Marek Benda je rekordmanem mezi českými poslanci. S dvouletou pauzou je zákonodárcem od roku 1990, nicméně letos měl namále. Pozastavil se nad tím, kdy mu bylo během 25 let nejhůř nebo že udělal svou největší politickou chybu s podporou přímé volby prezidenta.
Vaše předlouhá poslanecká kariéra začala v roce 1990, jak jste se tehdy jako student matfyzu stal poslancem České národní rady?
Tehdy mě navrhl studentský stávkový výbor, byl jsem kooptován do České národní rady. Vůbec jsem tehdy nevěděl, co je to za instituci, kde sídlí, nic.
Poprvé jsem přišel do budovy parlamentu 25. prosince 1989, kdy začaly bouře ve věznicích a Dagmar Burešová, tehdejší ministryně spravedlnosti, svolávala nějakou komisi. A do té mě nominovalo studentské hnutí s pocitem, že o vězeňství něco musím vědět, když jsem měl za totality zavřeného tátu-disidenta.
Ten samý rok jste pak kandidoval už v řádných volbách do České národní rady.
Ano, byl jsem zvolený ještě jako představitel studentů v rámci Občanského fóra, i když jsme už v roce 1990 s tátou založili KDS. V té době jsem také chodil s kufříkem, na jedné straně jsem měl Občanské fórum, na druhé straně KDU, za kterou kandidoval táta. KDU (Křesťanskodemokratická unie) byla tvořená KDS, Lidovci a KDH na Slovensku. Pak nám mimochodem lidovci tu značku KDU štípli.
Ze studenta se z vás najednou stal poslanec, nic jste o té práci nevěděl.
To je pravda, navíc se za komunistů v žádném případě nepředpokládalo, že by se v parlamentu pracovalo. Všechny projevy byly schválené na ÚV KSČ… A tomu odpovídaly i podmínky pro práci.
Měli jsme jednu skříňku dole v šatně na boty a na papíry, žádnou kancelář, žádné místo, kde bychom si mohli sednout. Čekali jsme na jednání výborů na chodbě. V celé budově byl jeden jediný počítač a jedna kopírka, která se musela po osmi kopiích vypnout, protože se přehřála. Takže začátek byl hodně hektický, učili jsme se všechno za chodu.
