Světové soupeření o kritické minerály potřebné k dekarbonizaci se vyostřuje. Západ by se rád zbavil závislosti na Číně, která má v dolování a zpracování některých surovin takřka monopol. Peking naopak nechce o své výsadní postavení a zbraň ve sporech s USA přijít. Existují přitom rozlehlá a velmi bohatá naleziště, kde závod začíná prakticky od nuly – dna moří a oceánů. Plány na těžbu z nich však čelí velké kritice environmentalistů.
Hlad po surovinách potřebných k energetické transformaci, jako jsou kobalt, nikl, měď a mangan, podnítil plány na jejich dobývání z mořských hlubin. Jen v Tichém oceánu jsou v hloubce několika kilometrů naleziště, která bohatstvím předčí ta v Demokratické republice Kongo nebo v Indonésii. Vládní agentura Geologický výzkum Spojených států odhaduje, že v jediné oblasti Pacifiku leží 21 miliard tun hornin, které jsou na tyto kritické minerály často bohatší než ty na souši.
Jde o Clarion-Clipperton Zone mezi Mexikem a Havajskými ostrovy, kterou spravuje Mezinárodní úřad pro mořské dno (ISA). Instituce OSN pověřená vypracováním pravidel pro těžbu z mořského dna dosud vydala třicet průzkumných licencí, většina z nich se vztahuje ke zmíněné zóně. Pět z nich drží Čína, což je největší počet povolení na jedinou zemi.
Peking chce určovat pravidla
„Čína se chce ujistit, že její současná kontrola nad trhem s komoditami nebude žádným způsobem ohrožena. Přeje si, aby na ní jednotliví aktéři při získávání potřebných kovů zůstali nadále závislí,“ řekl magazínu Foreign Policy Pradeep Singh z Ústavu pro pokročilá studia udržitelnosti. Peking už v roce 2016 přijal zákon zaměřený na hlubinný průzkum a toto téma se dostalo i do zákona o národní bezpečnosti.
Státní čínská média však letos varovala, že země v současnosti ve znalostech a v technologiích zaostává za kanadskou společností Metals Company (TMC), která na přípravě dolování spolupracuje s tichomořskými státy jako Nauru a Kiribati. Vláda podle nich proto musí více investovat do výzkumu a vývoje v oblasti podmořské těžby, aby na této nové frontě mezinárodního soupeření obstála.
Asijská velmoc se také všemožně snaží prosadit svůj vliv na jednání mořského úřadu. Situaci jí usnadňuje, že Spojené státy nepodepsaly Úmluvu OSN o mořském právu a nejsou členem ISA. Americké firmy tedy nemají žádnou průzkumnou licenci. A Washington podle odborníků nemá ani žádný plán, jak Číně v novém odvětví konkurovat. „Logika je taková, že když pravidla nevytvoříme my, udělají to oni,“ řekl listu The Washington Post Isaac Kardon, autor knihy o čínských námořních aktivitách z think-tanku Carnegie Endowment for International Peace.
Mořský úřad zatím povolení přímo k těžbě nevydal. Ekologové a vědci se však obávají, že by se to brzy mohlo změnit, a tvrdí, že orgán příliš podléhá zájmu potenciálních těžařů. V takovém případě by měl Peking k dispozici území o rozloze Británie. „Pokud se Čína dokáže ujmout vedení v těžbě na mořském dně, bude mít skutečně pod zámkem přístup ke všem klíčovým nerostům pro zelenou ekonomiku 21. století,“ konstatovala podle zmíněného amerického deníku expertka na asijskou zemi Carla Freemanová z Amerického mírového institutu.
Obavy z narušení mořských ekosystémů
Peking ovšem při jednáních v ISA válčí se zeměmi, které požadují moratorium na těžbu, dokud nebudou dokončené regulace a nebude k dispozici také více vědeckých poznatků. Miliardy takzvaných polymetalických uzlin připomínajících brambory nejsou v mořích pevně spojené se dnem a k jejich vyzvednutí není třeba vrtů.
Ekologové i někteří vědci však i jejich vysávání považují za nebezpečné pro zatím stále málo prozkoumané mořské ekosystémy. Obávají se zejména narušení sedimentů a možných změn ve složení vody.
Čína v současnosti kontroluje například téměř tři čtvrtiny světové produkce grafitu a devadesát procent globálního zpracování kovů vzácných zemin. Peking této výhody v posledních měsících neváhal využít v technologické válce s Washingtonem a omezil export některých surovin. Západ se snaží z této závislosti vymanit.
Evropská unie na jaře představila zákon o kritických surovinách a chce docílit toho, aby se do roku 2030 těžila desetina kritických minerálů v unii a čtyřicet procent těchto surovin se v ní zpracovávalo. V Evropě jsou sice naleziště potřebných materiálů například ve Švédsku, Francii, Portugalsku, Německu či v Česku, snaha o jejich dolování však budí odpor a povolovací procesy jsou velmi zdlouhavé.
Mezitím v rámci snah o dekarbonizaci výrazně roste poptávka po některých minerálech. V případě lithia se od roku 2017 do roku 2022 podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) ztrojnásobila. Kobalt zaznamenal nárůst o sedmdesát procent a nikl o čtyřicet procent. Těžaři proto hledají další a další alternativní možnosti, jak suroviny získávat. Kromě mořského dna také třeba z opuštěných ropných vrtů.
