Tušení, že v EU něco není v pořádku, se potvrdilo; podle šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera zasahuje unie až příliš do pravomocí členských států i do lidských životů. Proč najednou takové prozření?
Předně je tu blížící se referendum o setrvání Velké Británie v osmadvacítce a Lucemburčanův výrok se dá brát jako vstřícné gesto vůči tamním voličům. Zadruhé je tu uprchlická krize a s ní boj o kvóty. S návrhem komise rozdělovat žadatele o azyl podle jednotného klíče má třeba Česko dost velký problém. Junckerovo pokání může být jakýmsi chabým zatažením za záchrannou brzdu. Potíž je v tom, že jiné řešení zatím není po ruce.
Třetím vysvětlením může být, že se veterán evropské scény probral z letargie a „něco pronesl“. Nebylo by to poprvé a jistě ani naposled. Přeceňovat jeho slova není na místě. A to, že se unie v současné podobě přežila, vědí v zásadě všichni. Jen o tom na rozdíl od Junckera nemluví.
