Tříkolky a čtyřkolky SMZ byly určeny invalidům. Vyráběly se až do druhé poloviny 90. let v desetitisícových sériích, na západ od hranic bývalého SSSR na ně ale narazíte vzácně.
Sovětská mikrovozítka ze Serpuchovského motocyklového závodu trochu připomínají české Velorexy. Nevznikla sice původně soukromou iniciativou, ale měla motocyklové motory a nikdo jiný než tělesně postižení je vlastnit nemohl. Těmto řidičům poskytovala základní mobilitu, kterou jim zprostředkoval systém sociálního zabezpečení v SSSR.
Vlastně si „invalidky“, či „motokoljasky““, jak se jim říkalo, pronajímali na pět let a po uplynutí této doby jim stát doručil nové. Již první model, tříkolka, měl také ocelovou karoserii...
Potřeba takového vozidla byla v Sovětském svazu ve druhé polovině 40. let minulého věku akutní, protože váleční veteráni nezřídka přišli o končetiny. Museli si na něj ale počkat sedm let. V roce 1952 zahájil Serpuchovský motocyklový závod (SMZ) v Moskevské oblasti výrobu tříkolky S-1L.
Jednoduché, 2,65 m dlouhé, 1,39 m široké a 1,33 m vysoké vozítko s kulatou přídí, jediným hlavním světlem a jedním kolem vpředu bylo poháněno jednoválcovým dvoudobým motocyklovým motorem Moskva M1A objemu 123 cm3 o výkonu jen čtyř koní (2,9 kW).
Ten se nacházel v zádi. Dveře byly nasazovací a dva pasažéry kryla jen plátěná střecha. Právě podle jediného reflektoru se mu také říká „Kyklop“.
Problémem se ukázala jízda ve sněhu nebo blátě (a té si na sovětských necestách užili řidiči dost), tříkolka neměla odpovídající trakci. Kdo pomůže invalidovi, když zapadne? Navíc třicetikilometrové rychlosti dosáhne v pohodě i cyklista...
Nízké maximálce ani hmotnosti pouhých 275 kilogramů ale nevadilo nebrzděné přední kolo. Verze O byla uzpůsobena pro ty, kteří mohli k řízení používat pouze pravou ruku, AR naopak pro levoruké.
