Prašné silnice, vysoké ceny vozidel i jejich nevalný technický stav. Takový byl po většinu stoletého času život řidičů v Československu.
Silniční provoz v první republice byl velmi mírný: první oficiální soupis motorových vozidel z března 1922 uvádí ani ne pět tisíc osobních aut – proti aktuálním 5,5 milionu. Před devadesáti lety už se ale během roku prodalo 15 400 nových vozidel. Jeden nový automobil tak připadal na tisíc obyvatel státu. Loňské domácí registrace 270 tisíc vozidel znamenají jedno nové osobní auto na 38 Čechů. Vlastní automobil si totiž před válkou mohli dovolit prakticky jen příslušníci vyšší a případně střední třídy. „Třeba v roce 1936 stála nejlevnější Škoda Popular k sedmnácti tisícům korun, odpovídajícím třiatřiceti dělnickým měsíčním mzdám. Typický úředník by na malou škodovku spořil zhruba poloviční dobu,“ říká Zdeněk Vacek, redaktor Auto Tipu a jeden z největších odborníků na automobilovou historii u nás.
Legislativa
Zásadní proměnou procházela dopravní legislativa. Hned v prvním roce existence Československa vstoupilo v platnost nařízení troubit před každou křižovatkou, akutní nedostatek benzinu ve válkou vyčerpané zemi zároveň vedl k řadě omezení. V květnu 1919 vláda rozhodla o zákazu jízdy soukromými osobními automobily, tříkolkami a motocykly. Výjimku měli pouze lékaři, ale i ti jen při výkonu povolání. Za porušení byl trest do výše pět tisíc korun či uvěznění až na šest týdnů!
Moderní pravidla silničního provozu vstoupila na celém území republiky v platnost až po vyhlášení zákona č. 81/1935 Sb. Mimo jiné zaváděl prvních šest svislých dopravních značek, převážně upozorňujících na nebezpečná místa na vozovce. Řidiči museli ve voze nově vozit lékárničku a opatřit kola blatníky. Poprvé se výslovně zakazovalo řídit motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Největší povolená rychlost v obci činila 35 km/h, mimo ni nebyla omezena.
Pokrok
Kromě hrstky dopravních strážníků, zpočátku působících jen v největších městech republiky, začala provoz regulovat i moderní zařízení. V roce 1927 se na nepřehledné křižovatce pražských ulic Hybernské, Dlážděné a Havlíčkovy objevil manuálně ovládaný čtyřboký semafor. „Po celou dobu trvání prvorepublikového Československa se jezdilo po levé straně silnic. V dodatku k Pařížské úmluvě z roku 1926 se vláda sice zavázala provést změnu na pravostranný provoz, ale hlavně z finančních důvodů k tomu nedošlo,“ odkrývá Zdeněk Vacek.
A po jakých silnicích naši předkové jezdili? V roce 1918 bylo území nového státu protkáno asi 50 tisíci kilometry veřejných komunikací, z nichž jen kolem šest tisíc kilometrů udržoval stát. Převažovaly totiž silnice okresní a místní, spravované obcemi. Více než 95 procent úseků bylo sice zpevněných, avšak s prašným povrchem.
Bídný stav dopravní infrastruktury vedl v roce 1927 ke zřízení státního silničního fondu se startovním kapitálem jedné miliardy korun. Během následujících 11 let se podařilo rozšířit silniční síť na asi 70 tisíc kilometrů zahrnujících 11 tisíc kilometrů úseků s neprašným povrchem.
Hlavní silniční tahy byly sice bezplatné, ale na dílčích úsecích se ještě vybíralo. Třeba cestou z Vrchlabí do Prahy byl motorista kasírován na pěti místech. Až do roku 1925 se navíc platilo mýtné na všech pražských mostech s výjimkou Karlova. V polovině třicátých let již bylo v Československu registrováno 91 797 osobních automobilů, k tomu 33 559 nákladních vozů a autobusů plus 57 029 motocyklů. Bilance 150 obyvatel na jeden automobil odpovídala 16. místu na světě.
Služby
Meziválečný boom služeb motoristům je dobře patrný na budování moderních garáží, často spojených se servisem. První patrové garáže v české metropoli fungovaly od roku 1928 Na Maninách v Holešovicích, mimo Prahu zaujaly hlavně Palace Garage v Hradci Králové nebo garáže v Palackého ulici v Poděbradech.
Rozmach služeb násilně přervala mnichovská dohoda ze září 1938, a následné neblahé události. Auta byla rekvírována, v lepším případě nuceně odstavena, úřady prakticky zastavily prodej benzinu soukromým osobám a vynutily si odevzdání pneumatik i akumulátorů. První republika se stala minulostí a ještě řadu let po válce motoristé nostalgicky vzpomínali na dobu, kdy si automobily skutečně špičkové konstrukční, estetické i kvalitativní úrovně mohli kupovat bez poukazů. O volnosti pohybu po území republiky a přes hranice nemluvě.
| V převážně mužském světě automobilů se ženy prosazovaly těžce. Teprve v červnu 1926 jim bylo blahosklonně umožněno členství v automobilovém klubu. Průkopníkem se stal německý spolek v Litoměřicích, se zpožděním následoval hlavní pražský Autoklub, jehož dámský odbor vznikl v březnu 1930. V ženském tisku se vzletně psalo: „Jaro je radostnější, zelenější a rozkvetlejší v očích děvčete, když ho dobývá na čtyřkolém splněném snu, a v zimě jízda na hory je vlastně malým dobrodružstvím se všemi těmi zavátými silnicemi a smýkajícími se koly. A že jsou ženy vkusů různých, sní jedna o nízkém sportovním voze, druhá dokonce o závodní bugatce, třetí o spolehlivém turistickém autu, jež vítězně dobude všech horských průsmyků.“ |
