Šindelář z Člověka v tísni: Afghánci se snaží přežít zimu, zemi hrozí humanitární katastrofa
Jan Šindelář pomáhal v Afghánistánu už v minulosti, nyní měl možnost strávit tam jakožto koordinátor humanitárních projektů organizace Člověk v tísni měsíc v době, kdy je země pod vládou Tálibánu. Bezpečnostní situace v zemi podle něj není tak dramatická, jak by člověk podle zpráv z médií očekával. Zaskočila ho ale vážnost humanitární krize v zemi. „Rodiny posílají děti žebrat nebo do práce, nebo i předčasně provdávají dívky, celý týden jedí pouze starý chleba namočený do vody s cukrem,“ uvádí příklady všudypřítomné nouze.
V Afghánistánu jste dříve působil jako pracovník jiných organizací, máte tedy srovnání. Jak hodně se země změnila po jejím ovládnutí Tálibánem na konci léta?
V prvních hodinách až dnech jsem byl překvapený tím, jak je hodně je to tam podobné dřívějšku, když jsem zemi v roce 2019 opustil. Ať už se to týkalo oblečení lidí, toho, jak se pohybují, fungování obchodů, dostupnosti potravin a dodávek energií. Měl jsem pocit, že jsem se vrátil tam, kde jsem předtím žil. Neviděl jsem, že by ženy měly zákaz vycházení, všechny nosily burky a neměl jsem pocit, že jsem jako cizinec v ohrožení.
A později se to změnilo?
Později jsem začal vnímat hlavně ekonomické dopady změn na lidi. Byl jsem pouze ve městech, kde se chudoba snadněji skryje. Ale i tak tam vidíte větší klid. Do obchodů, které nabízejí jiné než základní zboží, chodí méně lidí, hodně jich je zavřených. Zima přišla v době, kdy šla životní úroveň znatelně dolů.
Lidé nevědí, co bude dál – s jejich rodinami, bezpečností, vzděláváním, s fungováním základních služeb, jako je zdravotnictví, s měnou, která rapidně devalvovala. Zajímavé také je, že země je mnohem méně militarizovaná – je tam méně checkpointů a hlídek se zbraněmi v terénu, létá méně vrtulníků. Což ale neznamená, že nebezpečí útoků pominulo, největší hrozbou je nyní Islámský stát.
Hospodářské otázky jsou tedy nyní pro Afghánce závažnější problém než lidskoprávní?
Nejvíce je nyní trápí, co bude po zimě, za tři měsíce. Jejich životy ohrožuje řada faktorů – ekonomickou situaci zhoršil předchozí konflikt, koronavirus, velké sucho, se kterým se země převážně závislá na zemědělské produkci potýká už druhý rok po sobě. V době změny režimu se omezilo stavebnictví, které bylo důležitým sektorem. V kombinaci to vedlo k tomu, že každá rodina v průměru přišla o třetinu příjmů.
Mezi dětmi roste podvýživa, každé druhé dítě mladší pěti let, tedy zhruba tři miliony dětí, trpí akutní podvýživou. Lidé už nemají žádné rezervy, do kterých by mohli sáhnout. Každá rodina musí řešit, jak zajistit základní potraviny, a omezuje například výdaje na zdravotnictví i školní docházku. Vidíte, jak mnohem více dětí žebrá na ulicích.
Znamená to, že každodenní problémy Afghánce natolik vyčerpávají, že nemají myšlenky na politiku či nějaký odpor vůči Tálibánu?
Neznamená to, že by žili jen ze dne na den, ale určitě řeší hlavně to, aby jim nový státní aparát zajistil důstojný život. Vadí jim, že nemají práci, že státní úředníci nedostali několik měsíců zaplaceno. Zajímá je, co bude se vzděláváním. Nyní je to různé. V určitých městech jsou školy otevřené pro chlapce i dívky, jinde je výuka pro dívky omezená věkem a někde do školy chodit nemohou. Každý, s kým jsem mluvil, chce, aby jeho dcery pokračovaly ve vzdělávání a frustruje ho, že zatím je vše přechodné a nejisté.
Čím jsou dané tak výrazné rozdíly? Roztříštěností Afghánistánu a neexistencí jednotných centrálních pravidel?
Určitě je to dané regionální rozdílností, od kulturních zvyklostí a tlaku místních komunit po preferenci místních samospráv. Je ale potřeba si uvědomit, že režim se změnil poměrně nedávno, takže jasný přístup ke vzdělávání ještě nový státní aparát nebyl schopný stanovit.
Máte pocit, že má vláda Tálibánu nějakou jasnou ekonomickou koncepci? Afghánistán byl silně závislý na zahraniční pomoci, nový režim hovořil především o plánech na spolupráci s Čínou a získávání investic.
Co se týče velkých investic na úrovní státu, tak tolik informací nemám, protože jsem se zajímal hlavně o potřeby místních. A pro ně je teď nejdůležitější, aby fungovalo to, co my považujeme za samozřejmé. Například že si můžete jít do banky nebo bankomatu vybrat peníze a nestrávíte tam celý den nebo vám neřeknou, že si teď nic vybrat nemůžete a ke svým úsporám nebo k valutám se nedostanete.
A jak tedy teď funguje státní aparát a veřejné služby?
Nový režim hodně navazuje na dřívější strukturu. Ať už jde o úřad, který vydává pasy nebo pracovní povolení, ministerstva, či o regulační úřady. Vše je funkční, ale pořád ve fázi přechodu. To znamená, že část lidí se vrátila do práce, část váhá, menší odešla či o práci přišla. Samozřejmě na vyšší posty byli lidé dosazeni novým režimem. Jiná věc je pracovní morálka, když někteří zaměstnanci několik měsíců nedostali zaplaceno.
Nejistota, jak budou jednotlivé sektory financované, je velká. Hovořil jsem třeba s frustrovanými lékaři. Zatímco peníze pro veřejné služby jsou momentálně omezené, potřeby naopak rostou. Nejenom kvůli vyššímu výskytu nemocí v důsledku podvýživy, ale také je to dáno tím, že ve velkých městech přibyly stovky tisíc lidí vnitřně vysídlených během konfliktu.
Jak je nyní těžké dostat k tamním lidem humanitární pomoc? Způsobilo sucho nedostatek lokálních potravin?
Je až paradoxní, že místní trh je tak z osmdesáti procent schopen nabídnout potřebné komodity – jídlo, potřeby pro domácnost, topivo. Problém je, že si to lidé nemohou dovolit, od září stoupají ceny základních potravin, jako je olej a mouka, plynových bomb, benzinu. My lidem nedáváme balíčky, trendem posledních let je poskytnout jim hotovost, aby si rodiny samy mohly individuálně nakoupit to, co nejvíce potřebují, od dětské výživy po přikrývky na zimu.
Výhodou tohoto systému je i rychlost pomoci, nemusíte řešit nákupy, logistiku a distribuci. Navíc je méně viditelná, tudíž bezpečnější. A to se dá právě provádět v situaci, kdy je trh schopný lidi zásobovat a uměle ho nesytíte tím, že dáváte do oběhu peníze na něco, co chybí.
Obchod se zbraněmi
Klade vám Tálibán nějaké překážky, nebo humanitární pomoc ze zahraničí vnímá pozitivně?
Hned na konci léta po změně režimu byly vyjednány podmínky pro přístup pomoci do země. Součástí bylo zajištění základních humanitárních principů, tedy červených linií, za které nechceme jít. Jde o to, aby byla pomoc nestranná, nezávislá a určovaná čistě potřebami lidí. Tedy že se nehledí na to, jakého jsou etnika, pohlaví, kde pracují a jestli jsou loajální režimu. Je samozřejmě potřeba dodržování podmínek hlídat. I státní aparát ale reaguje na humanitární potřeby a komunikace s ním je potřebná. Zatím se nám nestalo, že bychom byli nějak omezeni při práci.
Jak vnímáte celkové bezpečnostní prostředí pro humanitární organizace ze zahraničí?
Když jsem se bavil s kolegy odjinud, shodli jsme se, že systematicky nedochází k ohrožování humanitárních organizací. To neznamená, že se neobjevují žádné excesy. Rizikem je pro nás samozřejmě Islámský stát. Navíc šla nahoru kriminalita, i z důvodu, že během konfliktu Tálibánu s předchozí vládou utekly tisíce vězňů.
Co může svět udělat pro to, aby zabránil humanitární katastrofě podobné kupříkladu té v Jemenu?
Těžko říct, sám nyní nevím, jak by měl západní svět reagovat, zda uznat, nebo neuznat Tálibán. Pozitivně vnímám, že lidé i v Česku se o tamní situaci zajímají, věnují Afghánistánu čas nebo i peníze prostřednictvím sbírek. Veřejný zájem pak může sloužit k tlaku na to, aby se něco dělo na politické či ekonomické úrovni.
Vidíte v současnosti nějaké příležitosti pro rozvojovou pomoc, která by lidem pomohla postavit se na vlastní nohy?
Naším cílem samozřejmě je, aby humanitární pomoc byla co nejkratší. Takže i s dalšími partnery a dárci debatujeme jak dál. Vycházíme hlavně z toho, že zemědělství živilo velkou část lidí a podílelo se na afghánské ekonomice ze dvou třetin. Řešíme, jak umožnit rodinám, které přišly o úspory a byly postiženy suchem, nakoupit setbu na příští rok a celkově se na příští zimu lépe připravit vlastními silami.
