Symbol dobrodružství, volnosti a touhy najít nový život na západě USA - téměř 4000 kilometrů dlouhá dálnice - byla zprovozněna 11. listopadu 1926.
Je to devadesátiletá babička a přece pro spoustu mladých lidí představuje sen o volnosti a nekonečném dobrodružství. Legendární americká dálnice spojující západ a východ států - Matka cest, jak ji nazval John Steinbeck v Hroznech hněvu - byla uvedena do provozu přesně před devadesáti lety.
Za svou existenci se stala součástí amerického stylu života, amerického snu i americké kultury. Měla svou - stejnojmennou - píseň, která přinesla slávu interpretům jako Nat King Cole, Chuck Berry, Rolling Stones nebo Depeche Mode. Zahrála si v mnoha filmech - na motorkách se po ní proháněli Peter Fonda a Dennis Hopper v Bezstarostné jízdě anebo Blesk McQeen v animáku Auta. Říkali jí Hlavní americká ulice (Main Street of America) anebo Cesta slávy (Glory Road). Teď je rájem motorkářů, romantiků i lidí, kteří nikam nespěchají. Před třiceti lety totiž jako dálnice sloužit přestala.
S nápadem vybudovat východozápadní spojnici přišel podnikatel Cyrus Avery, chtěl přitáhnout pracovní sílu na západ země. Do té doby, jak se píše na stránkách České asociace Route 66, hlavně na západě existovala jen nepřehledná změť archaických cest, tratí, stezek a pěšin, vytvořených indiány a bílými obyvateli. Jenže právě tyto dopravní spojnice vůbec nevyhovovaly rychle se rozvíjející automobilové dopravě. “Přestože v Americe existovaly na počátku 20. let téměř tři miliony mil cest, pouze setinu bylo možno považovat za schopnou celoročního provozu,” konstatuje asociace. Žádná z nich ale nespojovala východ a západní pobřeží.
Trasa Route 66 vedla z Chicaga do Los Angeles, měřila 3940 kilometrů, procházela třemi časovými pásmy a osmi státy - Illionis, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, Nové Mexiko, Arizona a Kalifornie. Protínala velká města jako Chicago či Springfield, vedla přes Mojavskou poušť i několik indiánských území a nikdy nekončila u oceánu.
Rychle se stala americkou cestou číslo jedna. Brzy se i díky ní potvrdily dávné touhy osadníků hledat štěstí a bohatství v neznámých končinách “daleko na západě”, najít tam lepší život a nové příležitosti. První zatěžkávací zkouškou pro novou spojnici tak byl vývoj v USA po hospodářské krizi, kdy zemi navíc ve 30. letech postila velká sucha a prachové bouře. Mnoho rodin z Oklahomy, Texasu anebo Kansasu tehdy přišlo o obživu a tak zkusily vydat se za štěstím na západ do Kalifornie. A to právě po Route 66.
“Říká se, že prakticky každý Američan alespoň jednou za svůj život po Route 66 cestoval. Ať to byli zchudlí oklahomští farmáři či vojáci přesunující se ke svým jednotkám v období 2. světové války nebo mladí lidé v 60. letech prostě toužící po dobrodružství,” říkají členové České asociace Route 66.
S postupem času a rozvojem automobilismu ale dálnice začala praskat ve švech, stala se pomalou, nebezpečnou a přetíženou. Americká vláda tak vydala zákon, který počítal s vytvořením nové sítě mezistátních dálnic, které by nahradily silnice staré, a to včetně Route 66. Nové dálnice znamenaly konec pro mnoho měst a městeček žijících na trase “šestašedesátky”. Tradiční motely, restaurace, kavárny i pumpy osiřely, lidé museli hledat živobytí jinde.
Provoz na legendě cest, jejímž hlavním sloganem je Get Your Kicks on Route 66 (Pořádně se odvaž na Route 66) je nyní spíše symbolický. Nadšenci z nejrůznějších sdružení a spolků se snaží zachovat dálnici jako technickou památku pro příští generace. Po proslulé spojnici východu a západního pobřeží USA tak jezdí především všemožní dobrodruzi, motorkáři či cyklisté. Jeden z nejdelších souvislých dochovaných úseků vede mezi městečky Seligman a Golden Shores v Arizoně. Tady leží i město Kingman, které se pyšní titulem “srdce Route 66”.
Fenomén “šestašedesátky” opět probouzí a pro někoho nikdy nezemřel. “Především pro ty, kteří chtějí objevit Ameriku takovou, jaká doopravdy je,” konstatujína svém webu nadšenci z tuzemské asociace.
