Český jaderný průmysl netrpělivě očekává výsledek tendru ČEZ na výstavbu nových jaderných bloků. Ve hře jsou nejen desítky miliard za dodávky pro reaktory stavěné v Česku, ale i navazující příležitosti v zahraničí. Řada zemí v současnosti přehodnocuje pohled na jadernou energetiku a zdá se, že dlouho očekávaná renesance oboru dostává konkrétní obrysy. A Česko má potenciál hrát v ní první housle.
Kam se bude v dalších letech ubírat česká jaderná energetika? Historicky byl český jaderný průmysl orientován na Rusko. Tuzemské jaderné elektrárny jsou postavené na ruských technologiích, a logicky tak i export českých komponentů a služeb nacházel uplatnění na trzích pod ruskou sférou vlivu. Tato éra však skončila a nejspíš se už nikdy nevrátí.
Mezi zbývající jaderné velmoci se dnes řadí USA, Kanada, Francie, Jižní Korea a Čína. Úzká spolupráce s jednou z těchto zemí by měla přinést i exportní příležitosti pro české firmy. Po vyřazení amerického Westinghousu z dukovanského tendru se okruh zúžil na uchazeče z Francie a Koreje. „Nejvíce nových bloků se dnes sice staví v Číně, ale tam se české firmy nemají šanci probojovat. Roli hraje i politika. Česko se nachází uprostřed Evropy, takže přirozeně příležitosti leží spíš kolem nás než na druhém konci planety,“ říká Tomáš Kovalovský, předseda České jaderné asociace.
Podle něj má český průmysl potenciál uplatnit v zahraničí celou škálu produktů a připomíná, že už dnes dodavatelé a výrobci poskytují nezbytnou podporu k bezpečnému provozu řady jaderných elektráren v jiných zemích. „V oblasti výstavby nového jaderného zdroje jsou naši dodavatelé schopni pokrýt stavební práce včetně chladicích věží, strojní a technologické vybavení počínaje armaturami a čerpadly a konče složitými technologickými celky, elektročásti od drobných elektrozařízení až po složité rozvody a složité celky, systémy kontroly a řízení jednotlivých technologických celků až po systém řízení bloku či systémy a technologie v oblasti jaderné bezpečnosti,“ vypočítává Kovalovský.
S Francouzi už léta spolupracujeme
O poteciálních zakázkách pro české firmy mluví francouzská EDF i korejská KHNP. V případě EDF jde spíše o rozvoj existující spolupráce, která trvá už desítky let. Aktuálně se tuzemské firmy uplatňují na projektech EDF ve Francii a Velké Británii. Výstavba bloku EPR v elektrárně Flamanville už spěje do finále a letos má být nový reaktor EPR uveden do provozu.
V britském Hinkley Point C jde o dvojici velkých reaktorů EPR a nedávno byl oznámen termín spuštění prvního kolem roku 2030. Prakticky ve stejný okamžik britská vláda oznámila další masivní investice do přípravy totožné dvojice bloků EPR v lokalitě Sizewell C.
Tradičními českými partnery Francouzů jsou například společnosti Škoda JS, ZAT, MICo či Nuvia. EDF udává, že zkušenost s dodávkami pro EDF, nejen pro jadernou energetiku, má na třicet českých firem.
Plzeňská Škoda JS byla vždy určitou výkladní skříní českého jaderného průmyslu a její zakázky pro Hinkley Point, jejichž hodnota se odhaduje na stovky milionů korun, tuto pozici potvrzují. Konkrétně jde o dodávku dvou sad vnitřních částí tlakové nádoby reaktoru. Kontrakt navazuje na obdobné dodávky Škody JS pro francouzské partnery v případě elektráren ve Finsku a Číně. Na finské Olkiluoto 3 dodala v roce 2010 koš aktivní zóny, těžký reflektor a horní vnitřní části, stejné díly pak pro čínskou elektrárnu Tchaj-šan 1 v roce 2012.
Není to však jen o velkých komponentech, například příbramský ZAT se uplatňuje v oblasti sofistikovaných řídicích systémů elektráren. „Díky modernímu výrobnímu zázemí a know-how naší společnosti v oblasti jaderné energetiky jsme v říjnu 2012 se společností Framatome podepsali smlouvu na dodávku 58 skříní systému KCF pro 20 jaderných bloků provozovaných EDF ve Francii. Projekt je v realizaci s termínem dokončení v roce 2024,“ uvádí ZAT na svém webu.
V loňském roce ZAT úspěšně absolvoval náročný kvalifikační proces a nyní se může chlubit osvědčením od EDF, že splňuje požadavky pro dodávky řídicích systémů v kategorii non-safety.
Rozdílné standardy mohou situaci zkomplikovat
V jaderném byznysu je kvalifikace dodavatelů velké téma. Jde o dlouhé a striktní procesy, aby se minimalizovalo riziko při výstavbě i provozu elektráren. Značnou roli zde hrají systémy norem a kvalitativních standardů, které se používají v jednotlivých zemích a regionech. Například Česko jako součást evropského prostoru používá takzvané RCC kódy, zatímco americký (a z něj odvozený korejský) systém je známý pod zkratkou ASME.
„Získat kvalifikaci pro dodávky podle ASME na komponenty pro jadernou část elektrárny je práce na řadu měsíců, možná i let. Pro české firmy to znamená náklady v řádu milionů, aniž byste měli garanci, že zakázku nakonec získáte,“ vysvětluje Tomáš Měřínský, šéf České asociace ocelových konstrukcí.
Vedle geografické blízkosti je to tedy i oblast technických předpisů, která vytváří dobré podmínky pro česko-francouzskou spolupráci. Hlavním trumfem korejské společnosti KHNP ve vztahu k českým dodavatelům má být fakt, že Korejci vlastní plzeňský závod na výrobu turbín Doosan Škoda Power. Pro nové bloky v Dukovanech a případně Temelíně má jít o „českou“ turbínu. Podle expertů ale i tady vstupují do hry technická omezení. „S českou turbínou bych byl u velkých reaktorů opatrný. Máme zkušenosti z Temelína, kde prototyp turbíny a zpoždění výstavby vedly k nespolehlivostem, opravám, vícenákladům a v důsledku k drahé elektřině v prvních letech provozu elektrárny. Plzeňský Doosan sice velmi kvalitní turbíny umí vyrábět, ale dělba s mateřským korejským Doosanem je taková, že v Koreji se dělají velké turbíny, které jaderná elektrárna potřebuje, a v Plzni se vyrábějí střední a malé turbíny, které lze použít například pro plynové elektrárny,“ uvádí Radek Škoda, profesor jaderné energetiky z ČVUT.
Zároveň upozorňuje na problém s frekvencemi v síti: „V Evropě se používá frekvence elektrické sítě 50 hertzů oproti americkým a korejským 60 Hz. Evropské turbíny tak pracují při 1500 otáčkách za minutu, kdežto v USA či Koreji při 1800 otáčkách za minutu.“
Evropa sází na jádro
Je tedy otázkou, zda by se změna výroby v plzeňském Doosanu vyplatila. Pokud by velké turbíny našly vedle Česka uplatnění i na dalších trzích, teoreticky to možné je. KHNP jedná o výstavbě dalších bloků v Polsku, nicméně tam se po nástupu nové vlády dosavadní plány přehodnocují a Korejci zatím nemají nic jistého. Poslední informace naznačují, že i Francouzi mají stále šanci – o jaderné spolupráci nedávno jednal polský premiér Tusk s prezidentem Macronem. Největší jaderný program v Evropě chystá u sebe doma právě Francie, když schválila výstavbu šesti nových reaktorů a u dalších osmi je definitivní schválení na spadnutí. Vedle Polska pak jedná o nových blocích například i s Nizozemskem, Švédskem, Bulharskem, Slovinskem či se Slovenskem. V těchto zemích by šlo o středně velké bloky EPR1200, stejně jako v Česku.
„Z hlediska příležitostí pro dodavatele nezáleží na tom, zda jde o velký reaktor o výkonu 1600 MW, nebo menší, jelikož komponenty jsou identické. Takže firma kvalifikovaná pro reaktor budovaný v CŘ se může uplatnit i na těch velkých, které se budou stavět v řadě evropských zemí,“ říká Roman Zdebor, šéf české pobočky EDF.
Exportní potenciál se může v budoucnu objevit také na Ukrajině, kde se postupně snaží přeorientovat z ruských technologií na západní a v lednu oznámili stavbu čtyř nových bloků. První dva mají vzniknout ještě na základě ruských technologií, které budou dovezeny z Bulharska. Další už by měla kompletně postavit a vybavit americká společnost Westinghouse, která má na tomto trhu velmi silnou pozici. Otázkou zůstává, kdy a zda vůbec probíhající válečný konflikt umožní pustit se do práce. Jedno je ale jisté: ruská agrese a potřeba energetické nezávislosti spolu s evropskými plány na snižování emisí vytvořily poptávku po jaderných elektrárnách, jaká tu nebyla desítky let. Pokud český jaderný průmysl nasedne včas do toho správného vlaku, může mu to otevřít opravdu dlouhodobou perspektivu.
