Více než čtyři desítky lidí zahynuly při nedělní letecké nehodě na moskevském letišti Šeremeťjevo. Ačkoliv důvody nouzového přistání a následného požáru letounu společnosti Aeroflot zatím nejsou zřejmé, jedná se o další poškození reputace výrobního programu letounu Suchoj Superjet 100. Ten se již v minulosti potýkal s mnohými potížemi.
Regionální dvouproudový letoun z komsomolského závodu měl být tahounem ruského leteckého průmyslu v 21. století. Právě v roce 2000 totiž ruská vláda odsouhlasila vývoj nového stroje, který se měl stát konkurencí pro Boeing a Airbus. S nimi měl soupeřit o trh, jehož velikost na začátku tisíciletí dosahovala asi osm stovek strojů. Třetina jich přitom byla potřeba právě v Rusku, také kvůli zastarávání flotil tamních dopravců. Koncem roku 2001, tedy v době začínající krize světového letectví, putovalo na vývoj letounu z ruské státní pokladny téměř 50 milionů dolarů.
Na vývoji stroje se přitom podílely také mnohé západní společnosti, například Thales, Honeywell, Liebherr nebo Boeing, který Suchoji pomáhal také s vytvořením příruček a technických postupů. Důležitým partnerem byl také francouzský Safran, jež uzavřel partnerství s ruským NPO Saturn a společně vytvořili zbrusu novou pohonnou jednotku SaM 146. Ta se později ukázala jako strůjce některých potíží.
První objednávky obdržel Suchoj v roce 2005, v roce 2009 si stroj odbyl svůj mezinárodní debut na aerosalonu v Paříži. Letoun však neměl dokončenou certifikaci, kterou zdržovaly právě problémy s pohonnými jednotkami. Přesto se Suchoj dočkal dalších objednávek, tři desítky strojů za miliardu dolarů chtěl například maďarský dopravce Malév. Než však Suchoj stroje dodal, aerolinka zkrachovala. První superjety se k leteckým společnostem dostaly v roce 2011, o rok později letoun figuroval v první tragické nehodě, když při předváděcím letounu narazil do hory v Indonésii. Za chybu mohl kapitán stroje, který ignoroval upozornění na blížící se terén.
Brzy po předání prvních strojů aerolinkám se začaly projevovat některé konstrukční vady stroje. Ty se nejdříve týkaly únavy materiálu komponentů ocasních ploch, následně se začaly také projevovat potíže s motory.
V jejich spalovacích komorách se objevovaly praskliny, mnohé stroje tak musely podstoupit důkladnou opravu již po tisíci letových hodinách, ačkoliv se k jejich údržbě mělo přistupovat až po osmi tisíci hodinách. Oprava motoru vyjde téměř na pět milionů dolarů a stroj vyřadí z provozu až na dva měsíce, jak uvádí server Airlinewatch.com. Důvodem prodlev je především nedostatek náhradních dílů, americká společnost Interjet tak například v minulém roce přistoupila k rozebrání čtyř strojů, ze kterých využila díly pro dalších 18 letounů ve své flotile.
Někteří dopravci se letounů v posledních zbavili nadobro. Například irská regionální aerolinka CityJet, která suchoje provozovala společně s belgickou Brussels Airlines, nebo slovinská Adria Airways, která objednávku patnácti strojů zrušila těsně před předáním strojů.
Přesto Suchoj od roku 2011 dodal aerolinkám celkem 148 strojů, většina v současnosti létá pro ruské společnosti. Aeroflot má ve flotile 50 superjetů, na další stovku ještě čeká. Jednotky strojů létají pro ruskou nebo thajskou vládu.
Na západních trzích se Suchoj nedokáže prosadit také kvůli dominanci strojů Embraer a Bombardier, který v současnosti nese označení Airbus A220. Ten sice létá teprve od roku 2016, přesto si dopravci objednali již více než 530 letadel. Objednávky Suchojů celkem dosáhly jen tří stovek strojů, jejichž prodej musí zaplatit cenu celého výrobního programu, která Rusy vyšla na 1,5 miliardy amerických dolarů. Tedy přibližně na stejnou částku, kterou Embraer stál vývoj nové generace regionálních strojů E-Jet E2, které sice létají jen jeden rok, ale celkové objednávky se šplhají ke třem stovkám letounů.
