Čtvrtina Rusů nepamatuje jiného reálného vládce své země než Vladimira Putina, další zhruba čtvrtina ho zažila pouze v nedospělém věku. Argument starší generace, že ruská ekonomika dříve zažívala mnohem horší časy než dnes, už mladým Rusům nemůže stačit. Západní životní úroveň se zdá být i dnes pro největší zemi světa nedostižnou. Také proto může opoziční lídr Alexej Navalnyj doufat, že bude získávat stále více příznivců.
Současná ruská ekonomika si přitom po právu získává také obdivovatele. Prokázala poměrně silnou odolnost v době hospodářských sankcí Západu, klesajících cen ropy i pandemie koronaviru. Navzdory tomu všemu nehrozí takový finanční a hospodářský krach jako v roce 1998 – ještě za prezidenta Borise Jelcina.
Žádný chaos
Vzhledem k dlouhé, již více než dvacetileté vládě Vladimira Putina a řadě změn, kterými Rusko od přelomu tisíciletí prošlo, není jednoduché říct, jaké jsou charakteristické rysy „putinomiky“. Jisté je, že Putin nikdy nechtěl dopadnout jako jeho předchůdci Michail Gorbačov a Boris Jelcin, kteří museli v krizových okamžicích spoléhat na pomoc ze zahraničí.
Když Putin po chaosu devadesátých let zaváděl na Rusi pořádek, týkalo se to i ekonomiky – země už se neměla tolik zadlužovat a vláda naopak vytvářela rezervy z ropných a plynových příjmů na horší časy. V Kremlu mohou být spokojení s tím, že Rusko má i po loňském stimulačním koronavirovém balíčku relativně nízký dluh – kolem 20 procent hrubého domácího produktu. Ve Fondu národního bohatství vláda nashromáždila 180 miliard dolarů, což je necelá třetina veškerých ruských devizových rezerv.
Ruské ekonomice ale chybí dynamika, která by byla příslibem pro budoucnost a nadějí, že se země může posunout na vyšší hospodářskou i sociální úroveň. Mnozí mladí lidé to sice podle průzkumů nevyčítají přímo Putinovi, ale mají pocit, že je nadějná životní perspektiva může čekat spíše někde v zahraničí.
Ropa a silný stát
Putinomiku bezpochyby charakterizuje také silný důraz na roli státu a efektivní využívání příjmů z ropy a plynu, které by měly nastartovat a modernizovat další hospodářská odvětví. V ruských poměrech počátku tisíciletí tato strategie přinášela ovoce. Vladimir Putin zkrotil oligarchy, kteří si za Jelcinovy „smuty“, jak Rusové označují historická období rozvratu, parcelovali ekonomiku i nerostné zdroje. Už znárodnění velké ropné společnosti Jukos v roce 2004 však naznačilo, že Rusko míří k systému, kde politické zájmy často dostávají přednost před ekonomickou efektivitou. Putin měl nicméně štěstí, že v prvních letech jeho vlády šly ceny ropy nahoru.
Vladimir Putin loni přišel s tvrzením, že Rusko už tolik nepotřebuje pomyslnou „jehlu“, kterou se do tamní ekonomiky vstřikují povzbuzující látky – tedy peníze za prodej ropy a plynu. Reálná čísla však ukazují něco jiného. Ropa a plyn dlouhodobě tvoří výrazně nadpoloviční část ruského exportu. Tento podíl klesá jen pomalu.
Pokles cen černého zlata v době pandemie způsobil ruskému hospodářství značné problémy. Země, která tak sází na makroekonomickou stabilitu, zaznamenala po rozpočtovém přebytku 1,9 procenta v roce 2019 loňský deficit výrazně přes čtyři procenta. A to Světová banka upozorňuje, že stimulační výdaje nebyly dostatečné na to, aby Rusko mohlo v příštích letech pomýšlet na rychlejší tempa hospodářského růstu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
