Sametová revoluce v Česku nebyla izolovaným procesem, ale spíše pozdní reakcí na proces demokratizace v ostatních zemích východního bloku. V osmdesátých letech se pod vlivem řady okolností politická a hospodářská situace v evropském komunistickém skanzenu stala neudržitelnou. Režimy nakonec v roce 1989 zkolabovaly v šesti zemích, každá si ale ke svobodě došla vlastní cestou.
Všichni do unie
Zatímco v Polsku a v Maďarsku byly vládní strany nakloněné reformám po vzoru sovětského lídra Michaila Gorbačova, v Československu, Německé demokratické republice a v Bulharsku převládala ke změnám spíše nechuť až odpor v obavě, že povedou ke ztrátě moci komunistických stran.
Specifickým případem pak bylo více autonomní Rumunsko, které prožilo krvavou revoluci. Přes tyto rozdílné zkušenosti nakonec skončily všechny výše uvedené země a jejich nástupnické státy v Evropské unii a v NATO.
Třicet let po změnách se však pohledy jejich obyvatel na tehdejší události liší. Podle nedávno zveřejněného průzkumu americké společnosti Pew Research Center nejvíce schvalují přechod k pluralitnímu stranickému systému a tržní ekonomice Poláci, spokojenost vyjádřilo 85 procent tázaných. Podobně jsou na tom obyvatelé někdejšího východního Německa.
Přibarvený Západ
Relativně vysoká spokojenost panuje i v České republice, na Slovensku a v Maďarsku, kde si změny pochvalují v průměru tři čtvrtiny lidí. V Bulharsku je ale vnímá pozitivně jen přibližně polovina obyvatel a údaje z Rumunska chybějí. Z hlediska časových řad jsou ale údaje pesimističtější. Spokojenost Poláků se současným systémem spíše roste, zatímco u východních Němců mírně klesá. Tento trend může vysvětlovat, proč se v nedávných volbách v Durynsku stala vítězem postkomunistická Levice.
Německý historik Ilko- -Sascha Kowalczuk pro AP podotkl, že si nikdo nedokázal představit, jak rychle sjednocení Německa nastane a co s sebou přinese. „Lidé si mysleli, že budou najednou žít jako v televizní reklamě, jako v lesklém časopise. Mnozí byli zcela nepřipraveni přijmout, že všechno na Západě není zářivé, že tam také existují problémy,“ podotkl.
Elita versus lid
V tuzemsku od roku 1991 mírně klesla spokojenost s přechodem k tržní ekonomice, ale stouplo přijetí svobodné politické soutěže. Zajímavá je situace v Maďarsku, kde se v roce 2009 spokojenost občanů se změnami propadla na polovinu, a poté se zase výrazně zvedla. Respondenti šetření, které se uskutečnilo i v zemích bývalého SSSR, každopádně míní, že všichni nevydělali na převratu stejně. „Existuje široká shoda, že elity z obrovských změn posledních třiceti let získaly více než průměrní občané,“ uvádějí výzkumníci Pew Research Center.
Nejednoznačná svoboda
Tázaní také míní, že zatímco na některé oblasti měla změna režimu jednoznačně pozitivní dopad, u jiných je její přínos přinejmenším sporný. Dvě třetiny lidí z postkomunistických zemí se shodnou na tom, že transformace měla dobrý vliv na vzdělávání. Jen o něco méně jich vyzdvihuje zlepšení životního standardu, nad průměr vynikají zejména Poláci a Češi.
Naopak nejednoznačně až negativně se podle respondentů přechod ke svobodě projevil na zdravotnictví, dodržování zákonů či duchovních a rodinných hodnotách. Je přitom zřejmé, že s kombinací pocitů zanedbávání obyčejných občanů a úpadku některých tradičních hodnot velmi dobře pracují například polská strana Právo a spravedlnost či maďarská partaj Fidesz.
Nakupování v socialismu: Sehnat Ábíčko byla bojovka >>>
Cesta šesti zemí ke svobodě
Německá demokratická republika
Specifikem východního Německa byla touha mnohých obyvatel dostat se do západního Německa, kde měli někteří i příbuzné. V létě a počátkem podzimu 1989 utekly desítky tisíc lidí přes uvolněnou maďarsko-rakouskou hranici, další tisíce se pokoušely dostat na Západ přes západoněmecké ambasády ve východoevropských městech včetně Prahy. NDR uzavřela 3. října svou hranici s Československem a izolovala se tak od světa. Pár dní poté navštívil zemi Michail Gorbačov a naléhal na její vedení, aby zahájilo reformy. Generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Erich Honecker je odmítal, v půli měsíce byl ale donucen rezignovat. V Lipsku se mezitím konaly pravidelné demonstrace, které přitahovaly stále více lidí, koncem října už 300 tisíc. Následně se 4. listopadu uskutečnila masová demonstrace v Berlíně. Přímý vstup do západního Berlína umožnily úřady tak trochu omylem 9. listopadu. Události se jim vymkly z ruky, přes zeď zanedlouho proudily desítky tisíc lidí a následně ji lidé začali bourat. Proces transformace byl završen o necelý rok později, 3. října 1990, sjednocením Německa.
Polsko
Po potlačení protestů a reformních snah v roce 1981 v Polsku stále přežíval duch hnutí Solidarita. Ve druhé polovině osmdesátých let se v zemi začaly uvolňovat poměry pod vlivem Gorbačovovy glasnosti a perestrojky. V roce 1988 vypukly stávky, které vedly k rozhovorům mezi zástupci vlády a Solidarity. Na počátku roku 1989 Polská sjednocená dělnická strana (PZPR) umožnila opětovnou legalizaci Solidarity a kulaté stoly s jejími zástupci se staly základem politických a hospodářských reforem. V červnu se pak konaly volby, v nichž bylo 65 procent křesel v Sejmu vyhrazeno PZPR a o zbytek mohl usilovat Občanský výbor Solidarita. Ovládl všechna, zatímco mnozí prominentní kandidáti PZPR nedosáhli ani na minimum hlasů nutných ke zvolení. Pro komunistický režim to byla katastrofální porážka, kterou umocňovaly velké hospodářské potíže. V srpnu se generálovi Czeslawu Kiszczakovi nepodařilo získat podporu pro svou vládu a premiérem se stal za Solidaritu zvolený Tadeusz Mazowiecki. První nekomunistická vláda ve východním bloku začala úřadovat 13. září 1989.
Maďarsko
Rovněž v Maďarsku docházelo v osmdesátých letech k určité liberalizaci. Přelomovým okamžikem se stal květen 1988, kdy byl dosavadní generální tajemník Maďarské socialistické dělnické strany János Kádár, jenž byl u moci od povstání v roce 1956, nahrazen Karólem Grószem. V lednu 1989 vláda přijala „demokratický balíček“, jenž zahrnoval mimo jiné revizi ústavy, nový volební zákon, svobodu tisku či shromažďování. Březnové masové demonstrace přesvědčily vládní stranu o nutnosti zahájit dialog s novými politickými silami. Kulatých stolů se mimo jiné účastnila nyní vládnoucí strana Fidesz (Aliance mladých demokratů), vycházející z liberálního studentského hnutí. V květnu začali Maďaři rozebírat zábranu na rakouské hranici a železná opona tak dostala trhlinu, které následně využili východní Němci. V říjnu byly na březen následujícího roku naplánovány volby a komunistický režim byl formálně zrušen 23. října 1989.
Rumunsko
Převrat v Rumunsku, při kterém zřejmě zemřelo přes tisíc lidí, se vymykal poklidné demokratizaci ostatních zemí střední a východní Evropy. Přestože musel generální sekretář Rumunské komunistické strany Nicolae Ceaușescu v roce 1987 potlačit protesty, doufal, že řetězec politických změn o dva roky později ustojí. Osudným se mu ale stal pokus vystěhovat disidenta, protestantského pastora a představitele maďarské menšiny v zemi Lászla Tökése. Farníci 15. prosince ve městě Temešvár přispěchali k jeho obraně a vytvořili kolem jeho domu lidský řetěz. Dav se stále rozrůstal a k Maďarům se přidali Rumuni. Zásah bezpečnostních složek za sebou zanechal mrtvé, zprávy o něm se šířily Rumunskem a vyvolaly další protesty. Ceaușescu nařídil na 21. prosince masové shromáždění na svou podporu, situace se mu však vymkla z rukou. Bezpečnostní složky se nejdříve pokusily revoluci potlačit, armáda však poté přešla na druhou stranu. Diktátor a jeho žena byli při pokusu o útěk chyceni a po rychlém soudu 25. prosince popraveni. Moci se chopila Fronta národní spásy a na jaře roku 1990 se uskutečnily volby.
Bulharsko
Na podzim roku 1989 se v Bulharsku konaly demonstrace s ekologickým pozadím. Den po pádu Berlínské zdi, tedy 10. listopadu, se Ústřední výbor Bulharské komunistické strany zbavil Todora Živkova, jenž stál v jeho čele od padesátých let. Na jeho místo nastoupil liberálnější Petar Mladenov. Výměna měla požehnání Moskvy, jelikož Živkov byl proti Gorbačovovým reformám. Nové vedení okamžitě zrušilo omezení práva na shromažďování a svobody projevu, což vedlo 17. listopadu k první masové demonstraci a vzniku protikomunistických uskupení. Počátkem prosince se sjednotily do Svazu demokratických sil a požadovaly hlubší reformy. 11. prosince Mladenov oznámil, že se komunistická strana vzdává svého mocenského monopolu, a přislíbil volby. Hlasování se po dohodě uskutečnilo v červnu 1990.
