Saúdská Arábie vyhlášením ropné války sice míří na Rusko, pokles cen ale patrně nejvíce dopadne na nejzranitelnější těžařské země. Mezi ně patří především Írán, který se navíc potýká s americkými sankcemi a koronavirovou epidemií, a Venezuela, jež čelí vleklým hospodářským obtížím.
Pro mnoho členů ropného kartelu OPEC je zisk z prodeje ropy klíčovým rozpočtovým příjmem. Z kalkulace agentury Reuters vyplývá, že v důsledku prudkého poklesu cen přicházejí denně o půl miliardy dolarů. „Pokles ceny ropy o deset dolarů za barel snižuje fiskální příjmy o dvě až čtyři procenta hrubého domácího produktu v závislosti na zemi,“ poznamenal podle agentury odborník na Blízký východ Jan Friedrich ze společnosti Fitch Ratings.
Podle něj však mají někteří producenti, zejména Kuvajt, emirát Abú Zabí a již nečlenský Katar výhodu rezerv ve formě státních investičních fondů. Do zvlášť složité situace se ale patrně dostanou především dva členové kartelu, Írán a Venezuela.
Íránský export živoří
Přestože se během krátké éry uvolnění vztahů se Západem po podpisu jaderné dohody v roce 2015 íránský ropný sektor vzpamatoval, přechodný hospodářský růst se příliš neprojevil na životních podmínkách obyvatel země. Vypovězení dohody ze strany Washingtonu a následné obnovení sankcí na íránskou ropnou produkci a export opět tvrdě dopadly. Podle informací Rádia Farda, tedy perské verze Rádia Svobodná Evropa, klesl v únoru vývoz suroviny ze země na necelých 250 tisíc barelů denně. Před obnovením postihů přitom Teherán exportoval zhruba desetinásobek.
V minulých měsících se spekulovalo o tom, že íránskou ropu tajně kupuje Čína a část putuje do Sýrie. Propad cen a přebytek suroviny na trzích však mohou Peking od této aktivity odradit, a íránský export tak může ustrnout zcela. Ostatně USA v pondělí varovaly, že se více zaměří na narušitele sankcí, kteří skladují a převážejí íránskou ropu. Teherán přitom ve svém rozpočtu pro nadcházející fiskální rok vychází z předpokladu, že vyexpeduje milion barelů denně.
Perskou ekonomiku ničí koronavirus
Zároveň se však objevují zprávy, že dosavadní propad exportu a zranitelnost ropného sektoru podnítily větší orientaci země na jiná odvětví. Přestože Mezinárodní měnový fond a Světová banka odhadují, že Írán loni zaznamenal hospodářský pokles zhruba o devět procent, některé sektory v uplynulých čtvrtletích mírně rostly. Naději, že se Persii postupně podaří osvobodit od závislosti na ropě, však patrně zmaří epidemie Covid-19, jelikož nákaza se v zemi podle všeho nekontrolovaně šíří. „Vzhledem k situaci je ropný krach ve skutečnosti nejmenším z íránských problémů,“ zdůraznil pro časopis Newsweek Kamiar Mohaddes z Cambridge Judge Business School.
Bezprostředně po ropném šoku se objevily úvahy, že letos by konečně mohl přijít pád venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Socialistický autoritář už ustál minulé propady cen ropy, obrovské hospodářské potíže země i pokusy opozice o jeho odstavení. Je však vysoce pravděpodobné, že nyní se ocitne pod ještě větším tlakem. „Stav země by stěží mohl být horší. Lednová ropná produkce byla 733 tisíc barelů denně, mnohem méně než na vrcholu v roce 2002, kdy dosahovala ke třem milionům barelů,“ napsal v komentáři pro Financial Times Nick Butler z King’s College London.
Tlak na Madura sílí
Ropný vývoz přitom tvoří drtivou část exportních příjmů země, která je navíc silně závislá na dovozu základního zboží. Tyto problémy už dříve způsobily velkou inflaci, řada domácností nemá dostatek potravin a přístup k lékům. Export ropy komplikují americké sankce a dá se čekat, že propad cen a slabá poptávka kvůli koronaviru pozici Caracasu ještě ztíží.
Situace však není nijak snadná ani pro iniciátora cenového propadu Saúdskou Arábii. Rijád potřebuje k vyrovnanému rozpočtu ceny kolem osmdesáti dolarů za barel. Delší dramatický výpadek příjmů bude nepříjemný především pro korunního prince Muhammada bin Salmána, jenž se podle dostupných zpráv právě snaží upevnit svou moc zatýkáním příbuzných. Ohrožen tak paradoxně může být jeho ambiciózní a nákladný program Saúdská vize 2030, jehož cílem je omezení závislosti země na příjmech z ropy a rozvoj veřejných služeb. Je proto otázkou, jak dlouho u své taktiky Rijád dokáže setrvat.
