Obvyklé vysvětlení příčin rozdílné úspěšnosti integrace muslimské komunity v USA a Evropě se převážně omezuje na zdůrazňování faktu, že evropští muslimové jsou v porovnání s americkými chudší a méně vzdělaní. Politologové na MIT ale zjistili, že méně tolerantní postoje jsou v EU vlastní i muslimům, kteří dosáhli srovnatelné úrovně příjmů a vzdělání s jejich souvěrci v USA. Analytici současně poukazují na nedostatky evropské politiky multikulturalismu.
Politologové Richard Nielsen a Justin Gest ve studii Is Cultural Integration Determined by Income and Education? uvádějí, že zatímco ve Spojených státech řadí muslimy výše jejich výdělků lehce nad americký průměr, v Evropě (konkrétně ve Francii a Británii) naopak svými příjmy nejčastěji patří jen těsně nad spodní třetinu škály té které země.
Důvod lze částečně hledat v nižším vzdělání. Muslimové žijící ve Spojených státech až na výjimky uvádějí dokončenou střední či vysokou školu, v Evropě to však takovou samozřejmostí není.
Pokud by tedy sklony k radikálním či méně tolerantním názorům byly důsledkem jejich společenského postavení, u bohatších a vzdělanějších respondentů by zeslábly. Výzkumníci však potvrdili, že to neplatí.
Na základě výsledků šetření Gallupova institutu pro veřejné mínění z let 2006-2010 porovnávali mimo jiné ochotu muslimů žít v sousedství lidí jiného vyznání či míru identifikace se zemí pobytu.
Rozdíly v postojích lidí žijících v USA a západě Evropy ale přetrvaly, i když badatelé omezili vzorek respondentů pouze na ty, kteří mají srovnatelnou úroveň vzdělání a příjmů.
Na pětibodové stupnici se odpovědi evropských muslimů na otázky typu „Jak moc by vám vadilo, kdyby se vedle vás přistěhovala osoba jiného náboženství?“ či „Jak byste souhlasil(a) s výrokem, že s lidmi jiné víry vždy jednám s respektem“ odlišovaly v průměru o necelý bod.
Účastníci průzkumu v USA vykazovali téměř maximální možnou otevřenost a toleranci. O něco menší rozdíly (ve výši čtvrtiny bodu) panovaly i v deklaraci toho, jak silně se dotazovaní ztotožňují se zemí, v níž žijí. Tyto údaje by samy o sobě mnoho nevypověděly, přínosem uvedené analýzy má být podle jejích tvůrců ale především vzájemné srovnání a zasazení do kontextu.
„Ekonomická nejistota navíc nevysvětluje, proč má být řešením chtít si připnout na hruď trhavinu a vyhodit se do povětří,“ uvedl pro server E15.cz Jan Stehlík z think-tanku Evropské hodnoty. Ve své studii publikované v listopadu minulého roku došel k podobnému závěru o významu socioekonomických faktorů.
Důležitější je podle něj ideologické směřování jednotlivce a vliv sociálních sítí chápaných nejen ve smyslu Facebooku či Twitteru, ale obecně jako společenství, jehož se jedinec cítí členem a které má vliv na jeho sebepojetí.
Najde-li si v komunitě radikálů přátele, vede pak boj nejen ve jménu Alláha, ale současně také na obranu skupiny lidí, k níž získal citové pouto.
V segregovaných městských částech je však o to obtížnější z této spirály radikalizace uniknout.
Právě „ghettoizace“ může být významnou okolností, kterou by šlo odlišnou míru integrace muslimů v Evropě a Spojených státech vysvětlit, dodávají američtí badatelé. Nelze vyloučit, že svou interpretaci ještě zpřesní, protože na dané studii oficiálně stále ještě pracují. Zaměřují se také na různý přístup Evropské unie a Spojených států k přistěhovalectví, který je podle nich do značné míry dán historicky.
Úskalí multikulturalismu
Evropským státům podle nich ve snaze integrovat muslimy příliš nepomáhá ani způsob, jakým pojaly myšlenku multikulturalismu umožňující odlišným kulturám žít vedle sebe.
Podle analytiků je však problém v tom, že rozdílným komunitám nenabízí východisko k tomu, jak žít i „spolu“ pod jednou zastřešující identitou. Nedostatky praxe multikulturalismu ještě vyniknou ve srovnání s principem „tavícího kotlíku“ různých kultur, který je charakteristický pro přistěhovalectví do Spojených států.
„Americký model vytváří ‚protipříběh' ke kulturním zvykům příchozích migrantů, kteří je podvolí dominantní ‚americké' kultuře. Výsledkem je situace, kdy muslimové ve Státech kromě svého náboženství vidí svou kulturu a identitu i v jisté americkosti. Ve stejné situaci jsou i jiné menšiny. USA má sice se segregací snad ještě víc zkušeností než Evropa, ovšem i ty segregované menšiny se hlásí ke stejné vlajce a ústavě, jako většinová společnost,“ vysvětluje Jan Stehlík.
Podle něj evropská doktrína multikulturalismu podobný „příběh“ imigrantům nenabízí. „To v dlouhodobém měřítku vytváří situaci, kde jednotlivé kulturní komunity ztrácí společné rysy. Pak vzniká situace, kdy se členové jedné komunity přirozeně přestávají identikovat se členy jiných komunit, jelikož s nimi nesdílí společné zájmy, zvyklosti, kontakty, často ani politické představitele nebo jazyk. Tento fenomén lze sledovat ve všech kulturních komunitách včetně té většinové, viz nárůst krajní pravice mezi majoritou v Evropě, která si zakládá na odporu vůči jiným společenstvím,“ uzavřel Stehlík.
