Německo v souvislostech: Západ je v kómatu a NATO přežitek, míní exkancléř Schröder

Kniha Gerharda Schrödera je i věcnou a potřebnou kritikou slabosti evropského politického systému. Až příliš často se ale od Západu jen přiklání k Východu.

Kniha Gerharda Schrödera je i věcnou a potřebnou kritikou slabosti evropského politického systému. Až příliš často se ale od Západu jen přiklání k Východu. Zdroj: profimedia.cz

Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder o sobě dává znovu vědět. Už mu nestačilo, že se zevrubně probírá jeho letité přátelství s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, které mu mimo jiné přineslo místo v dozorčí radě ruské těžební společnosti Rosněfť a kvalifikovalo ho i na post šéfa správní rady akcionářů ropovodu Nord Stream, jenž povede ropu Baltským mořem z Ruska do Německa. Schröder se pustil i do politologických úvah, které shrnul v knize napsané za pomoci renomovaného historika Gregora Schöllgena.

Kniha nazvaná Poslední šance, která je opatřena výstižným podtitulem Proč dnes potřebujeme nový světový řád, by jistě stála za přečtení i bez Schröderových vazeb na Putina. S nimi však nabírá trochu jinou intepretaci, které se chytilo hned několik recenzentů. Má-li Rusko, jemuž Putin dominuje, jako hlavního nepřítele Západ, bojuje s nepřítelem, který podle Schrödera dávno neexistuje a rozpadá se do bezvýznamných částí, které ve světě budou znamenat stále méně.

„Západ je v kómatu. Evropané a Američané jako paralizovaní apaticky sledují, jak po světě narůstá pandemie krizí, válek a konfliktů všeho druhu. Má to svůj důvod. Státy západního světa, který už ani neexistuje, jsou pevně usazeny v přežitých strukturách a dostávají dnes účet za chyby minulosti. Následky jsou fatální,“ píše Schröder zjevně i zručnou rukou Schöllgenovou.

Na dalších stránkách přitom v mnoha směrech probíhá jakési znovuzrození Západu. To když se Západ vyjevuje jako agresor a násilník, který nutí Rusko k mohutné obranné strategii. Může se někdo Rusům divit, když NATO tak tlačí, ptá se přímo i nepřímo Schröder, jako kdyby citoval z prohlášení ministerstva zahraničí Ruské federace. Nutí NATO Rusko k agresi na Ukrajině, zavírání, mučení a likvidaci lidí, kteří nesouhlasí s režimem, vracejí stejnou sugestivní mincí exkancléři němečtí recenzenti.

Nepotřebná aliance

Za všechno podle Schrödera může Severoatlantický pakt, který měl už dávno zmizet z mapy světa, protože ten už přece dnes není bipolární, ale multipolární. Je pestřejší než za časů studené války, kdy se Amerika stala hegemonem díky vládě nad poraženým Německem, které si podřídila. Ani tuto tezi recenzenti od FAZ přes Welt po švýcarské noviny Neue Zürcher Zeitung moc nepřijímají.

Řada z nich připomíná, že díky americké okupaci, která nebyla diktátorská, nýbrž partnerská, v Německu vznikl pevný demokratický systém. Schröder takové detaily přehlíží, protože mu v knize jde o osamostatnění Evropy, která si má jít vlastní cestou, a to i – velmi nepřekvapivě – ve vztahu k Rusku.

Rusko také podle Schrödera a jeho kolegy v psacím tandemu není tím, co bývalo. Je to spíše příležitost, jak najít most směrem na Východ, kde rostou obrovské investiční příležitosti. Jednou z největších chyb západní Evropy, tvrdí oba autoři, je to, že Evropská unie musí ve vojenských věcech spoléhat na Ameriku. Samostatná evropská armáda by zvedla Evropanům sebevědomí a dostala je mezi světové velmoci. K armádě ještě patří finanční unie, zespolečenštění eurodluhu, tedy jedna velká federace pod vedením Německa a Francie, které musejí udávat tón nejen díky své nesporné ekonomické a lidské početní síle, ale i kvůli tomu, že nikdo jiný toho v EU nebude schopen.

Souznění se Zemanem

Pro Čechy je zajímavé, že Schröder rýsuje vizi silné Evropy, která se ve vnitřní finanční i vojenské soudržnosti dosti podobá tomu, co na začátku svého působení v úřadě prosazoval český prezident Miloš Zeman. Schröder není daleko ani od dnešní Zemanovy představy širší spolupráce s Ruskem, tedy hlavně na vlastní pěst a bez Američanů.

Západ, který vidí v budoucnu Schröder, má tedy mimo jiné poslední šanci v tom, že začne přemýšlet realisticky, vytrhne se z pout Ameriky a najde nového velkého přítele na Východě. Otázku, zda to ještě bude Západ nebo co vlastně, si Schröder už nepokládá.

Kniha Poslední šance je v některých místech i věcnou a potřebnou kritikou dnešní slabosti evropského politického systému, až příliš často se ale od Západu jen přiklání k Východu. Sebevědomí a samostatnost má Německo, potažmo Evropa opět získat díky někomu druhému. Jít tudy by znamenalo pouze tolik, co vydat se od jedné „závislosti“ k druhé. A to by pro Západ, o který Schröderovi přinejmenším rétoricky tak velmi jde, byla asi opravdu ta úplně poslední šance…