Mezi východní Evropou a Tel Avivem aneb příběh jednoho židovského jazyka | E15.cz

Inspirativní rozhovory

Inspirativní rozhovory Vstoupit do speciálu

Mezi východní Evropou a Tel Avivem aneb příběh jednoho židovského jazyka

Karolina Kašeová

Wikipedické heslo „yiddish“ uvádí, že jidiš je jedním z mnoha židovských jazyků, kterým hovořilo před druhou světovou válkou přes jedenáct miliónů Židů. Po válce tento jazyk téměř vymizel a s ním i celá jidiš kultura. Mendy Cahan (1963) hovoří o svém osobním příběhu s jazykem jidiš, o svých studiích v Izraeli, o reflexi jidiš v izraelské společnosti, o jidiš literatuře a o tom, jak se rozhodl založit jidiš knihovnu Yung Yidish v Tel Avivu.

Narodil jste se v Antverpách. U vás v rodině se mluvilo jidiš, chodil jste do židovské náboženské školy, kde se v jidiš vyučovalo. Těžko si lze představit jiné místo v poválečné Evropě, kde by jidiš zůstalo jazykem každodenní komunikace. Jak to, že se to právě v Antverpách podařilo?

Antverpy byly a jsou v kontextu jidiš jazyka výjimečným případem. Židé zde žili asi od 16. století a vždy byli jedním střípkem z bohaté mozaiky města. Od svého příchodu do Antverp mluvili Židé v jidiš a tenhle jazyk si podrželi vlastně až do současnosti. Po druhé světové válce přicházeli do Antverp Židé z východní Evropy, zejména z Rumunska, Bulharska a Maďarska. Jejich mateřštinou bylo také jidiš, i když mluvili trochu jiným dialektem, a kromě toho si s sebou samozřejmě přinesli jazyk země, ze které přišli. 

Antverpy totiž nikdy nebyly městem jednoho jazyka, na ulicích jsem jako dítě slýchával vlámštinu, francouzštinu, jidiš, maďarštinu a mnoho dalších jazyků. Tento multikulturalismus, jak bychom to asi dnes nazvali, mi nepřišel vůbec zvláštní. Jidiš v téhle změti jazyků žilo úplně přirozeně. Ve škole jsme mluvili jidiš, všechny volnočasové aktivity probíhaly v tomto jazyce – od fotbalu až po různá literární setkání. 

V synagogách probíhaly bohoslužby samozřejmě v hebrejštině, ale synagoga byla také místem, kde jsme si sdělovali novinky jak z našeho židovského světa, tak z toho nežidovského. Všechny tyhle rozhovory probíhaly v jidiš. Neměli jsme pocit, že mluvíme nějakým zvláštním jazykem. Možná to bylo také tím, že jidiš, stejně jako vlámština, patří do germánské jazykové rodiny, taky je svým způsobem dialektem, taky je malým jazykem. Jako jidiš mluvčí jsme zkrátka necítili, že si musíme osvojit „státní“ jazyk, abychom se začlenili do společnosti.

Mohl byste ještě specifikovat, jak konkrétně ve vašem případě probíhalo vzdělávání? Chodil jste i do sekulární školy?

Chodil jsem do židovské náboženské školy, kde se sice vyučovalo v jidiš, ale četli jsme texty v hebrejštině. Získal jsem to, čemu se říká „tradiční židovské vzdělání“, to znamená, že bych měl teoreticky perfektně znát Tanach, Talmud, Gemaru, všechny možné rabínské komentáře a podobně. Nikdy jsem se ale neučil ani hebrejštinu, ani jidiš systematicky jako jazyk. Hebrejštinu jsem si osvojoval na základě náboženských textů a jidiš jsem se naučil doma. Jidiš vlastně umím perfektně, ale o gramatice vám moc neřeknu, zkrátka nikdy jsem nezískal to jidišistické sekulární vzdělání. Když se nad tím tak zamýšlím, je to trochu zvláštní představa, že vaše mateřština je jazyk, o jehož vnitřním systému vlastně nic nevíte. Než jsem přijel do Izraele, bylo pro mě jidiš pouze nástrojem komunikace, neměl jsem nejmenší tušení, že jazyk jidiš a jeho kultura jsou tak bohaté, rozmanité a s mnohasetletou tradicí. 

Samozřejmě jsem věděl, že byl někdo jako Šolem Alejchem, že existují různé jidiš příběhy z východní Evropy, ale nikdy by mě jako dítě nenapadlo vzít si Alejchemovy povídky a číst si je před spaním. 

Zmínil jste „jidišistické sekulární vzdělání“. Trochu si u tohoto spojení představím Varšavu ve 30. letech minulého století. Existovala v Belgii vůbec taková škola po druhé světové válce?

V Antverpách určitě ne. Později jsem zjistil, že něco podobného existovalo v Bruselu. V téhle škole se údajně vyučovaly všechny předměty v jidiš, velký důraz byl kladen na jidiš literaturu, na historii Židů ve východní Evropě a samozřejmě na jidiš jako jazyk. Judaismus, jakožto náboženství, se nevyučovalo téměř vůbec. V Bruselu byly také školy sionistického ražení, tam se vyučovalo spíš ve francouzštině a v hebrejštině. Ideologicky byly školy samozřejmě velmi proizraelské.

Pro mě byly oba tyto světy, sionistický i jidišistický, hodně cizí, přeci jen jsem studoval na náboženské škole. Až později v pubertě jsem objevil, že existují i jiné kultury. Začal jsem číst francouzskou, anglickou, belgickou literaturu a v rámci objevování těchto jiných světů jsem našel i jidiš literaturu. Když jste se ptala, jestli jsem jako dítě získal i sekulární vzdělání, řekl bych, že spíš ne, byl jsem samouk. Ty největší objevy ale nastaly až po mém příchodu do Izraele.

Jaké světy se Vám tedy otevřely po příjezdu do Izraele?

Do Izraele jsem přijel, když mi bylo osmnáct. Ještě chvíli jsem pokračoval v náboženských studiích a pak jsem se přihlásil na Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě. Pocházel jsem z malého světa, který byl sice bohatý a zajímavý, ale chtěl jsem poznat i ten velký svět za zdmi antverpské židovské čtvrti. 

Na Hebrejské univerzitě jsem studoval kulturologii a evropskou literaturou a řekl jsem si, že se přihlásím i na Katedru jidiš. Byl jsem přesvědčený, že když už umím jazyk, tak mi bude stačit doplnit si pár reálií a stane se ze mě odborník na jidiš kulturu. To byl velký omyl. 

Pamatuji si moment, kdy jsem v ruce držel jidiš knihu, která byla napsána v 16. století. Přečetl jsem si v ní nějaké úsloví, které často říkával můj tatínek. Nedokázal jsem v tu chvíli pochopit, jak se věta z 16. století dostala až do 20. století k nám domů do Antverp. V Izraeli se totiž po druhé světové válce nevědělo, že jidiš existuje už skoro tisíc let, že tenhle jazyk má svou literaturu, svou vlastní historii, svou jazykovou identitu, jestli to můžu takhle nazvat. Když už se v Izraeli mluvilo o jidiš, tak se o mluvilo o něčem, co shořelo v krematoriích vyhlazovacích táborů. Já jsem ale živým důkazem, že tomu úplně tak nebylo. V tu chvíli jsem si řekl, že francouzská a anglická literatura se beze mě obejdou, ale pro jidiš můžu skutečně něco udělat.

Nebyli jsme žádné svědomí národa, styděli jsme se, říká spisovatel Pavel Kohout

K reflexi jidiš ve Státě Izrael se ještě dostaneme. Katedra jidiš byla na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě založena v roce 1952. Jak mohl fungovat obor, na kterém se učilo vlastně o „neexistujícím“ jazyce a „neexistující“ kultuře?

Myslím, že tenhle obor mohl vzniknout právě proto, že všichni moc dobře věděli, že jidiš není něco mrtvého. Mnoho mluvčích jidiš z kulturní a akademické sféry přijelo po druhé světové válce do Izraele a chtěli pokračovat v tom, čím se zabývali v Evropě. Stát byl a je sice mocná „instituce“ a částečně se mu skutečně podařilo tyto lidi umlčet, ale neměl dostatek síly na to, aby z nich vymazal jejich minulost, jejich jazykovou identitu a jejich odhodlání jidiš zachránit.  

Pravda, otevřít Katedru jidiš na Hebrejské univerzitě v 50. letech minulého století byla trochu troufalost. Každopádně tuto katedru zakládali tehdejší jidiš velikáni, které znal snad každý, kdo se pohyboval v akademickém světě. Takže když přišla řeč na to, jestli založit, nebo nezaložit Katedru jidiš, nemohli jste jednoduše odmítnout osobnosti jako byl Dov Sadan nebo Chone Szmeruk, navíc od 60. let učila na katedře dnes už emeritní profesorka Chava Turniansky. Byla to malá katedra velkých duší. 

Pro mě osobně bylo studium na univerzitě občas trochu traumatické, protože právě až tam jsem se dozvěděl, jak holokaust v tom nejhorším smyslu slova uspěl, vymazal jednu část židovské kultury, která byla před druhou světovou válkou na svém vrcholu. 

Jidiš a hebrejština vedle sebe existovaly po staletí. Kdy se jejich cesty rozdělily?

Myslím, že za jejich rozchodem můžeme hledat vznik židovského nacionalismu na konci 19. století. Židovský nacionalismus v sobě ale už tenkrát obsahoval mnoho „ismů“ a nebylo zprvu jasné, co je tedy ten skutečný židovský jazyk a kde má být založen židovský stát. To, že jsme dnes svědky existence Státu Izrael, jehož oficiálním jazykem je hebrejština, nebylo tak samozřejmé. Ještě před založením Izraele byla jazyková politika v rámci sionistického hnutí taková, že jeden národ musí mít jeden jazyk, pro sionisty to byla hebrejština. Je to trochu paradox, protože Židé nikdy nemluvili jedním jazykem, což bylo dáno historickými okolnostmi. Hebrejština měla samozřejmě speciální status, byla svatým jazykem, jazykem modliteb, jazykem náboženské a vysoké literatury a tak dále. Oproti tomu jidiš byl vernakulární jazyk, jazyk lidové a pokleslé literatury. 

Hebrejština a jidiš vedle sebe v Evropě koexistovaly a každý jazyk plnil svou funkci, aniž by se navzájem omezovaly. Jejich cesty se začaly rozcházet právě na konci 19. století, kdy vzniknul sionismus a jidišismus, první z nich si zvolil jako národní jazyk hebrejštinu a ten druhý jidiš. Oba dva jazyky proto musely projít procesem velkých změn. Hebrejštinu bylo potřeba sekularizovat, obohatit ji o novou slovní zásobu, zjednodušit gramatiku, zpřístupnit ji natolik, aby se z knižního jazyka mohl stát jazyk mluvený. Jidiš naopak procházelo procesem gramatické kanonizace a ustanovila se spisovná forma jazyka, který byl primárně mluvený a neexistovala v něm vysoká literatura. 

Myslím, že v tomto momentu se oba jazyky rozešly, jejich mluvčí najednou získávali nové identity, nové politické postoje, nové cíle.

Když se mluví o vztahu hebrejštiny a jidiš v meziválečném období, často se zmiňuje, že jidiš bylo pro hebrejštinu velkým konkurentem, že právě jidiš mělo být jazykem budoucího židovské státu. Tohle tvrzení mi přijde trochu přehnané.

Je to určitě přehnané. Mnoho mluvčích jidiš nemělo v plánu emigrovat do Mandátní Palestiny a budovat židovský stát, jejich místo bylo v Evropě a tam také chtěli zůstat. Ti, kteří se přeci jen rozhodli Evropu opustit, doufali, že jejich mateřština jidiš nebude chápána jako nějaká anomálie, ale jako rovnocenný jazyk, který si můžou podržet a svobodně ho nadále používat. Mluvíme pořád o 20. a 30. letech minulého století, kdy byla Mandátní Palestina jedna velká Babylónská věž. Už v zárodku židovského státu ale existovaly jazykové kontroly – kdo nemluvil hebrejsky, byl pokutován. Tyhle jazykové kontroly se zaváděly na školách, na úřadech, v kibucech, kdokoli mohl dostat pokutu na ulici, pakliže jazyková policie slyšela, že nemluvíte hebrejsky. Mnoho takových případů je z Tel Avivu, které mělo být tím prvním hebrejsky mluvícím městem, kde dokonce i psi štěkají v hebrejštině. 

Myslím, že se ukáže až časem, jak moc jsme ztratili, co všechno jsme zavrhli, abychom se oblékli do nové identity a nového jazyka. Mateřský jazyk, a je jedno jestli mluvíme o jidiš nebo jiném jazyku, je něco, co je s vámi bytostně spjato, je to část vaší osobnosti a když vás někdo nutí, abyste se toho vzdali, krade vám část vaší existence. Na druhou stranu bylo i mnoho případů, kdy lidé zavrhli svůj mateřský jazyk a začali vědomě a cíleně hebrejštinu používat. Většina národních hebrejských spisovatelů jako je Chajim Nachman Bialik, Šaul Černichovsky, Josef Chajim Brenner nebo Šmuel Josef Agnon byli mluvčími jidiš, ale rozhodli se psát v hebrejštině, podílet se na její obnově a asi je to tak správně, díky nim máme skvosty moderní hebrejské literatury.

Bylo jidiš pro hebrejštinu takovým konkurentem? Přeci jen jidiš mělo své místo ve východní Evropě a moderní hebrejština se zabydlovala v Mandátní Palestině.

Myslím si, že ano. V meziválečném období můžeme mluvit o pár tisících mluvčích hebrejštiny a o milionech mluvčích jidiš, to je obrovská disproporce. Jidiš nebylo jen jazykem, mělo vybudováno svou kulturu od literatury všech možných žánrů přes film, tisk až po politická hnutí. Byla to nesmírně komplexní kultura, která měla své centrum ve východní Evropě, konkrétně v Polsku a Litvě, ale mnoho jidiš mluvčích bylo i v bývalém Sovětském svazu a v Severní Americe. Například v Moskvě bylo státní jidiš divadlo GOSET. Samozřejmě bychom mohli spekulovat, jak moc sovětský režim cenzuroval jidiš literaturu a tak dále, důležité ale je, že i v SSSR něco jako jidiš kultura existovalo. V Americe se zase točily filmy v jidiš a tisklo se nespočet novin v tomto jazyce. Nejznámější jidiš noviny Forverts, které existují dodnes, vznikly v roce 1897 právě v Americe. Největší židovské dělnické hnutí Bund bylo založeno v témže roce ve Vilniusu. Toto hnutí ale spojovalo židovské dělnictvo v celé východní Evropě, později vznikly bundistické skupiny v Austrálii a v Jižní a Severní Americe. Jidiš kultura zkrátka nebyla lokální fenomén, naopak. Moderní hebrejština a sionistické hnutí si všechno tohle muselo vybudovat. Obroda jazyka a vytvoření nové kultury je postupný proces a musím říct, že hebrejštině se to povedlo vlastně v docela krátkém čase.

Jáchym Topol: Spisovatel by měl v případě ohrožení demokracie padnout na barikádách s rozhalenou hrudí a schytat první kulky z kalašnikova

Stát Izrael byl založen v roce 1948. V té době můžeme mluvit o první, druhé generaci Židů, jejichž mateřštinou byla hebrejština. Mnoho Židů emigrovalo do Izraele po druhé světové válce a s moderní hebrejštinou se setkalo až v nově založeném státě. V neposlední řadě nám jazykovou mozaiku doplní původní arabsky mluvící obyvatelstvo. Proč byla jazyková politika Státu Izrael namířena hlavně proti jidiš?

Celé téma jidiš v Izraeli souviselo na jedné straně se sionistickým projektem  vytvořit novou identitu Žida – tedy nového Izraelce a na druhé straně s tabuizací holokaustu v izraelské společnosti. Jidiš bylo prezentováno jako něco mrtvého, co je spjato s nešťastnou minulostí Židů v Evropě, jako něco, co nemá místo v nezávislém hrdém židovském státě. Touto rétorikou se mladičký Stát Izrael snažil zabránit tomu, aby nebylo trauma holokaustu přeneseno na další generace. Stopy jidiš se smazávaly všude, včetně toho, že se Židé, jejichž jméno neznělo příliš hebrejsky, museli přejmenovat. 

Jeden můj známý se jmenoval Michael Veinapel a pracoval pro rádio Kol Jisrael. Aby mohl pracovat ve veřejnoprávním rádiu, musel si změnit jméno na Michael Ben Avraham. Mnoho přeživších mi vyprávělo, jak jim jejich vlastní děti zakazovaly, aby na ně mluvili v jidiš, protože každý Izraelec má mluvit hebrejsky a ne jazykem těch Židů, kteří šli poslušně do plynových komor. 

Jiní mi zase vyprávěli, že jejich děti zpívaly na různých školních besídkách písně v hebrejštině. Když jim pak rodiče řekli, že jsou to původně jidiš písně přeložené do hebrejštiny, tak svým vlastním rodičům nevěřily. Tenhle problém je samozřejmě mnohem komplexnější, Stát Izrael od svého založení bojoval o existenci a asi bylo potřeba podchytit úplně všechno, včetně toho, aby se z mladých Izraelců vychovala hrdá generace, která bude mít silné pouto ke státu, ve kterém žije a který buduje.

Mateřštinou třetího prezidenta Státu Izrael, Zalmana Šazara, bylo jidiš. Šazar překládal z jidiš do hebrejštiny, a dokonce byl i sám literárně činný. Vyjadřoval se někdy k situaci jidiš v Izraeli? 

Mně je známo, že Šazar byl v kontaktu s jidiš literárními spolky v Izraeli a že zde tak trochu potají podporoval jidiš tisk, konkrétně Lezte Neies. Redaktor těchto novin, Mordechaj Canin, mi vyprávěl, že než otisknul v novinách nějaký nový literární text v jidiš, dával ho vždy ke kontrole Šazarovi. Vlastně to není překvapivé, mluvčí jidiš se v Izraeli znali, zvlášť když se jednalo o osobnosti z literárního prostředí, možná je jen trochu zvláštní, že se mezi takovými skupinami pohyboval i prezident Státu Izrael. Každopádně si myslím, že Šazar z postu své politické funkce nemohl veřejně jidiš podpořit, nebylo to ani vhodné, ani žádoucí.

Zmínil jste židovské dělnické hnutí Bund. Mnoho bundistů emigrovalo po druhé světové válce do Izraele a pokračovali zde ve svých politických aktivitách, vydávali noviny Lebens Fragen a poměrně otevřeně kritizovali izraelsko-palestinský konflikt. Nebylo trochu naivní přenést „evropský“ Bund do Izraele a doufat, že zde toto hnutí bude mít nějaký dopad?

Působení Bundu v Izraeli bylo trochu nešťastné, ale neřekl bych, že by bundisté nechápali izraelskou realitu. V Evropě se toto hnutí snažilo vydobýt plná politická práva pro židovskou menšinu, potažmo jejich heslem bylo, že každá menšina má právo na sebeurčení z hlediska svého jazyka a kultury a stát by měl tyto hodnoty respektovat. To přeci vůbec není naivní ani v kontextu moderního Izraele. Problém bundistů v Izraeli byl ale ten, že tak moc trvali na jidiš. Nemůžete mluvit o izraelsko-palestinské otázce v jazyce, kterému ani jedna ze stran kofliktu nerozumí. Ideálně byste měl své názory propagovat v hebrejštině a v arabštině. Třeba v roce 1959 kandidovali bundisté do Knesetu s programem, že Izrael není výlučně židovským státem, kde by se mělo mluvit pouze hebrejsky, ale že zde žije i poměrně velký počet Palestinců, kteří by měli mít stejná práva jako Židé. Toto téma je aktuální i dnes. Takže vaše otázka, jestli bundistické hnutí v Izraeli bylo naivní – asi trochu bylo, ale jejich naivita byla pravdivá.

Kdy nastal v izraelské společnosti zlom v reflexi jidiš jazyka a kultury?

Myslím, že existovaly dva důležité mezníky. Proces s Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě v roce 1962 izraelské společnosti ukázal to, co se skoro dvacet let snažila vytěsňovat. Jedním ze stereotypů bylo dávat rovnítko mezi jidiš a holokaust. Proces s Eichmannem způsobil, mimo jiné, že i běžní Izraelci začali vážně reflektovat, co se v Evropě během války stalo. A pak se ukázalo, že i v izraelské společnosti jsou mluvčí jidiš, kteří přežili holokaust. V tu chvíli si Izraelci řekli „Pojďme jim dát prostor, ať nám poví svůj příběh“. Tohle by se v 50. letech stát nemohlo. Druhým zlomem byla, myslím, přistěhovalecká vlna Židů ze zemí bývalého Sovětského svazu na začátku 90. let. Stát Izrael v té době existoval přes čtyřicet let a měl už vybudováno něco, co bychom mohli nazvat izraelskou kulturou. 

Najednou tento suverénní stát čelil infiltraci velkého počtu Židů, kteří přicházeli z úplně jiné kultury, mluvili jiným jazykem a vlastně neměli potřebu začleňovat se do izraelské společnosti. Koneckonců to vidíme i dnes, v Izraeli vychází ruský tisk, v některých městech jsou čistě ruské čtvrti, existují obchody, kde můžete koupit jen ruské výrobky. Myslím, že právě tahle ruská vlna Izraeli ukázala, že přeci jen není tím homogenním státem, kde má místo jen hebrejština. Sice jsme jeden židovský národ, ale mluvíme mnoha jazyky, ostatně jako tomu vždycky bylo, a máme za sebou různé kulturní zkušenosti.

Pokud nemáte 20. století nastudované, nemůžete pochopit dnešní svět, říká Martin M. Šimečka

Odlehčíme téma. Sedíme v prostoru, kde se nachází šedesát tisíc knih, nespočet tiskovin, periodik, almanachů, to všechno v jidiš. Kdy vznikla myšlenka založení jidiš knihovny?

Dokončil jsem studia na univerzitě a řekl jsem si, že se pokusím pro jidiš něco udělat. V roce 1992 se v Jeruzalémě konal Mezinárodní knižní veletrh. Poprosil jsem tehdejšího ředitele, jestli bych mohl na festivalu postavit stánek s jidiš knížkami. On souhlasil. Ukázalo se, že byl přeživším holokaustu a že také mluvil jidiš, byl mým nápadem vlastně velmi potěšen. V roce 1993 jsem uspořádal první jidiš filmový festival v Izraeli. Tohle všechno se dělo s minimem výdajů, měl jsem štěstí na ochotné lidi, kteří asi viděli moje nadšení pro věc. Postupně jsem zjišťoval, že jidiš má mnoho fanoušků a chtěl jsem pro nás najít místo, kde bychom se mohli scházet, kde by mohla vzniknout jidiš knihovna, kde bychom mohli pořádat klezmerové koncerty a divadlo v jidiš, učit se tenhle jazyk, číst jidiš knihy a podobně. 

A tak jsem v roce 1993 založil Yung Yidish. Tohle místo pro mě bylo od začátku prostorem, kam mohl přijít každý, ze zvědavosti a bez předsudků, byla to úplně neutrální půda. Izraelská společnost v 90. letech byla, jak já jsem ji vnímal, velmi napjatá a polarizovaná. Mluvíme o období První intifády, velkým tématem byla stále identita, kdo je ten pravý Izraelec a kdo je jen poloviční Izraelec, protože se v Izraeli nenarodil, kdo vykonal armádní povinnost, kdo je víc náboženský, kdo je víc sekulární. Yung Yidish bylo místem, kde jsme se na tyhle otázky vůbec neptali.

A příběh těch šedesáti tisíc knih?

Pracoval jsem pro rádio Kol Jisrael jako hlasatel zpráv. Když jsem dočetl zprávy, řekl jsem: „Jmenuji se Mendy Cahan a sháním knížky v jidiš, jestli doma nějaké máte a nevíte, co s nimi, tady je mé telefonní číslo, rád si je od vás vezmu“. Ze začátku jsem je skladoval doma, nakonec jsem ze svého bytu udělal malou knihovnu, kde si lidé mohli knížky půjčovat. Asi po dvou letech jsem zjistil, že pronajímám byt spíš pro knihy než pro sebe a začal jsem hledat nový prostor. Ten jsem našel a založil právě Yung Yidish. Napřed jsme měli sídlo v Jeruzalémě, ale po čase nám i tento prostor přestal stačit. Knížky totiž fungují jako magnet, jednak samozřejmě přitahují určitý typ lidí, ale také přitahují další knihy. Takže jsme se se všemi těmi tunami knih přestěhovali do Tel Avivu, na Hlavní autobusové nádraží, kde Yung Yidish sídlí dodnes.

Když se v Čechách řekne jidiš literatura, většina z nás si asi představí povídky Šolema Alejchema a Isaaca Bashevise Singera. Záběr jidiš literatury musel být ale mnohem širší.

Ano, Aleichem a Singer jsou jen malým zlomkem celé jidiš literatury, která má za sebou přibližně šestisetletou historii. V pozdním středověku a na začátku novověku byly čtenářkami jidiš hlavně ženy, proto se jidiš někdy říkalo vayber-taytsh čili ženská němčina. Z tohoto období máme mnoho náboženských textů, třeba Cene rene, což je jidiš parafráze na Tanach. Tato kniha byla napsána na konci 16. století a byla velmi populární, dokonce i u nás doma v Antverpách jsme si z ní četli. 

Pro ženy vznikalo nespočet náboženských příruček a návodů, jak mají správně vést svou domácnost, co se od nich jako od židovské ženy očekává a tak dále. Mimo tyto náboženské texty vznikaly samozřejmě různé lokální kroniky, deníkové zápisy, divadelní hry, lidové písně, pohádky, říkanky pro děti, cokoli, na co si vzpomenete. Všechny tyto texty vycházely tiskem a Židé je skutečně četli, bylo to zcela jistě zábavnější čtení než rabínská literatura. 

Navíc všichni Židé ve východní Evropě jidiš rozuměli, literatura pro ně tedy byla přístupná. Tohle bychom úplně nemohli říct o hebrejských textech, kterým povětšinou prostý Žid z nějakého zapadlého štetlu nerozuměl ani po jazykové stránce, ani po té obsahové.  

A konečně v druhé polovině 19. století nám vzniká spisovný jidiš jazyk, což byla zcela jistě zásluha takzvaných otců moderní jidiš literatury, kterými byli Mendele Mocher Sforim, Šolem Alejchem a Jicchok Lejb Perec. Tito pánové byli přesvědčeni, že jidiš je svébytný jazyk, který si zaslouží svou vysokou literaturu. Díla těchto spisovatelů jsou chápána jako mezník v dějinách jidiš literatury.

Povídky Šolema Alejchema jsou zasazeny do prostředí štetlu, jehož obyvatelé jsou často velmi tragikomické postavy. Přijde mi ale, že Alejchemovy povídky můžeme číst jako fiktivní kroniku východoevropských Židů. Jeho texty jsou plné narážek na náboženství, folklór, státní systém a sociokulturní podmínky.

Ano, Aleichem byl v tomhle geniální. Třeba nejznámější postava Alejchemových povídek je Tevje der Milchiker (Mlékař Tevje) a myslím, že jeho život nám úplně jasně ukazuje, čím si Židé na konci 19. století ve východní Evropě procházeli. Tevje není schopen srovnat se s nástupem modernity, nechápe, co je socialismus, co je kapitalismus, žije v malém štetlu a slyší o velkých revolucích v Rusku, mnoho jeho přátel odjíždí do Ameriky nebo do Svaté země. Kromě toho, Tevje má pět dcer, které se snaží provdat do dobrých židovských rodin, což v Tevjeho myšlení znamená, že si každá z dcer vezme učeného a zbožného Žida. Protože ale žijeme ve světě velkých změn, tak jedna z dcer si vezme sionistu, druhá se připojí k bolševické revoluci a třetí uteče s kozákem. Jedná se samozřejmě o literární příběh, ale myslím, že se tohle zcela jistě dělo. Koneckonců, štetly se v tomto období skutečně rozpadají, protože mnoho Židů se je rozhodlo opustit a podílet se na světových dějinách.

Jak moc jidiš spisovatelé reflektovali meziválečné literární trendy?

Mám pocit, že jidiš bylo vždycky spojovacím jazykem mezi židovským a nežidovským světem. Důkazem toho je množství překladů ze světové literatury do jidiš. V meziválečném období jidiš spisovatelé vytvářeli podobné umělecké texty jako jejich nežidovští kolegové. Máme surrealistickou literaturu, magický realismus, dadaistické básně, anarchistické a pornografické texty, v Sovětském svazu samozřejmě kvetl socialistický realismus. Jidiš spisovatelé chápali jidiš jako jeden z evropských jazyků, to znamená, že i v jidiš může vznikat literatura evropského typu. Navíc si představte to obrovské množství jidiš čtenářů v té době. 

Nesmíme také zapomínat na jidiš tisk, jenom v Polsku vycházelo kolem čtyřiceti novin v jidiš. Nebyly to samozřejmě všechno deníky, ale ta kvantita byla obrovská. Zrovna nedávno jsem četl novinový článek z 20. let o tom, že někdo vydal arabské lidové příběhy v jidiš. Ten někdo, nepamatuji si jméno, jel do Mandátní Palestiny a vyptával se tamějších Arabů na jejich folklórní literaturu. Nedovedu si moc představit, jak tento proces probíhal, protože bylo potřeba minimálně dvou až tří tlumočníků, zcela jistě se něco muselo ztratit v překladu. Každopádně to ukazuje, jak moc se jidiš spisovatelé zajímali o dění ve světě. 

„Recyklujeme příběhy z minulosti a mezitím nám utíká současnost,“ říká literární kritička Eva Klíčová

Existuje současná jidiš literatura?

Otázka by asi měla být, jestli je v současné době hodně jidiš čtenářů, pro které by se mohlo psát. Občas něco nového vznikne, občas vznikají i překlady do jidiš, před několika lety byl třeba přeložen Tolkienův Hobit. Je to ale spíš fanouškovský projekt, nepředpokládá se, že když vydáte knížku v jidiš, stane se z ní bestseller. Přeci jen proporce světa minulého, který nemáme ještě probádaný a který musíme objevit, a proporce současného světa jsou v takové nerovnováze, že nás asi přirozeně přitahuje gravitace světa neprobádaného. Alespoň takhle se mi to jeví v kontextu jidiš literatury. Myslím, že všichni, kteří jsou dnes schopni v jidiš číst, se skutečně zajímají spíš o to, co bylo napsáno, než o to, co vzniká. Všechny knihy, které máme tady v Yung Yidish, mlčely přes šedesát let, myslím, že si zaslouží, abychom je nechali promluvit.

A poslední otázka – jidiš se i díky vám zvedá z popela. Jaká bude jeho další cesta?

To vůbec nedokážu říct. Vidím, že celé téma jidiš nabralo nový směr, vznikají filmy, sitcomy, divadelní hry, po celém světe se pořádají intenzivní jazykové kurzy a hudební festivaly zaměřené na klezmerovou hudbu. Tenhle revival by asi nikdo ještě v 80. letech nepředpokládal. Každá kultura má své vzestupy a pády. Jidiš už nikdy nebude lingua franca východoevropských Židů, už asi nikdy nebudete stát před dilematem, kolik jidiš novin si koupíte na víkend nebo do jaké jidiš školy dáte své dítě. Opravdu nevím, kam se jidiš vydá, jakou cestou si půjde, ale těší mě sledovat každý krok, který udělá.

Odkaz na stránky knihovny Yung Yidish http://yiddish.co.il/en/about/

Autor: Karolina Kašeová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!