V dubnu před pěti lety na východní Ukrajině propukla válka, jejíž ukončení se v dohledné době jeví jako velmi nepravděpodobné. Při této příležitosti poskytujeme v sérii čtyř reportáží pohled na život v postižených oblastech a popisujeme, jak se tamní situace od propuknutí konfliktu změnila.
Reportáž z průmyslových měst Avdijivka, Popasna a Světlodarsk představila jednotlivé aspekty života v městech nacházejících se doslova na dostřel od fronty. Další článek se zabýval analýzou humanitární situace v oblasti. V rozhovoru se studentem z Doněcku jste se mohli dočíst o tom, jak na válku nahlížejí lidé ze separatistického území. Zbylé reportáže ze stejné série byly publikovány na webu týdeníku Respekt.
Hornická města Zvěrovo, Doněck, Novošachtinsk, Šachty a Kamensk, ležící na jihu Ruska na hranici s Ukrajinou, tvoří region takzvaného Východního Donbasu. Ten byl se svým ukrajinským protějškem až donedávna úzce propojený a prošel takřka totožným historickým vývojem. Reportáž se pokouší nastínit, jestli by se Donbasu v područí Ruska vedlo skutečně lépe, jak mnozí v roce 2014 doufali. Text dále rozebírá, jakým způsobem se Rusko v konfliktu na Ukrajině angažovalo a představuje, jak Rusové na dění na Ukrajině nahlížejí.
V hornickém městě Gukovo ležícím coby kamenem dohodil od městečka Červonopartyzansk kontrolovaného separatistickým Luhanskem se schyluje k večeru. Sedíme na lavičce před ošuntělou chruščovkou v centrální části města rozděleného do několika obytných čtvrtí vybudovaných okolo místních šesti šachet, které dříve zaměstnávaly většinu města. Teď jsou všechny zavřené a vlivem nepříznivého stepního klimatu se postupně mění v ruiny.
„Cizinci!” ozývá se odněkud z přítmí. Za chvíli se před námi vynořují tři chlapci: dva mladší ve školní uniformě a jeden starší v tílku. „Promiňte, my jsme ještě nikdy neviděli cizince. Co vás zavedlo do takovéhle díry?” směje se jeden. Nikita a Saša ve věku asi třinácti a patnácti let chodí v Gukovu na základní školu. Dvacetiletý Vasilij studuje na univerzitě v Rostově.
„Putin?” šeptá Nikita, když se náš rozhovor stočí k politice. Nervózně se rozhlíží po otevřených oknech okolních bytovek a naznačuje, jestli bychom nemohli dovnitř. Jdeme do bytu, který si pronajímáme. Nikita ještě pro jistotu zavírá okno: „Nikdy nevíš, kdo poslouchá. V Rusku tě kritika vlády může dostat do problémů.”
„Putina tady nesnášíme,” dodává po chvíli Nikita. „Všechno tu s ukončením těžby umřelo a vláda nám nijak nepomohla.”
Zlatá éra a úpadek
V rámci Sovětského svazu byly jak Východní, tak ukrajinský Donbas, přestože spadaly pod jiné svazové republiky, fakticky součástí téže oblasti. Díky bohatým zásobám uhlí a rozvinutému těžkému průmyslu tvořily průmyslové jádro celého impéria a jeden z nejbohatších regionů v zemi.
S rozpadem Sovětského svazu se ovšem jejich cesty rozdělily. Oba postihl ekonomický úpadek spojený s koncem centrálně řízené ekonomiky, neúspěšnou privatizací a útlumem poptávky po produktech těžkého průmyslu a uhlí. Zatímco Ukrajina se hroutící se ekonomiku na východě země v reakci na rostoucí sociální nepokoje rozhodla udržovat při životě pomocí státních dotací, Jelcinovo Rusko ji podřídilo mechanismům volného trhu. Těžební průmysl na Východním Donbase v nových podmínkách neobstál. Většinu dolů pozavírali a region upadl do hluboké finanční krize, ze které se dostává jen velmi pomalu a s obtížemi. Čas od času oblast zasáhnou nepokoje vyvolané neutěšenou hospodářskou situací.
Z Gukova se vydáváme do čtyřicet kilometrů vzdáleného Doněcku, zhruba padesátitisícového jmenovce ukrajinského velkoměsta. Stepím v okolí města dominují haldy hlušiny. Místní průmyslová zóna chátrá. Centrum je sice nově zrenovované díky masivnímu přílivu federálních financí, kterými si podle kritiků snaží Kreml zajistit v upadajících regionech podporu, všudypřítomné reklamy na rychlé půjčky ale naznačují, že něco není úplně v pořádku.
V centru města se potkávám s Jelenou, novinářkou z regionálního deníku Pik, která mě bere na schůzi bývalých horníků konané u příležitosti výročí vyhnání nacistů z regionu. V klubovně nacházející se v přízemí jedné z budov v centru města se sešlo několik sešlých starších pánů. Na stěně oblepené sovětskou symbolikou a plakáty Komunistické strany Ruské federace jsem napočítal přinejmenším čtyři vyobrazení Stalina. Toho si lidé v Rusku a na východní Ukrajině často asociují s pořádkem, ekonomickým vzestupem a pocitem národní hrdosti, které se Sovětskému svazu mělo dostat díky vítězství ve druhé světové válce.
Právě nostalgie po někdejší zlaté éře, která pak může přispívat k nespokojenosti se stávajícími politickými poměry, je pro obě části Donbasu typická.
„Vyrůstali jsme v bohatém kraji, žili jsme jako v pohádce. Horník, to slovo mívalo zvuk!” vzpomíná asi osmdesátiletý pán. „Jednou za rok jsme jezdili na měsíc odpočívat do nejlepšího sanatoria v Soči a mohli jsme si to bez problému dovolit. Na šachtě jsme měli lázně, ozdravovny a kvalitní lékařskou péči.
S perestrojkou se to ale začalo všechno hroutit a potom se pánové Jelcin, Čubajs a Gajdar rozhodli,” jmenuje otce ruské privatizace, „že položí hornický průmysl na kolena,” říká, zatímco ostatní účastnící schůze souhlasně přikyvují. „Zavírali jednu šachtu za druhou a lusknutím prstu posílali tisíce lidí na ulici.”
Situace se od té doby příliš nezlepšila. Šachty, stejně jako většina továren, zůstaly zavřené. Karina, novinářka z místního deníku Novosť, mi později řekla, že se ve městě dá s průměrnou výplatou vyžít jen stěží. „Místní proto odjíždí pracovat na stavby do Moskvy a do Soči, kde si můžou vydělat slušné peníze. Měsíc pracují tam, dva týdny jsou doma.”
Doněck, podobně jako dvě další města v oblasti dříve, získal na začátku loňského roku speciální status, který na pět let osvobozuje nové investory od platby daní, což má podpořit rozvoj místní ekonomiky.
Zda to místní ekonomice skutečně pomůže však zůstává nejasné. V Rusku totiž nejisté institucionální záruky a obtíže při získávání pro investice potřebných financí rozvoj byznysu dlouhodobě brzdí. Nikita, Vasilij a Saša mají jasno: „Tady nemáme žádnou budoucnost. Jakmile dostudujeme, přestěhujeme se do Rostova nebo do Moskvy.”
Obdobný trend lze sledovat v celém Rusku: periferie upadají a vylidňují se ve prospěch velkých měst, kde je životní úroveň nesrovnatelně vyšší.
Stav východodonbaské ekonomiky nastavuje zrcadlo socioekonomickým procesům, které na ukrajinském Donbase probíhaly od rozpadu Sovětského svazu. Hospodářský úpadek regionu je do velké míry důsledkem nového ekonomického nastavení: místní těžký a důlní průmysl nemají šanci v tržní globalizované ekonomice obstát. Připojení k Rusku, ve kterém v roce 2014 mnozí viděli možnou záchranu, by regionu v tomto ohledu pravděpodobně nepomohlo. Východnímu Donbasu, vycházejícímu ze stejného ekonomického základu, se totiž pod správou Kremlu nedaří o mnoho lépe.
V roce 2014 jsme se připravovali na válku s Ukrajinou
Region je ovšem zajímavý ještě z jednoho důvodu. Právě odsud na separatistická území proudila rozsáhlá vojenská a materiální asistence.
Nikita mi později poslal video z července roku 2014, na kterém ruské Grady nacházející se poblíž Gukova odpalují rakety mířící na ukrajinské území. Podle vyšetřování, o kterém informoval Guardian, se jednalo o přímý útok na ukrajinské jednotky.
„Báli jsme se, že bude válka. Klepaly se skleničky, vypadávaly okenní tabulky a lidé ze strachu odjížděli pryč. Vláda plánovala udělat z Gukova vojenské město,” řekl mi Nikita.
Podobně to vidí také Karina. V červenci roku 2014 dopadla na dům v Doněcku raketa dosud nevyjasněného původu a zabila jednoho člověka: „Klepali jsme se strachy a opouštěli město.”
Rusko na hranicích s Ukrajinou shromažďovalo vojenské jednotky a techniku a mnohé nasvědčovalo tomu, že na Ukrajinu podnikne přímou vojenskou invazi. Události ovšem ale nakonec nabraly jiný směr. Rusko zvolilo taktiku zástupné války. Namísto přímého vojenského angažmá separatistické republiky vojensky a materiálně podporuje. Samy by se proti ukrajinské armádě, dnes třetí největší v Evropě, pravděpodobně ubránily jen stěží.
Na tuto podporu přímo poukazují zprávy pozorovací mise OBSE sídlící v Kamensku, která se zaměřuje na monitorování hranice se separatistickou Luhanskou lidovou republikou v okolí Doněcku a Gukova. Mise dnešních dnů pravidelně zaznamenává pohyb různých konvojů, vojenské techniky a osob vojenského vzhledu mířících na separatistické území, ať už přímo přes oficiální hranice, nebo různé stepní cesty.
Spousta místních odešla na Donbas bojovat
Část sporu se vede o to, zda Rusko na Donbas opravdu posílá bojovat vlastní jednotky. Zatímco Kreml tuto skutečnost rezolutně rozporuje, na Východním Donbase lidé o přímém angažmá ruských jednotek mluvili s naprostou otevřeností.
„Oficiálně se o tom nemluví, ale v Doněcku se o tom ví. Znám lidi, kteří dostali dvacet tisíc dolarů za to, že tam v roce 2014 šli. Pak tu byla spousta různých dobrodruhů, kteří si, podle mě, jen chtěli vyzkoušet, jaké je to zabít člověka,” tvrdí Karina.
„Nebudeme před vámi nic tajit: posíláme tam svoje lidi,” odpověděl mi ataman doněckých Kozáků v závěru jejich pravidelného zasedání, kterého jsem se zúčastnil v Doněcku. V boji proti Ukrajině viděli Kozáci na zasedání ochranu Ruska před vnějším nebezpečím, kterou vnímají jako svou tradiční úlohu.
Jelena pak ještě dodala: „Místní se tam vydávali kvůli známým a příbuzným, které mají na druhé straně. Cítili potřebu jim pomoct. Přes naše město také přejížděla spousta dobrovolníků z jiných částí Ruska. Jezdili se sem léčit ranění.”
Co se na Ukrajině podle Rusů stalo?
Ruská interpretace událostí na Ukrajině, usilovně prosazovaná ruskými médii, zcela rozporuje, jak je dění v zemi obecně vnímáno na Západě, což se promítalo v téměř každé diskuzi, kterou jsem s místními na Východním Donbase o dění v sousedním státě vedl. V naprosté většině názorů zaznívala teze, že Ukrajina ve svém současné podobě není legitimní stát a že má v událostech roku 2014 prsty Západ, který chtěl Ukrajinu proti Rusku poštvat.
V jednom z navštívených měst jsem se setkal se šéfredaktorem místních státních novin, který si nepřál být jmenován v obavě z toho, že bychom mohli jeho názory dezinterpretovat, a tak ho uvést do problémů.
Jádro šéfredaktorovy pozice k dění na Ukrajině, která mi připadala pro obecné ruské nahlížení na konflikt velmi charakteristická, tvoří přesvědčení, že je Ukrajina vymyšlený stát, jímž si Rusové své teritoriální ambice v sousedním státě zjevně obhajují: „Do Sovětského svazu nic jako Ukrajina neexistovalo. Ukrajinu tvoří západ složený z území, které dřív patřilo státům jako Polsko nebo Maďarsko, a východ a jih. Východ a jih, které osadníci osídlili jako pusté stepi, byly vždycky ruské. Lidé na Donbase jsou tudíž samozřejmě Rusové. Sdílíme spolu nejen jazyk, ale také mentalitu.”
„Ukrajinský jazyk vymyslel až Taras Ševčenko v předminulém století,” pokračuje. „Ale ještě za Sovětského svazu jsme mu i my Rusové normálně rozuměli. Po roce 1991 ukrajinštinu začali měnit a vkládat do ní slova z jiných evropských jazyků, aby ji odlišili od ruštiny. Za tím samozřejmě stojí politika USA, které chtějí Ukrajinu od Ruska oddělit, aby tam mohly postavit raketové systémy namířené na Rusko.”
Prsty USA vidí v konfliktu na Ukrajině také Karina, která je jinak kritická jak vůči vládě, tak státním médiím. Horníci, které jsem potkal v Doněcku, pak mají ve válce na Ukrajině úplně jasno. „My se s Amerikou chceme přátelit, ale ona nás má za vrahy a chystá proti nám na Ukrajině tanky a raketové systémy,” vykřikl jeden rozhořčeně za obecného souhlasu ostatních.
„Interpretace Euromajdanu je tedy jasná,” navazuje šéfredaktor. „Za protesty v Kyjevě stojí americké tajné služby a konkrétně také Soros, který už pomohl zorganizovat spousty podobných revolucí jinde ve světě. Ukrajina se k Západu ale přikloní jen, pokud přijde o ruská území na východě. Proto v roce 2014 zakázali ruštinu, aby vyprovokovali protiukrajinské protesty.”
Oddělení pak vidí jako demokratické a legitimní: „Mírumilovně zabrali místní samosprávy a většinově si odhlasovali nezávislost a vyhlásili doněckou a luhanskou republiku. Jako demokrat jsem tomuto procesu velmi nakloněn.”
Ruské angažmá na Krymu a východní Ukrajině vnímá jako nutnou sebeobranu: „Vám by se líbilo, kdyby vám na hranicích sousedé stavěli rakety mířili je na vás? Bráníme se.”
Za vysvětlením událostí na Ukrajině se sice skrývá velká spousta naprosto různých konspiračních teorií, o jednom však šéfredaktorovy názory vypovídají: Rusové mají často tendenci vnímat svůj nárok na východ a jih Ukrajiny jako naprosto oprávněný a jsou přesvědčení, že válku nevyprovokovalo Rusko, ale Spojené státy.
