Bělorusové pokračují v boji za svobodu. Přestože málokdo pochybuje o nesnesitelnosti režimu Alexandra Lukašenka, jeho případný pád nemusí vyústit v učebnicovou správu země v západním stylu. Poslední desetiletí nebylo právě reklamou na zdárnou přeměnu diktátorských režimů v demokracie. Některé státy, které autoritářské vládce odstranily či se o to aspoň pokusily, dopadly na samé dno.
| Ukrajina |
Počet obětí konfliktu: přes třináct tisíc HDP na hlavu 2013: 4030 dolarů HDP na hlavu 2019: 3659 dolarů Nezaměstnanost 2013: 7,2 procenta Nezaměstnanost 2019: 8,5 procenta |
Svržený prezident Viktor Janukovyč sice nebyl diktátor, ale Ukrajina má k Bělorusku velmi blízko, takže se běloruská opozice může z vývoje u sousedů poučit. Impulzem k převratu bylo Janukovyčovo odmítnutí podpisu asociační dohody s Evropskou unií, zřejmě pod tlakem z Moskvy. Po vleklých protestech a násilnostech Janukovyč utekl ze země, která následně nabrala jednoznačně prozápadní směr.
Toho se však zaleklo nejen Rusko, ale i část obyvatel Janukovyčem protežovaného Donbasu. Následovala anexe Krymu a dosud trvající konflikt na východě země. Ukrajina tak přišla o kontrolu nad částí území a hranic a musela vrhnout značné prostředky do armády. Nyní složitě hledá cestu ke smíru a nic nenasvědčuje, že by se jí v brzké době podařilo obnovit územní celistvost a normalizovat vztahy s mocným sousedem.
Rusko přitom bylo pro Ukrajinu důležité z hospodářského hlediska. Zpřetrhání obchodních vazeb se v mnoha ohledech daří kompenzovat přístupem na evropský trh, Kreml ale zjevně chce v budoucnu Ukrajinu zcela odříznout od transportu plynu, z něhož jí plynou nemalé příjmy.
Ukrajinské vlády od převratu zápasí s hospodářskými problémy, které se hromadily celá desetiletí, a musejí provádět pro obyvatelstvo bolestivé reformy. „Od euromajdanu nepokročila privatizace 3500 státem vlastněných podniků,“ uvádí se například v letošní studii institutu Bruegel. Ekonomickou situaci v poslední době navíc zkomplikoval koronavirus.
Sýrie |
Počet obětí konfliktu: 385 tisíc (SOHR) |
Patrně nejvarovnějším příkladem nepodařeného přechodu k demokracii je Sýrie. Část jejích obyvatel se pokusila zbavit „dědičného“ vládce Bašára Asada v rámci takzvaného arabského jara. Povstání ale nabralo nežádoucí směr. V dříve sekularizované zemi získali na síle islamisté a v letech 2014 až 2017 ji částečně ovládal Islámský stát.
Sýrie se zároveň stala kolbištěm regionálních i světových hráčů a částečně ztratila suverenitu. Občanská válka ohrozila stabilitu a prosperitu celého regionu, zvláště Libanonu. Uprchlická vlna ovlivnila i politiku evropských zemí.
Syrská ekonomika kolabuje, podle odhadů se během války smrskla na třetinu. Vláda žádá bohaté byznysmeny o pomoc s financováním státního aparátu, náklady na obnovu země jsou přitom vyčíslovány na 250 až 400 miliard dolarů. Zotavení bude komplikovat i fakt, že mnoho mladých mělo celé roky jen omezený přístup ke vzdělání.
Nespokojenost lidí, z nichž odhadem čtyři pětiny žijí v chudobě, vytváří na Asada nový tlak, zviklaní jsou dokonce i někteří dosavadní příznivci. „Obětovali jsme desítky tisíc našich synů a mužů, abychom ubránili Sýrii jednotnou a silnou a žili důstojně. Prezident by měl najít řešení nebo odejít,“ řekl počátkem léta listu The New York Times pod podmínkou anonymity muž s příbuznými v armádě.
| Libye |
Počet obětí konfliktu: podle odhadů až tři desítky tisíc HDP na hlavu 2010: 12 065 dolarů HDP na hlavu 2019: 7684 dolarů |
Další zemí, která se z arabského jara dosud nevzpamatovala, je Libye. Protestní hnutí v březnu 2011 podpořila mezinárodní koalice, která bombardovala síly diktátora Muammara Kaddáfího. Dlouholetý vládce byl nakonec zabit v říjnu téhož roku. Po konfliktu řada skupin zformovaných v některých případech na základě kmenové příslušnosti odmítla složit zbraně. Postupně vypukly nové boje ve snaze zaplnit mocenské vakuum.
Mezinárodní společenství v současnosti uznává za legitimní vládu národní jednoty (GNA), která však není bez kontroverzí. Navíc stále bojuje se silami polního maršála Chalífy Haftara. Konflikt se zvenku snaží ovlivnit řada zemí a rozvrácená Libye se během poslední dekády stala i útočištěm islamistů.
Ropná velmoc je oslabená i ekonomicky, produkce suroviny značně kolísá. Před pádem Kaddáfího dosahovala 1,65 milionu barelů denně, koncem uplynulého roku to bylo 1,2 milionu. Letos se však v důsledku Haftarovy blokády těžilo minimálně, což zemi podle odhadů stálo až osm miliard dolarů. V plánu přitom bylo zvýšit do roku 2024 produkci na 2,1 milionu barelů denně, což je nyní považováno za nereálné.
| Egypt |
HDP na hlavu 2010: 2645 dolarů HDP na hlavu 2019: 3020 dolarů Nezaměstnanost 2010: 9,2 procenta Nezaměstnanost 2019: 8,6 procenta |
Divoký vývoj mělo arabské jaro také v Egyptě, kde se poměrně rychle podařilo zbavit moci prezidenta Husního Mubaraka. Po krátkém mezidobí vojenské vlády se do čela země dostalo Muslimské bratrstvo, které se ji pokusilo islamizovat. Přítrž tomu znovu učinila armáda. V roce 2013 svrhla prezidenta Muhammada Mursího a zmasakrovala jeho přívržence.
Zemi od té doby v podstatě vládne Abdal Fattáh Sísí, který byl v roce 2014 zvolen prezidentem s těžko uvěřitelným výsledkem 97 procent hlasů. Loni parlament schválil změnu ústavy, která Sísímu umožní vládnout až do roku 2030, později byla potvrzena referendem. Současný režim podle kritiků potlačuje občanské svobody a pronásleduje oponenty.
Sísí zároveň uskutečnil reformy, které mají zvednout ekonomiku po bouřlivých letech. Nestabilita a problémy se zajištěním bezpečnosti na Sinaji dopadly hlavně na klíčový sektor turistického ruchu. Zemi se už nikdy nepodařilo přilákat tolik turistů jako v roce 2010, kdy jich hostila téměř patnáct milionů. Rekord za porevoluční roky zaznamenal Egypt loni s 13,6 milionu, letos však zastavil slibné zotavení koronavirus.
| Tunisko |
HDP na hlavu 2010: 4142 dolarů HDP na hlavu 2019: 3318 dolarů Nezaměstnanost 2010: 13 procent Nezaměstnanost 2019: 16 procent |
Alespoň částečně slibnou zemí arabského jara je Tunisko. Na přelomu let 2010/2011 se zbavilo 24 let vládnoucího prezidenta Zín Abidína bin Alího, jenž loni zemřel v exilu v Saúdské Arábii. Země po takzvané jasmínové revoluci zažívá mix naděje a zklamání. Málokdo pochybuje, že přinesla některé občanské svobody, vlády v zemi jsou však nestabilní a politici jsou často obviňováni z neprofesionality a snahy hájit jen vlastní zájmy.
Motorem povstání navíc byla nejen touha po svobodě, ale také socioekonomické záležitosti, zejména nedostatek pracovních míst. V tomto ohledu se země z místa nehnula, ekonomické ukazatele se naopak vesměs zhoršily.
Tunisku podle odborníků chybí jasná hospodářská vize. „Máme svobodu vyjadřování, to ale pracovní místa nevytvoří a nenakrmí nás to,“ prohlásil při posledních oslavách výročí převratu odborářský předák Mongi Merzgui. Mezinárodní věřitelé zároveň po Tunisku požadují, aby provedlo bolestivé reformy, což vytváří další napětí.
| Jemen |
Počet obětí: více než sto tisíc HDP na hlavu 2010:1335 dolarů HDP na hlavu 2018: 968 dolarů |
V době arabského jara se rozhořelo povstání i proti jemenskému vládci Alímu Abdalláhu Sálihovi, i když konflikt vypukl naplno až v roce 2015. V té době už Jemen řídil Abdar Rabbú Mansúr Hádí, jenž v roce 2012 zvítězil ve volbách s pochybným výsledkem 99,8 procenta hlasů. Nepodařilo se mu však sjednotit zemi, kde působili nejen odbojní Húsíové napojení na Írán, ale také třeba teroristická al-Káida. V roce 2015 Hádí prchl do Saúdské Arábie, která zahájila proti povstalcům vojenskou operaci. Konflikt trvá dodnes.
Z chudého Jemenu je po letech války rozvrácený stát, kde miliony lidí trpí hlady a jsou odkázány na mezinárodní pomoc. Jemenci často nemají přístup ani ke kvalitní vodě a šíří se mezi nimi nemoci. OSN v létě varovala, že humanitární krize dosáhla nového maxima. Hospodářství se prakticky rozpadlo, zemi se kupříkladu v posledních letech stěží dařilo produkovat padesát tisíc barelů ropy denně, což je šestina předrevolučního množství.
Dá se říci, že stát žije hlavně z příspěvků, které přicházejí od Jemenců ze zahraničí a od dárců. Tyto zdroje jsou však velmi nestabilní, očekává se především omezení pomoci ze Saúdské Arábie. „Severní soused Jemenu je sám uprostřed masivních rozpočtových škrtů,“ uvádí zpráva Střediska pro strategická studia Saná, jedné z mála organizací, které v zemi působí.
| Venezuela |
HDP na hlavu 2014: 7030 dolarů HDP na hlavu 2018: 2548 dolarů Nezaměstnanost 2014: 6,7 procenta Nezaměstnanost 2018: 35 procent |
V jihoamerické zemi loni nevyšel pokus o sesazení socialistického autoritáře Nicoláse Madura. V podstatě tím vyvrcholil proces, který trvá přinejmenším od roku 2015, kdy volby do Národního shromáždění vyhrála opozice v čele s lídrem Juanem Guaidóem. Právě on se na počátku loňského roku prohlásil za prezidenta a vyzval armádu a lid ke svržení Madura.
Přestože Guaidó získal širokou mezinárodní podporu a na režim cílí stále přísnější sankce, Maduro snad s ještě větší razancí omezuje občanské svobody a překračuje své pravomoci. Opozice se proto chystá bojkotovat prosincové parlamentní volby. Lidé jsou dlouhodobě zastrašováni a povstaleckou atmosféru utlumil i koronavirus.
Kdysi prosperující, na ropu bohatá země se mezitím noří do stále hlubších hospodářských potíží, produkce suroviny nedávno klesla na minimum za posledních 75 let. Dvě třetiny domácností postihuje chudoba hned v několika směrech, což znamená, že vedle nízkého příjmu nemají například odpovídající přístup ke vzdělání a službám, uvádí v létě zveřejněná studie. „Není žádné bohatství, které by se dalo distribuovat,“ komentoval průzkum sociolog Pedro Luis Espana z Katolické univerzity Andrése Bella v Caracasu (UCAB).
Poznámka: Ekonomické statistické údaje vycházejí z databází MMF a SB, v některých případech jsou to odhady. Pokud údaj chybí, znamená to, že v důsledku situace v zemi nejsou spolehlivá data k dispozici.
