Přenášení stále většího množství rozhodovací agendy do Bruselu – respektive do evropských institucí – je nezpochybnitelnou realitou. A často a oprávněně kritizovanou. Zároveň s tím je ale pravdou, že i tak jsou u toho Češi. A zdaleka nejen v Evropském parlamentu či v Evropské komisi, kde je na ně logicky vidět nejvíc.
V současnosti působí v evropských institucích podle údajů ministerstva zahraničních věcí stovky českých občanů. Mnozí sice stranou mediálního zájmu, ale ve vysokých pozicích. Ať už jde o úřady spadající pod Evropskou komisi, nebo další orgány od unijní diplomacie po Evropský účetní dvůr.
Někteří zde budují kariéru od našeho vstupu do EU, pro některé se odrazovým můstkem stalo už samotné vyjednávání o členství. Někteří přešli do Bruselu z domácí politiky či zdejších úřadů, jiní to vzali přes zahraniční univerzity. Anebo už v sídle EU pracovali, byť mimo robustní zdi evropských institucí.
Za jednoho z nejzkušenějších „našich lidí v Bruselu“ – byť jeho instituce sídlí v Lucemburku – je možné považovat soudce Soudního dvora EU Jiřího Malenovského. Někdejší ústavní soudce svůj mandát získal v roce 2004, tedy v době našeho vstupu do EU. Stejně tak jako například Petr Blížkovský, který od našeho vstupu působí v Radě EU (neplést s Evropskou radou či neunijní Radou Evropy), nyní ve funkci ředitele pro oblast zemědělské a sociální politiky.
A třetí příklad – generální tajemník ve Výboru regionů Jan Buriánek. Pražský rodák, který ale po roce 1968 vyrůstal a studoval v Rakousku a Německu, byl jakožto národní expert vyslán do Evropské komise, poté vystřídal několik dalších bruselských institucí, na nynějším postu je od roku 2014.
Příkladů by ale mohlo být samozřejmě víc, už třetím rokem je členem Evropského účetního dvora například Jan Gregor, který je jedním z těch, pro něž se průpravou na práci v unijních institucích (i zde v Lucemburku) stala česká státní správa, konkrétně ministerstvo financí. Na něm pracoval už od roku 1998, v roce 2010 to dotáhl na náměstka ministra pro oblast veřejných rozpočtů.
Uplatnění v orgánech EU našlo i několik těch, kteří v Bruselu sice působili, ale na pomyslné druhé straně barikády – jako novináři. Asi nejznámějším případem je dřívější dlouholetý zpravodaj ČTK a až do konce loňského roku šéf oddělení komunikace na jednom z generálních ředitelství Evropské komise Karel Barták. „Já jsem si od začátku nedělal žádné iluze. Věděl jsem, jak instituce fungují a jaké tu jsou politické vlivy. Tušil jsem, jak je svět v byrokracii vlastně nemilosrdný, a to jsem pak opravdu poznal na vlastní kůži. Není to procházka růžovým sadem,“ popsal své pocity v nedávném rozhovoru pro Info.cz.
Dalším příkladem přerodu novináře – byť ne bruselského – v euroúřadníka je David Zelinger, který vede německé jazykové oddělení v Radě EU. A v neposlední řadě také Jan Slíva. Zkušený novinář, který prošel londýnskou redakcí BBC a léta pracoval pro tiskovou agenturu AP, našel v roce 2010 uplatnění v Evropské investiční bance sídlící též v Lucemburku, a ne v Bruselu, kde již vedl kanceláře tří viceprezidentů.
Několik českých zástupců se uplatnilo i v unijní diplomacii, tedy v institucích zastupujících EU ve světě. Známá je především Jana Hybášková, která působila jako česká velvyslankyně ve Slovinsku, v Kataru a v Kuvajtu. Ve stejné pozici – ale v barvách EU – pobývala v Iráku, teď je v Namibii. Na vedoucího unijní delegace to dopracoval mimo jiné i bývalý český velvyslanec v Sýrii Tomáš Uličný, po Súdánu nyní hájí barvy EU v Angole. A do třetice: zkušená diplomatka a expertka na Latinskou Ameriku Edita Hrdá se v roce 2010 stala vrchní ředitelkou pro Ameriku v tehdy vznikající Evropské službě pro vnější činnost.
Ale zpátky do Bruselu. Řada příležitostí se logicky objevila u „českých“ eurokomisařů, jako teď u Věry Jourové: ředitelku jejího kabinetu zastupuje Daniel Braun, její poradkyní je Monika Ladmanová a členem jejího kabinetu je Eduard Hulicius. Češi ale pracují i v kabinetech dalších eurokomisařů: například Tomáš Nejdl u rumunské komisařky Coriny Cretuové či Jolana Mungengová u Švédky Cecilie Malmströmové.
Právě o našich eurokomisařích je toho asi mediálně známo nejvíce, takže jen pro připomenutí: celkem byli čtyři. Nyní je komisařkou výše zmíněná Věra Jourová, která je typickým příkladem politika, který domácí poslanecké a ministerské zkušenosti zúročil v Bruselu. Podobně jako druhý z českých eurokomisařů, exministr a expremiér Vladimír Špidla.
Z diplomacie naopak přišel náš tehdejší hlavní vyjednavač o vstupu Pavel Telička, který po krátkém eurokomisařském angažmá zamířil do vod lobbingu, odkud se vynořil v roce 2014 zvolením europoslancem. Z diplomatického zázemí – tentokrát v oblasti NATO – přišel i třetí z eurokomisařů Štefan Füle, který ještě předtím půlrok zastával funkci ministra pro evropské záležitosti. A pro doplnění – oba posledně jmenovaní měli za sebou i členství v KSČ.
Zajímavostí týkající se našich europoslanců je to, že dva z nich – Jan Zahradil za ODS a Jiří Maštálka za KSČM – jsou v Evropském parlamentu již od vstupu Česka do EU. První z nich z nich míří do EP znovu – a je jedním z kandidátů na šéfa Evropské komise, místo druhého tam v rudých barvách kandiduje jeho syn Ivan.
Petr Blížkovský Je ředitelem na Radě EU se zodpovědností za zemědělskou a sociální politiku. Je jedním z těch, jejichž evropská kariéra započala během českého vyjednávání o vstupu do EU. Působil na ministerstvu zahraničních věcí, kde byl i ředitelem evropského odboru. Po přesídlení do Bruselu pracoval od roku 2004 jako ředitel pro ekonomickou a regionální politiku na Generálním sekretariátu Rady EU. Je hostujícím profesorem na Svobodné univerzitě v Bruselu a docentem brněnské Mendelovy univerzity. Jiří Buriánek Je generálním tajemníkem Evropského výboru regionů. Začátky jeho životní dráhy jsou lemovány dvěma sovětskými invazemi. Narodil se v roce 1956 krátce před vypuknutím maďarského povstání, v roce 1968 pak zase v souvislosti s pražským jarem jeho rodina emigrovala do Německa, vyrůstal i v Rakousku. Studoval v Pasově a později v Mnichově. Pracoval v německém veřejném sektoru, v roce 1993 se přemístil do Bruselu, kde začal působit jako expert na poštovní a telekomunikační služby. Později se zabýval i agendou rozšíření EU a průmyslovými inovacemi.
Edita Hrdá Dlouholetá diplomatka a expertka na Latinskou Ameriku je vrchní ředitelkou pro region Amerik v rámci Evropské služby pro vnější činnost. Působí zde už od roku 2010, kdy se stala nejvýše postavenou zástupkyní ČR v této instituci. I ona zahájila kariéru na ministerstvu zahraničních věcí (1992), později zde vedla odbor Latinské Ameriky a následně střední Evropy. Působila také jako česká velvyslankyně v Argentině a Paraguayi, byla též stálou představitelkou ČR při OSN. Jiří Malenovský Je soudcem Evropského soudního dvora se sídlem v Lucemburku již od vstupu ČR do EU. Má za sebou zkušenosti ústavního soudce, a to jak českého, tak krátce ještě i československého. Působil i jako český zástupce při Radě Evropy ve Štrasburku, byl též členem legislativní rady vlády. Práva studoval na Univerzitě Karlově v Praze a na brněnské Masarykově univerzitě, na druhé z nich byl i proděkanem. Je profesorem mezinárodního práva veřejného. Irena Moozová Je ředitelkou pro rovné příležitosti a občanství EU v rámci Generálního ředitelství, které spadá do agendy české eurokomisařky Věry Jourové. V rámci Evropské komise působí Irena Moozová už od roku 2006. Studovala Právnickou fakultu UK, poté i rok na Diplomatické akademii v Madridu. I ona působila na ministerstvu zahraničních věcí (od roku 1991), mimo jiné jako zástupkyně ředitele odboru lidských práv, a jako koordinátorka se účastnila i příprav summitu NATO v Praze (2002). Byla zástupkyní českého velvyslance v Madridu a později při OBSE, působila i jako představitelka při UNESCO. Podívejte se, kteří Češi se prosadili v evropských institucích: |
