Když před oranžovými silničáři zmíníte slovíčko „zaspat“, v mžiku se promění doruda. Zvlášť dispečeři zimní údržby. Za jedním z nich jsme se vypravili na sever republiky.
Venku je těsně nad nulou. Z šedé oblohy zatím nic nepadá. Zastihnout bychom tak mohli kompletní oranžovou skvadru ze Správy a údržby silnic Ústeckého kraje v Lounech. I když čert ví. Počasí bývá nevyzpytatelný prevít, který jedním „nečekaným“ sněhem (někomu se možná vybaví předvánoční kolaps na D1) může nasekat pěknou neplechu.
U brány si nás bere na starost Stanislav Tomáš, vedoucí dopravy a jeden z šestice místních dispečerů. Na úvod setkání míříme do jeho kanceláře. V ní na první pohled zaujme nemalý obraz s moderně vypadajícím sypačem. „Malovala ho moje sestra. Je to přesně ten mercedes, který dneska zažijete v akci,“ říká nám třiačtyřicetiletý Tomáš. Právě otázka (ne)dostatečné kvality vozového parku se často skloňuje všemi pády, když se sahá ke kritice silničářů.
„Tomu rozumím, že to v Češích zůstává, protože v minulosti ten stav byl leckde vážně tristní. Na druhou stranu se situace za posledních pět šest let radikálně zlepšila. Alespoň tedy u nás,“ hodnotí jednoznačný posun dopředu Tomáš. Fuč je tak doba, kdy se třicetileté liazky trápily s nejrůznějšími defekty pár kilometrů po výjezdu. Podle Tomáše jich pár zaparkovaných stále mají, využijí je však jen v opravdu nejkrajnějších momentech.
Nynější gró garáží tvoří již zmíněné mercedesy, které plíživě vytlačují tatrovky. „Na mercedesy si nemůžeme v žádném případě stěžovat, byť údržba laciná rozhodně není. Souvisí to i s jejich přetechnizováním. Tatrovky byly a jsou v tomhle ohledu prostě jednodušší,“ hodnotí vedoucí dopravy zdejší skladbu strojů, jež musí být povinně „převlečené“ do zimního hábitu k prvnímu listopadu. S tím jde ruku v ruce příprava: druhý podstatný bod v kárání silničářů.
„Začíná nám už v létě. V pohotovosti jsme pak koncem října a od listopadu fungujeme s pluhy a dalším vybavením oficiálně. Všechno to vyplývá z plánu zimní údržby, ke kterému si své řekne Policie ČR, Ředitelství silnic a dálnic a samozřejmě Ústecký kraj, pod nějž spadáme,“ poznamenává Tomáš, zatímco mizí na okamžik pryč, aby nám donesl ten letošní.
Dozvídáme se z něj například to, že lounské sídlo má na starost 938 kilometrů, k dispozici 2400 tun posypové soli či detailně seřazené pořadí úseků podle důležitosti. Rozsáhle se tu píše také o úkolech dispečera. Abychom však lépe porozuměli jeho náplni práce, přesouváme se o budovu dále: do místnosti s několika monitory. „Tady lze vytáhnout absolutně všechno o všech,“ vítá nás ve svém druhém útočišti Stanislav, jenž každoročně absolvuje certifikované školení zaštítěné ŘSD.
„V tom vnímám naši hlavní výhodu. Propracovaný dispečink, který soukromé firmy starající se o komunikace můžou podcenit. Proto pak někdy vzniknou komplikace,“ snaží se najít dispečer důvody, proč silničáři sem tam pochybí.
