60 tisíc měsíčně pro všechny? Švýcarům měla k realizaci základního příjmu stačit vyšší DPH

Švýcarský frank (ilustrační foto)

Švýcarský frank (ilustrační foto) Zdroj: CC BY-SA 3.0: Maur via Flickr

Švýcarsko mělo šanci být první zemí, kde mohlo dojít k plošnému zavedení základního příjmu. Občané ale návrh na vyplácení 2500 franků měsíčně v červnovém referendu odmítli. Pokud by hlasovali jinak, podle vládní analýzy by bylo potřeba najít v rozpočtu dalších 25 miliard franků (616 miliard korun). Stát by je mohl získat úsporami či zvýšením DPH o osm procentních bodů na dvojnásobek. Další státy, konkrétně Finsko a Nizozemsko, chtějí ideu základního příjmu zkoušet na menším vzorku populace.

Švýcarská iniciativa za nepodmíněný příjem stanovila jeho výši na zhruba třetinu tamní průměrné mzdy (7234 švýcarských franků; 178 tisíc korun). Na každé dítě měli navíc rodiče dostávat 625 franků (15 400 korun). Nárok na uvedené sumy měli teoreticky mít všichni občané bez ohledu na jejich materiální situaci.

„Jde o nejliberálnější možný princip solidarity - zajišťuje jak společenskou soudržnost, tak individuální existenci bez zkostnatělých státních zásahů a dusivé byrokracie. Ve hře je několik způsobů, jak by zavedení občanského příjmu mohlo vypadat a zastánce této myšlenky nelze řadit jen do jedné části politického spektra,“ uvádějí členové iniciativy na svých stránkách.

Švýcarské ministerstvo vnitřních záležitostí ale před referendem ve spolupráci s federální vládou vypracovalo analýzu, jak by šlo občanský příjem po jeho případném schválení co nejefektivněji financovat. Reálně by si podle návrhu polepšili jen lidé, jejichž výdělky patří v zemi k nejnižším či nejvíce nestabilním – zkrátka všichni, jejichž měsíční příjmy jsou nižší než řečená suma 2500 franků.

Úřady pojímají ideu základního příjmu jako částku, kterou má disponovat každý občan - ať už si ji vydělá prací, nebo ji má obdržet od státu.

Pokud někdo vydělává méně nebo vůbec nic, vláda by mu doplatila až do uvedené hranice základního příjmu. Movitější Švýcaři by naopak na fungování nepodmíněného příjmu „odváděli“ sumu až do výše 2500 franků, na níž mají podle návrhu rovněž nárok. Po tomto vzájemném započtení by nakonec jejich příjmy vyšly na stejno.

Pokud by měl stát nepodmíněnou dávkou zvýšit příjmy i jim, náklady na její vyplácení by přesáhly odhadovaných 208 miliard franků ročně (5,1 bilionu korun). Základním mantinelem je v tomto ohledu požadavek švýcarské občanské iniciativy za základní příjem, aby deficit příslušného účtu každoročně nekončil vyšší než dvě miliardy franků (49 miliard korun).

Přehled hlavních argumentů pro a proti základnímu příjmu
PRO:
Zajištění živobytí pro dobu, kdy většinu lidské práce nahradí stroje
Zjednodušení provozu sociálního státu
Zvýšení kupní síly obyvatel a stimulace hospodářství
Rozvoj podnikání v důsledku menšího strachu z ekonomického selhání
Tlak na zlepšení pracovních podmínek v neatraktivních profesích
PROTI:
Nárůst veřejných výdajů a nutnost hledat nové zdroje daňových příjmů
Ztráta motivace pracovat
Oslabení konkurenceschopnosti jednotlivých ekonomik na globálním trhu
Hrozba snadného rozvrácení sociálního systému masovou imigrací
Ztráta politické a morální dimenze v důsledku centrálně řízené solidarity

Vládní dokument patřičnou bilanci rozepisuje ještě podrobněji: 128 miliard franků lze vybrat na odvodech sociálního pojištění, dalších 55 miliard by zajistil převod ze stávajícího systému státní podpory, který by po zavedení garantovaného příjmu bylo možné významně redukovat.

Zbývající finance by zajistily úspory ve veřejných výdajích, nebo navyšování daní. Analýza konkrétně zmiňuje zdvojnásobení základní sazby DPH na 16 procent. Podmínkou nicméně je, aby ostatní zdroje příjmů státního rozpočtu zůstaly zachovány ve stávající výši.

Právě v tomto kontextu upozorňuje vláda na nevyzpytatelný lidský faktor. Základní příjem by v současnosti fungoval jen v případě, když by se významné procento populace nerozhodlo k odchodu ze zaměstnání. Podle průzkumu by se tak ale rozhodla jen dvě procenta respondentů, dalších osm procent z nich by se k tomu sice klonilo, definitivně by se však dotyční rozhodli až podle konkrétních podmínek.

Jak by se změnily příjmy Švýcarů po zavedení základního příjmu? Vlevo osoba s výdělky šest tisíc franků (146 tisíc korun), uprostřed osoba bez vykazatelných příjmů (např. žena v domácnosti), vpravo člověk vydělávající 1500 franků měsíčně (36 800 korun):Schéma financování základního příjmu ve ŠvýcarskuSchéma financování základního příjmu ve Švýcarsku|DFI

Obavy z kolapsu pracovního trhu sdílí také ekonomka Ilona Švihlíková. „Ne ,že by to nešlo nastavit, i když by to předpokládalo značnou změnu daňové soustavy. Spíš mám obavy, že společnost, a to i ve Švýcarsku, na to prostě není zralá,“ míní Švihlíková, podle níž bylo donedávna téma základního příjmu považované za podivné a alternativní.

V souvislosti postupující automatizace výroby a nástupu tzv. průmyslu 4.0 se mu ovšem věnovali dokonce i účastníci letošního Světového ekonomického fóra v Davosu. Ekonomka Švihlíková dodává, že kvůli uvedeným trendům nakonec budou muset vlády hledat zcela nové zdroje příjmů – zdaňovat práci postupně přestane dávat smysl. „Je potřeba zdaňovat faktor, který má výhodu - a ne obráceně. To znamená zdaňovat kapitál, zejména ten finanční,“ dodává Švihlíková.

Starší myšlenku oživila nedávná krize
Ideu základního příjmu lze vystopovat až ke středověkému utopistovi Thomasu Morovi. Do moderní ekonomické teorie pronikla jako jeden z nástrojů, kterým by bylo možné zefektivnit provoz sociálního státu a zároveň účinně bojovat proti chudobě.

V šedesátých letech nejprve argumentuje Milton Friedman pro tzv. negativní daň, díky níž by lidé do určité výše příjmů neodváděli daně a naopak sami peníze inkasovali. Tato dávka by mohla nahradit jiné formy státní podpory a výrazně snížit náklady na administrativu. Podobný princip by nyní mohlo uplatnit právě Švýcarsko.

Friedmanovu tezi posléze rozvinul další z amerických nositelů Nobelovy ceny za ekonomii James Tobin, známý i kvůli návrhu zdanění měnových spekulací.

Jeho ideu fixní částky vyplácené všem občanům bez rozdílu se snažil v roce 1972 razit demokratický prezidentský kandidát George McGovern, proti Richardu Nixonovi však neuspěl. Do veřejné debaty, zejména té v Evropě, téma základního příjmu s novou intenzitou vrátila nedávná ekonomická krize a prohloubení strukturální nezaměstnanosti.

Tuto část její argumentace přebírá v souvislosti s kauzou tzv. Panamských dokumentů také politický a ekonomický konzultant Colin Holtz. Uvedená kauza podle jeho komentáře pro britský The Guardian nabourává tvrzení části finančních elit o tom, že základní příjem si společnost nemůže dovolit. Miliardy dolarů šikovně uložené v daňových rájích podle něj svědčí o opaku.

Mnozí zastánci základního příjmu by se Švihlíkovou souhlasili i v argumentaci, že jeho zavedení by znamenalo výrazný zásah nejen do daňové soustavy společnosti, ale především do jejího fungování a vztahu k práci. Podle nich by však šlo o změnu velmi pozitivní. Erik Olin Wright, profesor sociální teorie na Wisconsinské univerzitě, v této souvislosti mluví o větším přesunu moci na stranu zaměstnanců, kteří by zároveň získali větši prostor pro seberealizaci.

„Lidé by se mohli věnovat ne-zbožní formě práce. Především péči o seniory, děti, handicapované a podobně, ale také umění, politice a rozmanitým službám v rámci jednotlivých společenství. Z praxe víme, že by tyto aktivity nezřídka vykonávali i za nízkou mzdu, ale nemají možnost je najít na trhu. Nepodmíněný příjem by jim umožnil tyto činnosti vykonávat, aniž by museli vstupovat do zaměstnaneckých vztahů,“ přibližuje Wrightovu argumentaci kniha Všeobecný základní příjem: Právo na lenost, nebo na přežití?

V Česku přišla s rovnou dávkou ODS
Přestože téma univerzálního příjmu nepatří nyní mezi českou politickou agendu, téma by to na domácí scéně nebylo zcela nové. Počátkem tohoto století prosazoval ekonomický expert ODS Vlastimil Tlustý ideu tzv. rovné dávky ve výši šest tisíc korun – ta měla nahradit podporu v nezaměstnanosti, sociální podporu a dětské přídavky, stejně jako nemocenskou či mateřskou. Podobně jako nynější švýcarské návrhy ale ODS nepočítala s tím, že by nárok na peníze v hotovosti měly i všechny výdělečně činné osoby. Rovná dávka pro ně měla získat podobu odčitatelné položky z hrubého příjmu.

O praktických dopadech zavedení nepodmíněného základního příjmu může v nejbližších letech napovědět také zkušenost z Finska či Nizozemska. Až sto tisíc Finů má od příštího roku dostávat každý měsíc 800 eur (21 600 korun) - důraz je v tomto případě na slovo „nepodmíněný“, tzn. nebudou muset vykazovat úroveň svých celkových příjmů. Experiment má probíhat dva roky.

Souběžně se také podobný projekt uskuteční v Nizozemsku, kde radnice měst Utrecht, Tilburg, Groningen a Wageningen plánují vyplácet 850 eur (23 tisíc korun) omezenému vzorku žadatelů o státní podporu. Dopady tohoto kroku chce následně podrobně analyzovat profesor ekonomie Loek Groot z univerzity v Utrechtu.