USA jsou platební neschopnosti blíž než před deseti lety, myslí si ekonom Barry Eichengreen
Lepit pomocí zadlužení díry ve státním rozpočtu je něco, čemu by se zodpovědní politici měli vyhnout. Zadlužení má sloužit k překlenutí válek, pandemií či krizí, ale hlavně mají půjčené peníze mířit do produktivních investic, říká v rozhovoru v rámci projektu PFI Talks americký historik ekonomie Barry Eichengreen.
Americká vláda dosáhla letos v lednu takzvaného dluhového stropu ve výši 31,4 bilionu dolarů, což je zhruba třicetinásobek celkové hodnoty majetku první desítky světových miliardářů podle žebříčku magazínu Forbes. Zatímco miliardáři se ke svým penězům mohou dostat snadno, musí americká vláda požádat Kongres, aby jí zvýšení dluhového stropu schválil. Bez tohoto svolení může vláda využívat pouze nouzová opatření a předcházet tak neschopnosti platit své dluhy ještě dalších několik měsíců.
„Myslím, že nebezpečí, že bude překročen dluhový strop a vláda USA nebude schopna platit své účty, je nyní větší, než tomu bylo v roce 2013 nebo 2011. Nyní by se jednání kolem navýšení mohlo protáhnout na poměrně dlouhou dobu a vláda se bude muset rozhodnout, komu nezaplatí. A ať už se rozhodne jakkoli, finanční trhy to zrovna nepotěší,“ říká v rozhovoru v rámci projektu PFI Talks americký ekonom Barry Eichengreen s odkazem na momenty, kdy americká vláda byla nucena propouštět – alespoň dočasně – tisíce státních zaměstnanců. Tyto epizody americké politiky vstoupily do historie jako takzvaná vládní zavíračka (angl. government shutdown).
Dluh v USA výrazně narostl po finanční krizi v letech 2008 a 2009 a také kvůli podpoře ekonomiky během pandemie covidu-19. Tyto rozpočtové pobídky byly podle Eichengreena přehnané a nedobře odstupňované, vedlejším faktorem tak byl nárůst inflace. Jak se finanční zdraví po covidu postupně normalizuje, je podle něj klíčové umořit část dluhu a vyrovnávat rozpočty.
„K tomu je ale potřeba politického konsenzu. Polarizace (politiky – pozn. red.) v mnoha zemích včetně USA ovšem činí dosažení této shody obtížnější než v minulosti. Obávám se tak výhledu do budoucna,“ dodává ekonom. Konec éry levných peněz a velkorysé rozpočtové pobídky ze strany vlády mají v těchto dnech dohru i v podobě krachu na startupy zaměřených bank včetně kalifornské Silicon Valley Bank.
Hodiny národního dluhu tikají
V USA velikost státního dluhu sledují už od roku 1989 takzvané Hodiny národního dluhu (National Debt Clock), které nechal instalovat v New Yorku poblíž Times Square realitní magnát Seymour Durst. V roce 2008 překonalo zadlužení USA sumu deset bilionů dolarů, a proto bylo třeba zvětšit plochu dluhových hodin, které nyní tikají poblíž mrakodrapu Bank of America Tower.
Barry Eichengreen ovšem takováto zobrazení považuje za manipulativní. „Dluhový strop v USA by bylo nejlepší úplně zrušit. Jde o dědictví z první světové války, kdy se Kongres obával přílišného utrácení za armádu,“ poukazuje Eichengreen, podle něhož je americká centrální banka Fed nyní schopna zpomalit a nezvyšovat tak rychle základní úrokovou míru. Inflace očištěná o růst nákladů na bydlení, energie a dopravu zpomalila a pohybuje se kolem dvou procent. Aby ale Fed uspěl, nesmějí ceny energií opět vystřelit strmě vzhůru. Na krocení ceny energií je ovšem i Fed krátký.
„Myslím, že pro vyspělé ekonomiky je nyní klíčové obnovit jejich schopnost získat úvěry za dostupnou cenu. Je třeba si uvědomit, že se za posledních 20 až 30 let z důvodu poklesu úrokových sazeb nezvyšovaly splátky úvěrů. Pokud se ovšem tento úrokový pokles obrátí, bude obsluha státního dluhu stále těžší,“ říká Eichengreen.
Kumulativní deficit federálního rozpočtu USA by za léta 2023 až 2032 měl podle revidovaných odhadů činit 18,8 bilionu dolarů, což je o pětinu více, než činil odhad ještě v loňském roce, kdy byl stanoven na 15,7 bilionu dolarů. Už v roce 2025 budou jen platby úroků z tohoto dluhu (přes 31 bilionů dolarů) převyšovat celý rozpočet na obranu USA.
„Americká vláda nemůže zvýšit příjmy potřebné k obsluze svých státních dluhopisů v dostatečném rozsahu k tomu, aby dál poskytovala bezpečná a likvidní aktiva na podporu globalizace 21. století. Z propojování globální ekonomiky vyplývá, že rozvíjející se trhy budou nadále růst rychleji než vyspělé země, a proto se podíl USA na světovém HDP bude snižovat.
Evropa, Čína i další menší ekonomiky do toho budou muset vstoupit a doplnit svými vládními dluhopisy ty americké, aby se zajistila potřebná likvidita. Směřujeme k multipolárnímu globálnímu finančnímu systému, což říkám už od roku 2011,“ uvádí Eichengreen a dodává, že právě dluhopisy velkých rozvíjejících se ekonomik jsou objektivní brzdou volání některých ekonomů po návratu ke zlatému standardu.
Zlato novou roli v monetárním systému hrát nezačne. „Myslím, že cílování inflace je mnohem lepší kombinací důvěryhodnosti a flexibility, než by byl zlatý standard. Zlatý standard, pokud by se k němu centrální banky a vlády skutečně zavázaly, by byl důvěryhodný, ale postrádal by flexibilitu. Zbavilo by nás to schopnosti reagovat na recese, finanční krize a další události,“ uvádí americký historik ekonomie.
Podle něj se ke zlatu obracejí země jako Rusko, které jsou postaveny mimo stávající finanční systém, a tak své rezervy přesunují od zahraničních aktiv či dluhopisů právě do cenného kovu. „Zlato lze repatriovat a uložit doma do trezoru, čímž je chráněno před sankcemi, ale je opravdu těžké je použít pro platby. Například Venezuela zlato použila na zaplacení materiálu z Íránu určeného na opravu venezuelských ropných rafinerií. Írán si ovšem musel najmout pár velkých dopravních letadel a letět s nimi do Venezuely. Takové věci se dají dělat, ale jsou drahé a riskantní,“ uzavírá Eichengreen.
| Barry Eichengreen (71) je americkým historikem ekonomie. Vystudoval University of California v Santa Cruz a působí jako profesor ekonomie a politologie na University of California v Berkeley, kde vyučuje už od roku 1987. Aktuálně působí také jako vědecký pracovník v Národním úřadu pro ekonomický výzkum a jako výzkumný pracovník v Centru pro výzkum hospodářské politiky. V listopadu 2021 vydal knihu In Defense of Public Debt. Barry Eichengreen a jeho spoluautoři v ní sledují vývoj státního dluhu od válek ve středověké Evropě až po krizi související s covidem-19 a ilustrují tak řadu pozitivních využití veřejného dluhu. |
O autorovi: Leoš Rousek je ředitelem komunikace skupiny PPF. Působil v Home Credit International a spolupracoval s oddělením vztahů s investory Moneta Money Bank. Více než dvě desetiletí se věnoval byznysové žurnalistice v Česku, Rusku, Slovinsku a na Slovensku pro americký deník Wall Street Journal a tiskovou agenturu Dow Jones Newswires. V letech 2017 a 2019 byl hlavním ekonomickým analytikem deníku Hospodářské noviny.
