Evropu už řadu měsíců děsí možnost, že se příští rok v lednu vrátí do Bílého domu Donald Trump. Neustále se spekuluje o tom, že by starý kontinent nechal napospas Rusům. Váznoucí americká pomoc Ukrajině však ukazuje, že i za Bidena musí Evropa přebírat zodpovědnost za bezpečnost ve svém regionu. Čína se sice bojí nové obchodní války s Washingtonem, zároveň ale v Trumpově možném vítězství větří příležitost na sblížení se sedmadvacítkou.
Trump by se nejspíš velmi aktivně a nevybíravými prostředky snažil přesvědčit státy na druhém břehu Atlantiku, že mají kupovat více amerického zboží. Je možné, že by ho neuspokojil ani současný evropský odběr LNG a pokusil by se ze hry vyšachovat konkurenční dodavatele suroviny. V tomto směru je však poměrně nevyzpytatelný i Biden, který by naopak mohl EU od amerického plynu odříznout pod tlakem demokratů, kteří chtějí odchod od fosilních paliv.
Evropská bezpečnost je v nebezpečí tak jako tak
V Evropě se listopadové americké volby nejvíce řeší z pohledu evropské bezpečnosti a budoucí role USA v NATO. Vzhledem k minulému Trumpovu působení v Bílém domě a jeho výrokům v kampani panují obavy, že by nebyl ochotný bránit evropské spojence, a dokonce by se možná snažil vyvléci svou zemi ze Severoatlantické aliance. V posledních měsících se v médiích objevila řada protichůdných zpráv a komentářů o záměrech někdejšího prezidenta.
Samotný Trump si stojí za tím, že nebude před Ruskem bránit země, které „nezaplatí dost“. Nedávno však ujistil, že za ty, co budou hrát fér, se Amerika postaví. „Ano, stoprocentně,“ přislíbil v interview s britským euroskeptickým politikem Nigelem Faragem.
Pokud oním „dost“ očekávaný republikánský kandidát míní vydávat na obranu doporučená dvě procenta HDP, nemají se teoreticky státy, kterým by ruský útok hrozil nejvíce, čeho obávat. Pobaltské země, Finsko a Polsko toto doporučení plní už nyní. Stejně tak i Maďarsko a Slovensko, které jsou sice sousedy Ukrajiny, ale nyní mají s Ruskem přátelský vztah. Případné problémy by naopak mohly mít Bulharsko a především Rumunsko. Letos by však počet doporučení dbalých zemí NATO měl vzrůst z jedenácti na osmnáct, zatím však není jasné, které to budou.
Problém je v tom, že si Evropa nemůže být jistá, co považuje Trump za férový příspěvek, když Spojené státy dlouhodobě vydávají více než tři procenta. I generální tajemník aliance Jens Stoltenberg po ruském vpádu na Ukrajinu prohlásil, že dvě procenta mají být spíše podlahou a nikoli stropem. Navíc se nedá říct, že by Trumpovo uvažování nemělo v USA pochopení.
„Pokud by, nedej bože, ruský prezident Vladimir Putin zaútočil na evropské členy NATO, proč by se mělo očekávat, že američtí vojáci zemřou za záchranu evropských zemí, které se vyhnuly své odpovědnosti, oslabily alianci, a tím pokoušely ruskou agresi?“ tázali se v nedávném textu pro magazín Foreign Policy experti z think tanku Atlantic Council. Volají po tříprocentních výdajích nejen kvůli spravedlnosti, ale především proto, že USA si podle nich už nemohou dovolit nadále táhnout současná globální bezpečnostní rizika samy.
„Washington již postrádá obrannou průmyslovou základnu a možná i politickou vůli, aby současně poskytoval zbraně svým spojencům na Ukrajině, v Izraeli a v Indo-Pacifiku,“ konstatují odborníci. Je tak zřejmé, že realita Evropu nejspíš dožene bez ohledu na to, zda bude v Bílém domě sedět Trump, nebo Biden. Nejvíce o tom svědčí fakt, že na konci března uplynulo osm měsíců od okamžiku, kdy Biden požádal o další desítky miliard dolarů na pomoc Ukrajině, ale stále ji blokují spory v Kongresu. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj jasně řekl, že chybějící podpora znamená směřování k porážce.
„Pokud nebudeme mít americkou podporu, bude to znamenat, že nemáme protivzdušnou obranu, žádné rakety Patriot, rušičky pro elektronický boj, dělostřelecké granáty ráže 155 milimetrů,“ řekl listu Washington Post. „Znamenalo by to, že se budeme vracet, ustupovat, krok za krokem, po malých krůčcích,“ dodal. A porážka Ukrajiny samozřejmě znamená zvýšené bezpečnostní riziko pro evropské členy NATO a hrozbu ruského útoku.
Takovéto rozložení politických sil a neschopnost prosadit pomoc může provázet i celé případné Bidenovo příští období. Někteří experti navíc zpochybňují i prezidentovu vůli Ukrajině účinně pomoci a poukazují na to, že od počátku války existuje rozpor mezi jeho slovy a činy. Joseph Epstein z izraelského think tanku Begin–Sadat Center for Strategic Studies připodobňuje přístup Bidenovy administrativy vůči Rusku k jeho nefungující politice vůči Íránu, kdy se snažil snížit napětí ve vzájemných vztazích a dotlačit Teherán k jednacímu stolu, ale neposkytl věrohodný odstrašující prostředek.
„V případě Ukrajiny byla váhavost administrativy zničující. Zásobování Ukrajiny zbraněmi, které potřebovala včas, mohlo zabránit tomu, aby se současný trend obrátil ve prospěch Putina,“ tvrdí. Je tak možné, že ani evropští členové NATO by se od Bidena nedočkali skutečně účinné pomoci, jen více povzbudivých slov než od jeho republikánského rivala.
Spojenectví proti Číně
V době, kdy se hovoří o vzniku nové železné opony, další studené války či soupeření globálního severu a jihu, však zároveň visí otazník nad prozíravostí amerického izolacionalismu. Předchozí Trumpova administrativa celkově poškodila transatlantické vztahy, čehož si je dobře vědomá i Čína, která se sama návratu republikána obává kvůli výhledu na další obchodní války.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
