu už dojel, ale ještě z toho neumíme vyvodit důsledky.“ Čekají nás tedy velké změny?

Zcela určitě, i když já ten obrat „liberální kapitalismus“ nemám moc rád, protože patří spíš do jazyka ideologie a ne sociologie hospodářství nebo politiky. Ve skutečnosti se totiž „kapitalismus“ liší země od země a to jak formami podnikání, tak například i trhem práce. Nicméně, právě jsme v globálním měřítku prošli první hospodářskou krizí v posledních dvou stech letech, během které nedošlo ke snížení, ale naopak zvýšení rozdílu mezi bohatými a chudými. I lidé ze středních tříd si stále víc uvědomují, že jejich příjmy stagnují a pracovní příležitosti mizí, ale náklady rostou, stejně jako rozdíly mezi jejich majetkem a životními šancemi na straně jedné a bohatstvím privilegovaných oligarchických vrstev na straně druhé. To je jeden z důsledků globalizace, na který dosud politické reprezentace bohatých evropských zemí nedokázaly podstatným způsobem zareagovat, takže se všude po Evropě rozrůstá politika hněvu, jejímž projevem byl například i brexit. Pokud však nebudou reagovat demokraté, zareagují noví vůdci, kteří naopak z těchto důsledků obviní demokracii jako takovou.