Sovětští a po nich i ruští historici označují za začátek obrovské a nesmírně krvavé stalingradské bitvy, jedné z rozhodujících ve druhé světové válce, 17. červenec 1942.
Hned úvodem je však nutno podotknout, že důvody k vybojování tohoto střetnutí byly spíše prestižní a politické než ryze vojenské. Osmadvacátého června 1942 zahájili Němci, jimž po vítězstvích u Kerče a Charkova opět narostl hřebínek sražený porážkou před Moskvou v prosinci minulého roku, operaci „Blau“ (Modrý), již realizovala skupina armád Jih.
Na osmisetkilometrové frontě od Kurska po Taganrog na břehu Azovského moře se postupně dalo do pohybu 97 divizí organizovaných v pěti německých a 2. maďarské armádě, celkem přes 900 tisíc osob, 17 tisíc děl a minometů a 1260 tanků a samohybných děl. Útok podporovalo 1640 německých letounů. Zálohu tvořila 3. a 4. rumunská armáda a právě přisunované italské divize.
Hlavní úder německé ofenzívy původně směřoval na Stalingrad, říšský kancléř Adolf Hitler nicméně po pádu Voroněže 6. července přesunul 4. tankovou armádu generálplukovníka Hermanna Hotha na kavkazský směr, takže na Stalingrad se valila pouze 6. armáda generála tankových vojsk Friedricha Wilhelma Ernsta Pauluse, jež 21. srpna překročila řeku Don a dva dny nato dosáhla severně od Stalingradu Volhy.
Šestá armáda čítala pět armádních sborů se čtrnácti divizemi, jež měly 270 tisíc vojáků vyzbrojených více než 500 tanky a samohybnými děly a 3000 děly a minomety. Bojovou hodnotou tedy odpovídala síle několika tehdejších sovětských armád.
Ze vzduchu ji podporovala 4. letecká armáda generálplukovníka Wolframa von Richthofena. Téhož dne podniklo 600 bombardérů Luftwaffe takzvaný supernálet na Stalingrad, během něhož zahynulo údajně 40 tisíc civilistů.
Hlavní stan vrchního velení sovětských ozbrojených sil vydal rozkaz bránit za každou cenu město nesoucí Stalinovo jméno (do dubna 1925 se jmenovalo Caricyn), ovšem Führer je z naprosto stejných důvodů hodlal dobýt. Navíc Stalingrad představoval důležitý komunikační uzel.
Hitler proto nařídil přesunout znovu na stalingradský směr 4. tankovou armádu, avšak místo přechodu Volhy a sevření kleští východně od města upřednostnil jeho přímé dobývání, jež přerostlo ve vyčerpávající materiálovou bitvu, v níž obě strany utrpěly obrovské ztráty.
Pokračování článku najdete na webu týdeníku Reflex >>>
