Česká národní banka reagovala lépe než Fed, inflace v aktivech byla obří, říká investor Eichler

Žádnou krizi nevidím, říká investor Gabriel Eichler.

Žádnou krizi nevidím, říká investor Gabriel Eichler. Zdroj: E15 Michael Tomeš

Eichler v 90. letech z blízka pozoroval českou i slovenskou transformaci, působil ve vedení ČEZu i Košických železáren.
Jeho společnost Benson Oak byla jedním z prvních investorů do společnosti AVG, kterou Eichler dovedl na Newyorskou burzu.
Podle Eichlera proběhla transformace ekonomiky směrem k tržnímu hospodářství lépe než ve zbytku východní Evropy.
Na rozdíl od jiných zemí, u nás nedošlo k žádným zásadním změnám ve fungování demokratických institucí, vláda a prezident se volí ve svobodných volbách, soudci a centrální bankéři jsou jmenováni dle pravidel, stát funguje, pochvaluje si Eichler.
Eichler už nové AVG nehledá, působí v dozorčí radě Monety a věnuje se filantropickým projektům.
7
Fotogalerie

Byl u zrodu AVG, v 90. letech se podílel na řízení ČEZu a Košických železáren, nyní působí v dozorčí radě banky Moneta. Z první řady sledoval, jak se české a slovenské ekonomiky otáčí směrem k tržnímu hospodářství. „Tržní hospodářství v Česku funguje, a to dokonce mnohem lépe, než v mnohých jiných zemích,“ hodnotí nyní investor Gabriel Eichler. V exkluzivním rozhovoru pro deník E15 také chválí Českou národní banku, která podle něj reagovala lépe než například americký Fed.

Byl jste u jednoho z prvních selfmade porevolučních příběhů Česka, když jste investoval do AVG. Tento příběh loni pokračoval, když se Avast, který dříve AVG ovládl, spojil s americkou společností NortonLifeLock. Jak hodnotíte vývoj té firmy? 

Tento byznys je stále náchylný k tomu, aby tam proběhla nějaká konsolidace, protože jde o ochranu koncových zákazníků, což pomalu ztrácí smysl. Nepřekvapilo mě to. Avast převzal původně AVG, i když jsme se dlouhé roky bavili o tom, aby to bylo naopak. Bohužel, když jsem nad tím ztratil kontrolu, tak převážily zájmy lidí, kteří uvažovali spíše krátkodobě, ale to nevadí. Jsem spokojený s tím, že se to dotáhlo do konce. Majitelům Avastu jsem fandil, tak jako fandím jiným českým a slovenským podnikatelům a odvážným a pracovitým lidem, kteří investují a dále rozvíjejí domácí ekonomiku.  

V rozhovorech se vás novináři obvykle ptají, jestli ještě hledáte nové AVG a vy většinou odpovíte, že ano. Platí to stále? 

Už nehledám nové AVG. Tehdy jsem to ještě dělal sám aktivně, v dnešní době dělám také hodně věcí, ale více filantropických. Starám se například o mezinárodní školu v Praze, nebo o Knihovnu Václava Havla, o spolek Lípa, o banku Monetu. Starám se také ještě o investice z minula, ale aktivně už nehledám. 

Zažíváme ekonomicky i politicky složité doby. Nacházíme se v krizi? 

Je potřeba se na to koukat v kontextu. Když se na to koukáme z evropského či světového pohledu, tak je na tom Česko výborně. Nemůžeme říkat, že tu máme krizi. Dokonce i v takto komplikované situaci, kdy se tudy prohnal covid, Rusko zaútočilo na Ukrajinu a inflace vyletěla nahoru, tak máme stále skoro plnou zaměstnanost. Zdražily potraviny nebo stavební materiály, ale to není navždy.

Není to poprvé, co inflace vyrostla a není to poprvé, co se zvýšily sazby. Jen na to lidé nebyli v posledních letech zvyklí. Já jsem viděl v USA třeba 18procentní úrok. Šest nebo sedm procent není krize, která tu byla třeba v roce 2008, kdy jsem se vážně bál, protože to byla světová finanční krize a mohlo dojít ke krachu bank a finančního systému. K tomu nedošlo, jelikož fungovala správná politika a do systému se nacpalo velké množství peněz. Centrální banky to zvládly a připravily půdu k tomu, aby nemohlo dojít v další fázi ke krizi bank. Kdyby došlo k bankovní krizi, tak bychom byli ve stejné situaci jako ve 30. letech minulého století. 

Takže z toho teď nemáte obavy?

Krize znamená velikou nezaměstnanost. U nás a na Západě je nezaměstnanost velice nízká, stále si spousta provozovatelů restaurací stěžuje na to, že nemohou najít obsluhu. Jeden majitel restaurace říká, že dřív vyžadoval, aby potenciální zaměstnanci měli nějaké zkušenosti, dnes se jen ptá, jestli mají černé boty a klidně jim ty boty koupí a půjčí krém, aby si je vyleštili. Jistě je potěšil příliv imigrantů z Ukrajiny. To je úplně jiná situace, nemám obavy, inflace přejde. 

A politicky? Na rozdíl od jiných zemí, u nás nedošlo k žádným zásadním změnám ve fungování demokratických institucí, vláda a prezident se volí ve svobodných volbách, soudci a centrální bankéři jsou jmenováni dle pravidel, stát funguje. Takže jakkoliv jsou lidé nespokojení s tím či oním premiérem či prezidentem, ke změnám dochází normálním demokratickým způsobem, což se neděje přibližně v 70 procentech světa.   

Zažil jste v USA úrokové sazby kolem 20 procent. Toho se dnes nedočkáme, sazby centrální banky zvedají jen pozvolna a nikoliv razantně, jako v minulosti. Myslíte si, že to je správný způsob boje s inflací? 

Myslím, že to ČNB dělala lépe, než mnohé jiné centrální banky, včetně té americké. Byl jsem dost překvapený, když guvernér Fedu na začátku říkal, že to je jen krátkodobá záležitost. Jsem ekonom vychovaný v Chicagu, takže jsem na to docela koukal. Do systému se posledních 15 let, tedy od krize v 2008, cpalo velké množství peněz, kvantitativní uvolňováni. Nicméně, dlouhodobě to vedlo k ohromné inflaci v aktivech. Kapitálové a realitní trhy stouply několikanásobně v době, kdy statistická inflace byla velice nízká. Ten drastický rozdíl růstu mezi těmito dvěma veličinami se musí projevit.

To není krátkodobá inflace, která vzniká nedostatkem čipů, způsobená covidem. Z těch prohlášení jsem byl překvapený, ovšem rok na to vyšlo najevo, že to je inflace jako každá jiná. Přispěl k tomu covid i Rusko, ale celkově je to fiskální, finanční a monetární záležitost, proto je to potřeba řešit pomocí zvedání úrokových sazeb tak, jak to dělala ČNB. Poté k tomu přistoupily i americká a evropská centrální banka. Nedošlo ještě k pořádné recesi, a to je dobře, ale k tomu ještě zřejmě dojde. Jsem překvapený a rád, že je stále skoro plná zaměstnanost a že inflace je relativně mírná, co se týče všeobecné inflace.

Myslíte si, že je možné se zbavit inflace bez recese? 

To si nemyslím. Většinou dojde k nějaké verzi recese. 

Dříve jste tvrdil, že banky jsou na krizi mnohem lépe připravené, než byly v roce 2008. S tím stále souhlasíte? 

Ano. Stress testy, které se dělají v USA, jsou daleko tvrdší, než bývaly, v Evropě jsou možná o trochu slabší, ale jsou silné. Kapitálové požadavky centrálních bank jsou větší než bývaly. Vidím to i v Monetě, když jsme reagovali na covid vytvořením velkých rezerv a zvýšením kapitálu. Platí více konzervativní přístup, a to jak v případě pravidel, tak v případě manažerů bank. Tím ale neříkám, že nějaké banky, hlavně regionální či specializované, nemohou mít problémy. Mohou. Celý finanční systém je založený na důvěře. Ale věřím a doufám, že správci finančního systému vědí, jak takové situace zvládnout. 

Narodil jste se na Slovensku, podstatnou část jste strávil v USA, nyní žijete v Česku. K jaké zemi máte nejblíže? 

Žiju hlavně tady více než 30 let. Mohl bych žít kdekoliv na světě, ale s manželkou jsme se rozhodli žít a děti vychovávat v Praze, protože je tady dobrá kombinace ekonomie, kultury a bezpečí. Naše děti se zde narodily a stejně tak jako já jsou občané České republiky, mluví česky. Jsem Čech, navzdory tomu, že mluvím slovensky, moje čeština by byla ještě horší než ta bývalého pana premiéra. Ale jsem také Evropan, Slovák, Američan. 

Letos je to 30 let, co se rozpadlo Československo. Jak hodnotíte transformaci směrem k tržní ekonomice? 

Do velké míry se povedla. Rozhodování, jestli měnit vlastnictví z totálně státního na soukromé progresivně, nebo pomalu, je vždy těžké. Myslím si, že je potřeba to udělat co nejrychleji, jelikož jsem sledoval země, kde to dělali pomalu. Špatným příkladem je Maďarsko, které přitom v roce 1989 mělo hospodářství před Československem, byly tam menší podniky a menší obchody v soukromém vlastnictví už dávno před revolucí. Potom jim ale transformace podniků strašně dlouho trvala. Rozhodli se jít pomalou cestou, měli hodně poradců, trvalo to nakonec roky.

Takže česká cesta rychlé privatizace byla správná?

Byl jsem trochu zaangažovaný v konceptu zavedení kuponové privatizace, přišel jsem hlavně s tím, že když ty podniky patří lidem, tak by jim je stát měl dát, ne prodávat. Nicméně všechny způsoby privatizace, ať už tedy prodej, restituce nebo další formy, byly správné, protože to šlo relativně rychle.

Něco jiného byly zákony. Můj názor byl, abychom přijali kompletně zákony, které nám různé státy, například Holandsko a Německo, nabízely i s lidmi, kteří by nám je pomohli zavést a interpretovat. To Klausova vláda nepřijala. Názor byl ovšem takový, že s těmi zákony musí přijít naši lidé, jenže ti neměli s podobnými věcmi za posledních 40 let žádnou zkušenost. Když došlo k nějakým nesrovnalostem v kupónové privatizaci, tak to bylo právě tím, že jsme neměli dostatečně kvalitní zákony, trvalo léta zavést konzistentní a více méně férový zákoník.

Ale v každém případě zde tržní hospodářství funguje, a to dokonce mnohem lépe, než v mnohých jiných zemích. V Česku i na Slovensku došlo k mnohým špinavostem, to ano, což jistě zkazilo společenskou náladu a názor mnohých lidí na tržní hospodářství, nebylo to ale tak strašné jako například v Rusku, kde vznikla úzká skupina bohatých lidí, kdežto celý zbytek národa je dost chudý. V tomto si stojíme celkem dobře, máme bohaté i chudé, ale ten rozdíl není až tak velký jako v zemích na východ od nás. A většina dnešních bohatších, které znám, si vydělala poctivou prací a odvahou podnikat spojenou se štěstím. Důležité je, že úroveň celého hospodářství a kvality života lidí dramaticky pokročila.

Z USA jste přišel se zkušenostmi z byznysu. Jak to tady na vás působilo v té době po listopadové revoluci? 

Věděl jsem, co se tu děje, protože jsem do východní Evropy jezdil jako bankéř, sledoval jsem, jak to tu funguje. Československo patřilo mezi země, které byly nejstriktněji proti trhu. Začátek byl komplikovanější než v Polsku nebo v Maďarsku, bylo to spíše podobné Rumunsku nebo Albánii. Věděl jsem ale o Československu pár věcí, hlavně to, což platí od ministra Rašína dodnes, že je nejkonzervativnější ohledně finančních a fiskálních záležitostí. Československo si na Západě nepůjčovalo, na rozdíl od Poláků, Maďarů či Rumunů. Přístup ke všemu byl konzervativní, víceméně rozumný. Vždy jsem měl pocit, že tu nedojde k nějakým velkým nesrovnalostem při restrukturalizaci dluhu, jako například v Polsku, kterou jsem vlastně dělal já. Neměl jsem obavy, že by to ztroskotalo. Od začátku jsem měl pocit, že to může dobře skončit. Ale je nutné, aby lidé pokrok chtěli, mít tu ambici. 

Je známá vaše role při shánění financí pro ČEZ na začátku 90. letech a také to, že jste posléze vedl Košické železárny. Měl jste ještě nějaké jiné role? 

Dělal jsem zejména Benson Oak, což byl hlavně finanční butik. Vedl jsem také podniky, v ČEZu jsem zavedl mnoho nových věcí. Jako první společnost jsme tehdy dělali emisi dluhopisů skutečně podle mezinárodních pravidel. Dříve se tady emitovaly dluhopisy, které si kupovaly banky, takže to v podstatě byly jen půjčky jiným způsobem. ČEZ byla první firma, která měla rating, byly jsme první na evropských, amerických i japonských trzích s dluhopisy, první, kteří dělali kvartální prezentace investorům a médiím. To se potom stalo standardem a to byla moje role při transformaci, tedy spíše, než že bych radil vládě, to bylo spíše o té praktické stránce.

Pamatuji si, že například ČEZ měl velké objemy hotovosti v zahraničních měnách, kvůli tomu by měl spolupracovat s centrální bankou. Párkrát jsem za nimi šel, ale oni neviděli důvod mít s nějakým velkým podnikem vůbec nějaké kontakty. To už je nyní normálnější, to pokročilo. A pak jsem se angažoval v brněnské AVG, působil jsem na pozici exekutivního šéfa představenstva a hlavního investora. AVG jsme dovedli z malé české společnosti na newyorskou burzu jako jednorožce, tedy společnost v hodnotě více než miliardy dolarů.

Jaké bylo vaše působení v Košických železárnách? 

V Košických železárnách šlo o krach podniku, to byla vážná situace. Podniku, který měl být velmi úspěšný, se nedařilo, protože byl jednoduše rozkrádán. To jsme ukončili, vrátili firmu do zisku a nakonec prodali U.S. Steel. Byla to trochu jiná záležitost než ČEZ, protože z Košických železáren žilo skoro celé východní Slovensko. Pracovalo tam 24 tisíc zaměstnanců, včetně dodavatelů mohlo jít klidně o celkem 100 tisíc rodin, které žily z tohoto podniku. Kdyby to mělo zkrachovat, tak by to na východním Slovensku, kde už v té době byla 20procentní nezaměstnanost, byl velký problém.

Podařilo se to otočit a prodat. Bylo to důležité, protože na to, aby se podnik prodal U.S. Steelu, tlačil hlavně premiér Dzurinda, který chtěl na východních hranicích americkou vlajku. Tomu jsem rozuměl, ale U.S. Steel byla velmi nepružná, z mého pohledu „socialistická” společnost. S firmou, která se posléze stala největší ocelárnou světa, jsem se byl schopen domluvit za tři hodiny na tom, co mi s U.S. Steel trvalo rok. Dokonce jsem je tam musel skoro dotáhnout, protože se neuměli rozhodnout. Ze strany Dzurindy to ale bylo důležité politické rozhodnutí a asi i správné, jak dnes vidíme. 

ČEZ i Košické železárny jsou a hlavně byly obří podniky. Jaké tam byly politické tlaky? 

Tehdy si lidé mysleli, že všichni kradou, hlavně politici. Na mně osobně jsem žádný politický tlak nepociťoval, ale je možné, že jsem byl jenom naivní Američan a tlak byl vyvíjen na předsedu představenstva pana Karase, se kterým jsme se shodli na potřebě vyčištění podniku od takovýchto vlivů a od korupce. Zavedli jsme dost pravidel a postupů, které tam před tím nebyly, a snažili jsme se o jinou kulturu. Po odchodu do Košic jsem slyšel, jak se spousta věcí změnila a už tam mezi sebou začali šéfové bojovat, měli své vlastní bodyguardy. 

Když jsem se bavil o začátcích ESETu s jedním ze spoluzakladatelů Miroslavem Trnkou, tak o 90. letech na Slovensku mluvil jako o době, kdy jemu a jeho společníkům vyhrožovala mafie, kvůli které museli opustit tehdejší kanceláře. Setkal jste se v té době s něčím podobným? 

Do Košických železáren se mnou nechtělo spoustu lidí jít právě, protože si mysleli, že je to o život. Bavil jsem se tehdy s ministrem financí Ivanem Miklošem, kterému jsem říkal, že tam jdu dělat. Potěšilo ho to, ale také se zhrozil a řekl mi, že bych měl mít bodyguardy a v žádném případě by neměli být ze Slovenska, ale radši spíše z Německa. Nakonec se nic nestalo, neměl jsem ani ty bodyguardy, což bylo samo o sobě nezvyklé. Říkal jsem si, že kdyby šlo do tuhého, bodyguardi by nepomohli a navíc by mi bránili potkávat se s normálními lidmi. Procházel jsem se sám po náměstí, lidé ke mně chodili a studenti mě zvali na pivo. Tím jsem se tam stal známý. To bylo strašně důležité, protože jsem díky tomu mohl mít kontakt se zaměstnanci, od kterých jsem se dozvídal věci, které bych jinak nezjistil.

Mečiarova éra zbrzdila jak politický, tak i ekonomický vývoj Slovenska, došlo například ke stopnutí privatizace, byl odložen také vstup do NATO. Jak výrazně tato éra zpomalila vývoj Slovenska v dlouhodobém hledisku? 

Slovensko bylo pozadu už před tím, mělo podniky z těžkého a vojenského průmyslu, které najednou nebyly až tak důležité. Navíc mezinárodní styky a znalosti byly koncentrované mnohem více v Česku než na Slovensku. V Praze pracovalo hodně Slováků, kteří tu potom zůstali. Kvůli této kombinaci bylo Slovensko už v té době za Českem. 

Mečiarova éra nepomohla, Slovensko se odpojovalo od západních struktur a orientovalo se na východ. V té době tam vznikl silný pocit rozkrádání a bezpráví. Bylo důležité, že všechny politické strany se spojily, aby Mečiar nevyhrál. Muselo se to časem rozpadnout, strany měly velice různé ideologie a každá měla své lidi, kteří měli své vlastní zájmy.

Mečiara následně vystřídali Mikuláš Dzurinda a Ivan Mikloš. Jak důležité byly jejich reformy? 

Transformace, kterou zavedli Mikloš a Dzurinda, byla ale strašně důležitá. A to například z důvodu vstupu do EU, která vyžadovala mnohé reformy. Vláda tak také mohla reformy omluvit tím, že to musela udělat kvůli EU, která tím pádem hrála strašně pozitivní roli v tom smyslu, že byla odůvodněním jejich politických rozhodnutí. Uměli by to vysvětlit, ale to by zřejmě nestačilo.

Dzurinda a Mikloš provedli transformaci v některých věcech lépe než v západních zemích. Jako například, když zjednodušili daně a zavedli jednotnou daňovou sazbu. Nakonec od nich některé reformy na západě, možná i v Česku, odkoukali. V té době Slovensko dělalo věci, na kterých se v Česku nedařilo dohodnout. Ale to trvalo chvíli a i v dnešní době Slovensko v mnoha záležitostech zaostává za Českem. Celkově se však celá ekonomika dramaticky zvedla. 

Takže i v případě Slovenska hodnotíte transformaci pozitivně? 

Ano. Na politické scéně se tam dějí věci, které nejsou úplně příznivé. I když si někteří Češi dlouho přáli, abychom měli alespoň prezidentku společnou, tak zbytek politické scény není moc pozitivní. Doufám, že volby v září dopadnou tak, aby opět nedošlo k nějakému zvratu, protože tentokrát by to bylo mnohem vážnější, jelikož na Slovensku by se mohl opakovat maďarský nebo polský vývoj. To by bylo horší. V Česku k tomu nedošlo, proto když lidé říkají, že tu máme krizi, tak se ptám, jakou krizi? Když to porovnáme s celým světem, tak tu žádná krize není. Demokratické instituce i stát funguje, samospráva také. Hodně věcí by se dalo opravit, ale žádnou krizi nevidím. 

Když se ale na to podíváme širší perspektivou, tak bohatnou hlavně centra, severozápad Česka, Moravskoslezský kraj nebo právě na východě Slovenska tolik příznivá situace není. Nejde považovat čím dál větší zaostávání regionů za černou kaňku na porevolučním vývoji? 

To se děje všude. Stát by mohl být více nápomocný. Na východním Slovensku například vznikají průmyslové zóny, díky čemuž tam otevře fabriku například Volvo. Stát může takto pomáhat, například daňovými úlevami. Ale stále budou některé regiony zaostávat, někdy se to může otočit, jako například v USA, kde se stěhují lidé z Kalifornie do Texasu, a některé jižní státy po dlouhé době rozkvétají. Sever Moravy také rostl dříve rychleji, protože tam bylo uhlí. To pak vychladlo a je s tím potřeba něco dělat. Ale ono se to zlepší, Morava je známá tím, že tam jsou lidé velmi schopní, aktivní a pracovití. Tím byli Moravané známí i třeba v Severní Karolíně. Stejné je to v případě východního Slovenska. Také to ale platí pro části Česka, které byly dříve obydlené hlavně Němci. Je zajímavé, že se ani po 70 letech úplně nevzpamatovaly. Nechci tím říct, že je to správné, ale že se to mění.

V 90. letech zde byl strach, že všechny podniky koupí zahraniční kapitál. Jak to dopadlo? Vytvořila se v Česku dostatečná vrstva byznysmenů? 

Nebyla tu žádná jiná akumulace kapitálu než zahraniční, nevadilo to. Přišel nejen kapitál, ale i vědomosti a zkušenosti. Velmi mnoho zdejších lidí se do zahraničních společností dostalo a naučili se, jak se to má dělat. Nyní už je velká část podniků v českých rukou, vznikly i nové podniky, už je ta kombinace daleko lepší, než v tom čase mohla být. Vznikla dost velká a silná skupina miliardářů, kteří do velké míry investují v Česku. Kapitál je v dnešní době více promíchaný. Nikdy jsem neměl obavy ze zahraničního kapitálu, protože ten většinou vytvoří domácí kapitál, který časem půjde do zahraničí. To se přesně stalo a tak to má být. 

Bojí se čeští investoři riskovat?

Ti schopnější čeští investoři nejsou horší než ti ve zbytku světa. 

Gabriel Eichler (73) 

Narodil se na Slovensku, středoškolské a vysokoškolské vzdělání získal ve Spojených státech,  vystudoval ekonomii a působil například v Bank of America. Po roce 1989 se zapojil do transformace české a slovenské ekonomiky, působil v největších místních společnostech. Založil také společnost Benson Oak, se kterou se následně investoval do technologických startupů. Byl jedním z prvních investorů do brněnské společnosti AVG, kterou dotáhl na newyorskou burzu.