S možným vstupem Ukrajiny do Severoatlantické aliance by se rapidně změnilo i postavení České republiky. Prahu čekají daleko náročnější úkoly. Po posledním aliančním summitu ve Vilniusu se objevila řada karikatur, memů nebo kreslených vtipů reagujících na neurčitosti kolem začlenění Ukrajiny do Severoatlantické aliance. Ten – ze subjektivního kyjevského pohledu – zřejmě nejvíce vypovídající byl jednoduchý. Představoval summit jako bytovou párty, kde se členské země druží ve společné zábavě, zatímco smutný človíček s ukrajinskou vlajkou na čele zůstává v koutě sám.
Je patrné, co Kyjev od summitu čekal. Ostatně hlasitě se kolem toho našlapuje už mnoho měsíců. V ideálním případě pevný harmonogram s jasně časově ukotvenými kroky mířícími k tomu, aby se stal plnohodnotným členem NATO.
Semknuté východní křídlo
Ačkoli vedení aliance takový „fahrplan“ ke smutku Ukrajinců nepředstavilo, zřejmý je jeden fakt. Až ukrajinská armáda stojící na západních technologiích zažene Putinovy vojáky, NATO se změní v pakt blízkých a bližších států. Role Česka po možném vstupu Ukrajiny výrazně vzroste útočníky a mezi oběma zeměmi se vytvoří dostatečně široké a hlídané nárazníkové pásmo pro to, aby Rusko zůstalo izolováno a nemohlo opět sousední zemi jen tak ze dne na den napadnout, centrála NATO v Bruselu spustí přijímací proces Ukrajiny.
Až to nastane, rapidně se změní také role České republiky v Severoatlantické alianci. I když pakt navenek působí jako poměrně jednolitý celek, logicky funguje na základě partnerských vazeb. Dlouhodobě spolu kooperují především ti spojenci, kteří k sobě mají blízko i v jiných oblastech.
A proto třeba Praha poměrně úzce (a dlužno dodat racionálně) spolupracuje s Berlínem či Bratislavou, zatímco její spojení s Ankarou, Kodaní či s Aténami významné není – jejich vojáci se potkávají nanejvýš na aliančních cvičeních či během zahraničních misí. A touto optikou je třeba sledovat i vývoj vztahů mezi Českem a Ukrajinou.
Dlužno říct, že v minulosti obě země nebyly výraznými spoluhráči v diplomacii a globální obranné politice. Nejviditelnější pojítko představovaly patrně historické vazby Prahy na Zakarpatí a po roce 1989 přísun levné pracovní síly s ukrajinskými pasy. To se ale po loňském 24. únoru razantně obrátilo. S delším odstupem se ta změna bude jevit ještě markantněji, nicméně už dnes je jasné, že z méně než vlažného spojenectví se mezi Prahou a Kyjevem zrodila extrémně úzká sounáležitost. A Česká republika není jediná. Téměř celé východní křídlo Severoatlantické aliance má dosti krutou zkušenost s nadvládou Moskvy a několik desetiletí trvajícím vazalstvím. Hned po napadení Ukrajiny tyto země pochopily, o co v této Putinově válce jde, a začaly Ukrajině pomáhat, seč to šlo.
A právě to je platforma, na níž se bude rodit i postavení Kyjeva uvnitř NATO. Nahrává tomu vnitřní vývoj aliance v posledním desetiletí, kdy USA rychle opouštějí pozici hegemona a „toho-který-všem-a-všude- pomůže-a-vyšle-vojáky“. Aliance se tak dělí na menší, samostatnější ostrůvky.
Praha se proto musí chystat na to, že až začleňování Ukrajiny do aliančních struktur vytvoří výtlak, významně se jí to dotkne. Je více než jasné, že aktivity NATO směrem k Ukrajině se neobejdou bez české účasti. Pokud třeba jednou na Ukrajině vznikne mezinárodní mise, jejímž cílem bude odstrašení Ruska od dalších dobyvačných a drastických válek a udržení klidu na evropsko-asijském pomezí, bude v nich česká armáda hrát výraznou roli.
K tomu bude nutné především to, aby se Česko připravilo na roli sebevědomého, a hlavně důvěryhodného mezinárodního hráče. Protože právě to po ní budoucí konstelace a uspořádání Evropy po ukončení Putinova tažení na Ukrajině budou vyžadovat.
Zásadní otázkou zůstává, zda je na to obrana připravena technicky i mentálně. Kurz, který vojsko nasadilo s cílevědomým náčelníkem Karlem Řehkou, se zdá být správným. Nicméně to je jen špička. Ty zásadní, paradoxně málo viditelné změny uvnitř armádního organismu musejí teprve proběhnout. A ke zdravému sebevědomí nestačí jen zásobovat sociální sítě atraktivními fotkami vojáků či mentorováním.
Odstrašování Moskvy
Od loňského summitu NATO v Madridu je zřejmé, že vojsko čekají na východní hranici extrémně náročné výzvy. Praha dosud posílá do mnohonárodnostních jednotek v takzvané předsunuté přítomnosti kontingenty stovek vojáků, loni se ve Španělsku jasně řeklo, že do budoucna čeká českou armádu neskonale náročnější úkol. Znamená vyčlenit na ochranu východního křídla tří- až čtyřtisícovou sílu, zhruba brigádu. Smyslem tohoto masivního posílení až na tři sta tisíc aliančních vojáků u východních hranic NATO je především odstrašení Moskvy od další dobyvačné války.
Jaká je realita, když Praha o budoucím úkolu ví nejméně rok? Nákupy techniky – tedy především pásových bojových vozidel pěchoty – se konečně rozjely. To je fajn. Jenže sebevědomí ozbrojených sil a jejich velitelů stojí a padá s mužstvem. Tedy dobře vybaveným a vycvičeným řadovým vojákem a vojákyní. A to je asi největší bolest.
Česká armáda dlouhodobě stárne, do civilu si navíc často nechá odejít zkušené lidi. Nábor nováčků taky kdovíjak nešlape, přestože se už loni začalo za desítky milionů korun budovat virtuální náborové středisko, jež by prý jednou mohlo přijímání kadetů zrychlit a zjednodušit, jak proklamují jeho autoři. Jaká bude realita, nevíme. Nový náborový systém totiž pořád nefunguje. Znovu se tedy rýsuje dobře známá potíž. Jako by na všechno zůstávalo moře času a nikdo příliš nespěchá. Ovšem právě pomalé tempo a nejasné termíny jsou symptomem toho, že se vše nemusí podařit.
Pokud by se hned spolu s dlouho známými a projednávanými aliančními závazky načrtl jasný plán pro rozvoj české obrany s reálnými a pevně danými (a závaznými) termíny, rozhýbal by se celý systém. Byť už se nyní pracuje na nových strategických dokumentech a doktrínách, nic konkrétního se zatím vlastně nestalo. A jak jinak poznat sebevědomého hráče než tím, že plní dané sliby? A v obraně toto pravidlo platí dvojnásobně.
