Bodem zlomu občanské angažovanosti v Bělorusku byla epidemie koronaviru, říká aktivistka | E15.cz

Ani pro Západ, ani pro Východ. V Bělorusku se bojuje za důstojnost, říká aktivistka

Kristina Veinbender

Do Česka se Marina Puzdrova přestěhovala v devatenácti poté, co v roce 2004 nechal prezident Lukašenko zavřít vysokou školu, kde studovala. „Řekl tehdy, že moje škola vzdělává intelektuální elity a ty Bělorusko nepotřebuje,“ vzpomíná Puzdrova, občanská aktivistka a odbornice na lidská práva. Řada evropských vysokých škol tehdy nabídla běloruským studentům možnost dostudovat u nich, Univerzita Karlova byla jednou z nich. Do loňského roku zastávala Puzdrova dlouholetou pozici ředitelky Mezinárodního sdružení Občanské Bělorusko. Dnes se zatajeným dechem sleduje vývoj události ve své vlasti. „Nemá smysl porovnávat Bělorusko s tím, co se odehrálo nedávno na Ukrajině nebo kdysi v Česku, nechme Bělorusy prožit vlastní unikátní dějiny,“ říká.

V roce 2004 jste novinám The New York Times řekla, že se do Česka stěhujete kvůli větší osobní a akademické svobodě. Jak vás v Česku přijali?

Byly to jiné časy. Václav Havel zrovna odešel z postu prezidenta a česká společnost byla silně hodnotově orientována. Havel mimochodem často srovnával situaci Běloruska a Česka v tom, že se obě země nacházejí mezi dvěma velmocemi a pod jejich vlivem. Za jeho působení a těsně po jeho odchodu bylo neslušné a nevychované vyjadřovat nesnášenlivé postoje. Možná si to někteří lidé mysleli, ale nikdy to neřekli nahlas. Dnes je to bohužel zcela v pořádku. Na druhou stranu česká zahraniční politika vždy byla a je vůči Bělorusům velmi vstřícná. Hodnoty, které se zrodily za Havlových časů, snad do jisté míry stále přetrvávají.

Kdy jste se začala věnovat otázce lidských práv v Bělorusku?

I přestože jsem se před odjezdem do Česka účastnila mírových protestů proti uzavření mé školy, skutečný aktivistický duch ve mně probudili až právě Češi. Styděla jsem se za to, že zatímco místní sledovali politickou situaci v Bělorusku s obrovským zájmem, já jsem se do té doby o politiku vůbec nezajímala. Paradox je, že teprve v okamžiku, kdy jsem viděla lidi jiné národnosti prožívat osud Bělorusů, probudilo se ve mně národní uvědomění a zájem o stav věcí ve vlastní zemi. Najednou jsem si uvědomila, že to, co se děje v Bělorusku, není v pořádku.

Jak se změnila běloruská společnost za dobu těch posledních patnácti let, kdy jste posílení tamní občanské společnosti pomáhala odsud?

Běloruská společnost prošla zajímavou transformací. Po potlačení demonstrací v roce 2010 politická aktivita běloruské občanské společnosti téměř zmizela. Vysoký počet lidí byl odsouzen a spousta lidí uprchla do zahraničí. Lidé byli zklamáni a měli strach, chyběl pocit participace a solidarity. Pokud bychom ale deset let staré protesty srovnali s dnešní situací, měly mnohem menší rozsah. Když před deseti lety zavřeli kolem 700 aktivistů a jen několik bylo zraněno, mysleli jsme si, že jde o něco mimořádného. Dnes je jen podle oficiálních údajů ve vazbě kolem sedmi tisíc lidí, o počtu obětí nemluvě.

Rozhodně se změnila i témata, kterým se občanská společnost věnuje. Dřív se hledala v uvozovkách neškodná zdánlivě nepolitická témata jako rovnost mužů a žen, ekologie nebo sociální inkluze. Pomoci lokálních programů zaměřených na sociální témata se aktivisté snažili překonat lhostejnost a probudit u lidí pocit solidarity a chuť si vzájemně pomáhat. Například lidé v té době nemohli uvěřit tomu, že dobrovolnici dělají práci zcela zdarma, jen tak.

Když se dnes díváme na protesty, vidíme jak organizovaní a solidární mnozí Bělorusové jsou. Čím si vysvětlujete tu změnu?

Rozdíl je v tom, že dnešní protesty zasáhly všechny sociální skupiny, zatímco dřív byly demonstrace jen záležitostí politicky angažovaných elit. Dalším faktorem byla epidemie koronaviru, byla jakýmsi bodem zlomu. V Bělorusku si epidemie vyžádala velký počet obětí, zatímco stát šíření nemoci popíral. Najednou běžní lidé viděli, že se o ně stát nechce postarat a že se jim prezident vysmívá do tváře. A prožili velké zklamání. Začaly vznikat občanské iniciativy zdola, lidé si začali pomáhat. Zároveň se v předvolebním období objevily postavy, které o běloruském národu mluvily s úctou a obdivem, což bylo v kontrastu s tím, jak o Bělorusech hovořil samotný Lukašenko. Volební výsledky se zfalšovanými hlasy byly plivnutím do tváře národa. V podstatě Bělorusové bojují o to, aby se s nimi zacházelo s úctou a důstojností.

Jakou roli hrají v protestech běloruské ženy?

Ženy vyšly do ulic v okamžiku, kdy násilí na demonstrantech dosáhlo nepředstavitelných rozměrů. Přestože Bělorusko je tvrdě patriarchální společnost a prezident Lukašenko je silný misogyn, ženy během demonstrací představovaly symbol nenásilí a míru.

Jakou úlohu v protestech hrají sociální sítě?

Velkou roli hraje na území postsovětských států populární Telegram. V průběhu tří dní, kdy v Bělorusku nefungoval internet, byl jediným způsobem komunikace a nástrojem mobilizace lidí. Čerpali jsme odtud informace o tom, co se aktuálně v zemi děje. Naopak pro občanské organizace sehrál zásadní roli Facebook, kde probíhají sbírky na pomoc demonstrantů a obětí režimu.

V českých médiích se situace v současném Bělorusku často přirovnává k roku 1968 nebo událostem 1989. Co si o tom myslíte?

Je pro lidi přirozené se snažit situaci pochopit skrze prizma své zkušenosti. CNN popisuje dění v Bělorusku jako riots – nepokoje – a přirovnává je k americkým riots Black Lives Matter, ukrajinská média mluví o Belamajdanu. Neměli bychom se snažit situaci v Bělorusku co nejrychleji zaškatulkovat do již existujících kategorií. Běloruské protesty nejsou proti Rusku ani pro Západ a je nakonec možné, že nový prezident bude ještě víc proruský než ten stávající.

Máte víru, že věci ve vaší rodné zemi dopadnou tak, jak si přejete?

Český umělec Krištof Kintera má sochu s názvem „Revoluce“, kde plastová figurína tluče hlavou do zdi. To mi občas připomíná mou práci. Jako pracovnice lidskoprávní organizace nikdy nemáte hmatatelné výsledky své práce, což je z psychologického hlediska velmi těžké. Aktivismus nejde dělat od devíti do pěti a večer se pochválit, že jste ten den byli produktivní. Ale to není důvod to nedělat. Nezasazovat se o lepší svět.

Marina Puzdrova (35)

Narodila se v Minsku. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Angažovala se jako dobrovolnice v organizaci Fórum 50 %, které usiluje o vytvoření společnosti s vyrovnaným zastoupením žen a mužů v politice a ve veřejném životě. Od roku 2011 pracovala jako koordinátorka východoevropských programů ve společnosti Člověk v tísni. Od roku 2012 působila jako projektová manažerka mezinárodního sdružení Demas. V roce 2014 nastoupila na pozici výkonné ředitelky Občanského Běloruska, kde působila do loňského roku.

 

 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!