Masové povolební protesty v Bělorusku vyvolávají obavy z prohloubení nestability regionu, který je rozkolísaný od ukrajinské krize a začátku konfliktu v Donbasu v roce 2014. Umocňují je zprávy o běloruském cvičení nedaleko polské a litevské hranice a příslibu pomoci ruského prezidenta Vladimira Putina svému běloruskému protějšku Alexandru Lukašenkovi.
Bělorusko je podobně jako Ukrajina jakýmsi nárazníkovým pásmem mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem. Jakýkoli jeho jednoznačný příklon na jednu stranu tak může u té druhé vzbudit pocit bezprostředního ohrožení. Lukašenko strategické polohy své země využíval a dlouhá léta lavíroval mezi Východem a Západem. Pokud se však bude chtít udržet u moci, větší naděje na pomoc mu plynou z Moskvy.
Není proto divu, že situace znervózňuje především Polsko a pobaltské země, které ruskou hrozbu vnímají velmi citlivě. Nelze totiž vyloučit, že Putin by za případnou pomoc se zkrocením protestů mohl požadovat spojení obou zemí, kterému Lukašenko dosud vzdoroval. Polsko, a především Litva by se tak ocitly v částečném ruském obklíčení a neustále by musely žít v obavě, zda Moskva nebude chtít z Běloruska získat spojnici do Kaliningradu.
„Rusko by mohlo přesunout síly z Běloruska do exklávy Kaliningrad a přerušit koridor Suvalky, což je strategicky zásadní, protože je to jediný pozemní přístup, který má NATO do Pobaltí,“ popsal riziko pro Foreign Policy Matthew Kroenig ze Scowcroftova střediska pro strategii a bezpečnost, které je součástí amerického think tanku Atlantická rada.
Zmíněný koridor na polsko-litevské hranici je necelých sto kilometrů dlouhý úsek považovaný za jedno z nejdůležitějších území v rámci Severoatlantické aliance. „Pokud tento koridor nebude plně zabezpečen, bude důvěryhodnost NATO jako záruky bezpečnosti pro Litvu, Lotyško a Estonsko vážně oslabena,“ píše se už v rozsáhlé bezpečnostní studii Centra pro analýzu evropské politiky (CEPA) z roku 2018.
Moskva v poslední době usilovala o větší armádní přítomnost v Bělorusku. To však ještě neznamená, že stojí o to, aby se dostala na hranu konfliktu s NATO. Pohlcení Běloruska Ruskem by zcela jistě vyvolalo další posilování východního křídla severoatlantického vojenského paktu a závody ve zbrojení, které v konečném důsledku nemusejí Kremlu hrát do karet.
Je tak otázka, jestli je Putin skutečně ochotný vojensky intervenovat k Lukašenkově záchraně. Přestože i v Bělorusku žije ruská menšina, zkušenost z Donbasu Rusku velí spíše zachovat střízlivost. Krok by navíc zcela jistě vedl k posílení protiruských sankcí a ruské izolaci, což by způsobilo i další ekonomický tlak.
„Rusko by tím hodně riskovalo s ohledem na to, co se v Bělorusku děje, i s ohledem na podporu lidí. Mělo by dospět k tomu, že invaze by byla neospravedlnitelná z právního, morálního či politického hlediska,“ uvedl v pondělí litevský ministr zahraničí Linas Linkevičius.
Ochota Moskvy zasáhnout tak patrně bude silně závislá na tom, jak velkou hrozbou by pro ni změna režimu byla. Před volbami se spekulovalo o tom, že část běloruské opozice je změně nakloněná. Zmiňován byl zejména vyloučený prezidentský kandidát Viktar Babaryka, který dříve vedl běloruskou odnož Gazprombank, a podle některých názorů je tak koněm ruských energetických kruhů.
Pokud by tedy případná nová vláda byla orientovaná z velké míry na Rusko, což se z hospodářských důvodů stejně nabízí, nemusel by Putin vnímat změnu režimu v sousední zemi nutně jako prohru.
Je proto možné, že bude vyčkávat do poslední chvíle a zasáhne až v okamžiku pocitu vážného ohrožení ruských zájmů. V tom pochopitelně může sehrát velkou roli míra angažovanosti Západu v případném běloruském transformačním procesu.
