Ceny v zemích platících eurem rostou rychleji, než kdy zažily přinejmenším dvě poslední generace. Společná měna čelí největší erozi kupní síly přinejmenším od ledna 1999, kdy se zrodilo první elektronické euro. Šéfové Evropské centrální banky ovšem sedí s rukama založenýma hluboko v klíně. Zasáhnout proti bující inflaci by znamenalo prakticky ze dne na den položit hospodaření řady předlužených vlád a sfouknout plamínek mdlé, nicméně existující ekonomické rekonvalescence. Výsledkem je ECB na pokraji bezmoci hrající s eurem verbální měnověpolitický vabank.
„Evropská centrální banka nic nedělá a zatím ani nic dělat nebude, protože nemá žádný prostor a bude se víceméně modlit, aby inflační epizoda zůstala epizodou. Centrální banka si musí dávat pozor, aby jí náhodou nezbankrotovaly země jako Itálie nebo Řecko. Ty si jednoduše nemohou dovolit platit výrazně vyšší úroky,“ říká šéf společnosti Conseq Jan Vedral.
Evropská centrální banka už takřka osmým rokem drží svou hlavní úrokovou sazbu v záporu. Na nulu poslala sazbu v červenci 2012. Svou měnovou politiku přitom nezpřísnila ani během oživení v době předcházející pandemii. Měsíčně navíc během října a listopadu nakupovala dluhopisy vlád eurozóny bez ohledu na jejich rizikovost a výnos v objemu devadesáti miliard eur.
Měsíc co měsíc se tak vlády eurozóny mohou nově zadlužit v přepočtu o dva a čtvrt bilionu korun, aniž musejí motivovat investory vyšším úrokem. ECB skoupí vše a bez ohledu na nulový či záporný úrok nebo na riziko, že papíry nemusejí být vůbec splaceny.
„ECB se nachází v pasti fiskální politiky. Vytrhává obrovský trn z paty nejproblémovějším zemím eurozóny, ale nevyužívá své možnosti věřitele a dostatečně netlačí na problémové členské státy, aby se zásadně fiskálně zkonsolidovaly,“ vysvětluje ekonom České spořitelny a člen Evropského hospodářského a sociálního výboru Petr Zahradník.
Situace se podle něho zhoršila s příchodem současné šéfky ECB Christine Lagardeové. Zatímco její předchůdce a aktuální italský premiér Mario Draghi podle něho téma rozpočtové kázně opakovaně otevíral alespoň verbálně, nyní tlak ECB na zodpovědné financování vlád eurozóny prakticky ustal.
„Lagardeová mi spíše připomíná expozituru francouzského ministerstva financí ve Frankfurtu. Ona past vznikla tím, že jednotlivé klíčové unijní instituce si ne všechny plní své povinnosti a některé se snaží suplovat role ostatních,“ dodává Zahradník.
Půjčka jako skvělý vládní byznys
Centrální banka skupuje vládní dluhopisy bez ohledu na úrok, což vede k tomu, že se vlády eurozóny dostávají k nejsnáze a mnohdy i nejlevněji získávaným penězům v historii. Udržitelnost veřejných financí v zemi přitom nehraje roli. Tak například vládě v Aténách na vrcholu dluhové krize v roce 2012 byli soukromí investoři ochotni půjčit na deset let za roční úrok na prahu 37 procent. Stále extrémně zadlužené Řecko dnes díky podpoře ECB získá stejnou půjčku za roční úrok 1,4 procenta, tedy za polovinu toho co český stát. Ještě koncem léta přitom činil tento úrok pouhé půlprocento.
„Stabilita eurozóny by byla v ohrožení, proto ECB nezbývá nic jiného než dluhopisy zvláště zadlužených zemí nakupovat. Jedná se o určitou daň za udržení celku,“ míní ekonom společnosti XTB Jiří Tyleček. Takzvaná Maastrichtská kritéria týkající se i zadlužení ekonomik podle něho ostatně nikdo neřeší. „Výsledkem je, že zadlužení mnoha zemí je vyšší, než bylo v průběhu eurokrize před deseti lety,“ dodává Tyleček.
Ekonomicky silnějším zemím eurozóny navíc ECB dokonce za nakupované dluhopisy platí. Berlín či Paříž tak například na pětileté půjčce formou dluhopisů nakoupených ECB inkasují roční úrok půl procenta, většímu zadlužování tak nejen nic nebrání, ale stává se i přínosem pro rozpočet.
Záporné výnosy, a tedy inkaso pro půjčující si stát ovšem aktuálně „nabízejí“ státní bondy většiny zemí eurozóny, na své půlroční půjčce tak aktuálně vydělává dokonce i zmiňované Řecko. Před deseti lety musely Atény za stejnou půjčku zaplatit ročně 25 procent.
Ceny v eurozóně vzrostly během listopadu oproti loňsku o evropskou optikou takřka neuvěřitelných 4,9 procenta. Obdobně vysoké číslo nenabízejí data Eurostatu v žádném měsíci přinejmenším od ledna roku 1997, tedy od okamžiku, od něhož evropský statistický portál nabízí veřejně dostupná elektronická data.
„ECB tvrdí, a možná tomu ještě i částečně věří, že současná inflace je přechodným jevem a ve svém rozhodování akcentuje rozdílný ekonomický vývoj napříč eurozónou a hospodářská rizika v souvislosti s pandemií. Je si taky vědoma závislosti části korporátního sektoru na levném financování,“ říká předseda Asociace pro kapitálový trh ČR Martin Řezáč. „I když to ECB nikdy nepřizná, je potřeba alespoň nějaké ,rozumné‘ inflace, protože v inflačních penězích se dluhy jednoduše lépe splácejí,“ dodává.
Inflace jako univerzální terapie a nezávislost ECB jako utopie
Ekonomové v této souvislosti soudí, že éru skutečné nezávislosti má Evropská centrální banka dávno za sebou. „Měnová politika ECB a fiskální politiky jednotlivých členských států eurozóny se podle ekonomů vzájemně propojily do jednoho silně závislého a provázaného celku,“ soudí ekonom Consequ Michal Stupavský.
Bankéři ECB prý nepřímo plní přání evropských politiků. „ECB není reálně politicky nezávislá. Prakticky se podřizuje fiskální politice největších evropských ekonomik a požadavkům na likviditu ve finančním systému,“ soudí ekonom společnosti Finlord Boris Tomčiak.
Problémem je podle ekonomů i množství ekonomicky rozdílně výkonných států, které ECB řídí. „Důsledkem je určitá opatrnost a možná i těžkopádnost při rozhodování o výraznější změně ve směřování měnové politiky,“ zdůrazňuje Radomír Jáč, hlavní ekonom, Generali Investments CEE.
