Je horko, ale ne parno. Řidič Sajjad zhasíná motor Toyoty Land Cruiser. K osamělé dospělé žirafě pijící z louže se setrvačností přibližujeme tak potichu, jak jen to safari cesta umožňuje. Jedno z nejfotogeničtějších zvířat planety nás náhle zmerčí. Prudce se narovná, zkamení. Otevírá se nám okamžik, za kterým se vyplatí cestovat až do daleké Keni.
Ani nedýcháme. Jako zmrazení v tichu pozorujeme zvíře a ono nás. Hýbeme jen prsty a opatrně nastavujeme fotoaparáty. Neděje se nic. Čas se zastavil. Žirafa po chvíli opatrně opouští pohotovostní mód. Sklání krk a dopíjí popolední drink. To je ono. To je ta vzácnost, kterou jsme sem přijeli prožít.
Afrika bez náhražky
Do země, která si střeží přírodní bohatství ve více než padesáti národních parcích a chráněných oblastech, se dostáváme po osmihodinovém přímém letu z Prahy s cestovní kanceláří Čedok. Jdeme zjistit, co zažijí turisté v destinaci, kterou jim cestovka nově nabízí. Čeká nás týden v zemi, kterou dosud neobjevili ruští turisté, v zemi, kde ještě Coca-Cola nenahradila klasický cukr levnější náhražkou a kde umí anglicky i poslední konvenční školou nedotčený Masaj. Ubytováváme se v hotelu při vyhlášené pláži Diani, hned vedle vesničky Ukunda.
Příliv střídá odliv co šest hodin. Voda je teplá, průzračná. A také momentálně „pryč“. Místní toho využívají a turistům téměř nenuceně prodávají „mořské safari“. Tedy asi hodinovou vzdělávací procházku po obnaženém korálu. Poznáváme pestrobarevné hvězdice, prazvláštní mořské „okurky“ ale i smrtelně jedovaté odrance pravé. Jeden nepromyšlený šlápanec na takzvanou stone-fish, rybu takřka nerozeznatelnou od korálového útesu, a může být po vás.
„Choďte po vyznačených cestách. Nešlapejte ve vodě do trávy a jste v bezpečí,“ ujišťuje průvodce perfektní angličtinou. Tou si také říká o 150 dolarů za svou službu – smlouvat zde musí i ten, kdo neumí a nechce.
Ostrovní město bohatých a chudých
Ještě než se ve druhé polovině týdne vydáme na safari, vyrážíme do Mombasy. Do roku 1907 platila za hlavní město, dokud se britští kolonialisté nezhlédli ve strategičtěji položeném Nairobi. Přestože je vzdálená jen něco přes třicet kilometrů od hotelu, naše putování nepříjemně prodlužuje čekání na trajekt. Spolu s námi na něj čekají i stovky aut a tisíce chodců. Mombasa je de facto ostrovní město a most v našem směru chybí.
„Během pandemie takřka vymizela střední třída. Lidé se dělí na chudé a bohaté. Ti, kdo vydělávají nejméně, si měsíčně přijdou na zhruba deset tisíc šilinků (necelých 1500 korun – pozn. red.). Průměr se pohybuje kolem třiceti tisíc. Nejbohatší vydělávají k milionu,“ přibližuje zdejší poměry Roger, voják a náš průvodce.
Většinu obyvatel tvoří křesťané, méně než třetinu muslimové, kterých na ulicích Mombasy potkáváme zdaleka nejvíce. „Táta je muslim, máma křesťanka, jsou manželé. Chodíme do mešit i kostelů. Synové tradičně následují ve víře otce, dcery matky,“ popisuje Roger.
Přijíždíme do centra města, pořádně horko je i otrlým místním. Míjíme nekonečné množství toyot, tuk tuků a fandů v dresech Arsenalu a Manchesteru United. Oficiálně nanejvýš sedmiletá ojetá auta sem putují typicky přes Dubaj hlavně z Evropy. Míříme na trh MacKinnon. Jakkoliv místní angličtinu ovládají, slovo „market“ jim historicky dlouho nešlo přes jazyk. Takže nevstupujeme na market, ale na „marikiti“.
Pepř, tymián, kari, skořice nebo pálivé papričky za zlomek u nás běžných cen vypadají rozhodně lákavěji než maso, které lze pořídit v páchnoucí budově naproti.
„Trh je mimo jiné místem, kde se potkává místní komunita, obchodníci s občany. Lidé sem putují i dlouhé hodiny. Nejdou jen nakoupit, ale také náležitě poklábosit,“ říká Roger. Tvrdí, že idylka v křesťansko-muslimské společnosti nejde stranou, ani když se hovor stočí k tématu války v Izraeli, ke které Keňa zaujímá neutrální postoj. Na budovách vidíme řadu symbolů podporujících agresory z Gazy.
Ožehavějším tématem je podle Rogera například brexit. „Přestože je Keňa v Commonwealthu, kvůli brexitu je náročnější do Británie vyvážet. Když přijde na obchod, britské nabídky často přebíjí Čína. Britové nechápou, jak může Keňa s Číňany obchodovat. Když o byznys přijdou, na BBC se pak dozvíte, že je Keňa nebezpečná a turistům se nedoporučuje, což je nesmysl,“ odpovídá na dotaz Roger.
Jak říká, pětkrát žádal o pobyt v Británii, ale neuspěl. Zároveň ale oceňuje přínos Britů v zemi: připomíná zrušení otroctví a masivní investice z kapes Spojeného království do zdejšího vzdělávání nebo do zdravotnictví.
Cestou míjíme jeden z největších přístavů Mombasy. Pro zemi mají strategický význam. Kromě ropy odsud směřují na světové trhy i vzácné kovy, které se těží i v okolních zemích. Ve velkém jimi proudí například v Kongu vytěžený kobalt, který skupují automobilky do baterií elektromobilů. Co přístavem odbavená loď, to poplatek do keňské a z malé části i britské pokladny.
Stádo v ideálním světle
Dost bylo města, jedeme na safari. Zážitkem je svým způsobem i sama asi pětihodinová cesta po dálnici zbudované Číňany. Míjíme malé vesničky a žebráky, kteří se přímo na silnici pokoušejí prodávat, a to nejen vodu. „Kondomy jsou v obchodech k dostání zdarma. Vláda se tak snaží zamezit nežádoucím důsledkům,“ říká Sajjad, jenž nás veze a poté provede po safari.
Je po poledni a my konečně dorážíme do stylově zbudovaného rezortu Taita Hills. Na první ze série vyjížděk si nicméně musíme počkat. Slunce pálí a zvěř je schovaná. Do akce se jde až ve čtyři hodiny. Čeká nás tříhodinová vyjížďka, další je na programu po 21. hodině. Řidiči jednotlivých toyot komunikují napříč rozlehlým areálem vysílačkou. Kdo vidí zvíře, hlásí.
Máme štěstí. Tráva je nízká. Zvěř by se tedy neměla bát volněji pohybovat, případného predátora má totiž šanci zpozorovat i z dálky. A také se vyvarovat většího množství komárů – otravuje jich méně než ve vysoké trávě. Projíždíme krásnou krajinou, míjíme žirafy, antilopy, tu a tam gazely a jednoho pštrosa k tomu. Nic, co by člověk neznal, tohle je ale jiné – bez mříží, plotů, výběhů. Překvapivě není vedro a téměř ani ti komáři. Bohužel ani velké kočky. Na ty máme smůlu, na rozdíl od výpravy jen pár desítek minut za námi.
Přesto můžeme říci, že jsme na dravce narazili. Portfolio nafocené zvěře večer doplnila krásná sova. Skutečný jackpot však vytáčíme až při třetí vyjížďce druhý den z časného rána. Stádo slonů přechází cestu přímo před našimi zraky. Zhruba desetičlenná rodinka na pár minut zapózuje v ideálním světle. Nic není víc. Máte-li štěstí na schopného řidiče, který dokáže zvířata najít, ví, kdy a v jakém úhlu fotografům zastavit, safari vám leží u nohou.
Celkem jsme zažili čtyři vyjížďky. Kritik by namítnul, že dva dny včetně cesty jsou na safari málo. To zajisté jsou. Stejně jako týden nebo i měsíc. Tohohle se zkrátka hned tak nepřejíte, jakkoliv to za jízdy houpe a většinu času zabere pátrání po zvířatech. Zážitek ze setkání s nimi ve volné přírodě však nepochybně stojí za to.
Cestou zpět k pobřeží navštěvujeme ještě malou vesnici Masajů, skutečných mistrů komerce. Za deset dolarů na osobu máme „vše“ povoleno – fotit nebo procházet příbytky z hlíny. „Stěhujeme se relativně často, rozhoduje déšť. Domy stavějí ženy, většinou po dobu dvou měsíců. Muži loví,“ přibližuje vůdce rodiny Masajů a otec trojice dětí, které zrovna přispěchaly: chlapci se jmenují Ole a Iro, což údajně v překladu znamená „důležitý“, dívka pak Naini, tedy „narozená v hoře“.
Tím naše týdenní cesta končí. Keňa se ukázala jako ideální destinace pro otrlejší, pro ty, kteří už načerpali dost energie v tradičních, nudně předvídatelných dovolenkových rezortech a hledají dobrodružství kořeněné pořádnou dávkou autentické Afriky. Jako kdybyste přepnuli z Goťáka na AC-DC a přesedli ze zajeté oktávky do jedinečné Toyoty Land Cruiser.
