Týden od startu mise Artemis I k Měsíci je v okolí tohoto souputníka Země živo. Vedle série excelentních snímků a dobrých zpráv o průběhu letu – mezi nimiž vyniká třeba včerejší průlet jen 130 kilometrů nad povrchem Měsíce – a také misí většiny stopujících cubesatů (drobných satelitů), se ale zpět „domů“ dostaly i první špatné zprávy.
Příště to třeba vyjde. To si v těchto dnech musejí říkat členové týmu Japonské kosmické agentury (JAXA), jejichž sondě Omotenashi se nepodařilo správně navázat spojení s řídicím mikrosatelitem. Pro zhruba kilogramový přistávací modul s vlastním raketovým motorem to ale znamená jediné: že na Měsíci rozhodně nepřistane. Aparát měl po dopadu za pomoci dvou nafukovacích balonků měřit míru povrchové radiace a půdní mechaniku.
Inženýři nyní s nadějí vyhlížejí březen 2023. V té době by mohly nastat „příznivější podmínky pro komunikaci“ se sondou, což by vedlo k získání nové mise. Zda se do té doby podaří vyřešit problém s nedostatečným elektrickým napětím v obvodech cubesatu, ale není jasné. Přístroj se po vypuštění nechoval standardně, mírně rotoval a jeho solární panely nebyly vystavené Slunci (i proto to nízké napětí v celém zařízení).
Omotenashi byl jedním z desítky drobných satelitů, které se svezly pod hlavním krytem modulu Orion. V problémech ale neskončil sám. Zprávu o správném chodu od okamžiku startu nepodala například ani firma Terran Orbital o zařízení LunIR – zainteresovaní hovoří o anomáliích v komunikačních datech sondičky. Cubesat evropské provenience měl mapovat povrch Luny, zjišťovat jeho složení a procesy, které se na něm dějí v rámci interakce s vesmírem. Tato data měla sloužit pro vytipovávání budoucích vhodných míst k přistání a také vyhodnocování případných rizik pro výpravy astronautů na povrchu Měsíce.
Stále mlčí také Near Earth Asteroid (NEA) Scout, který se měl vypravit za pomoci solární plachty o ploše 86 metrů čtverečních (!) na dvouletou túru k blízkému asteroidu. Ten měl svou 4K CMOS kamerou detailně fotit a data odeslat zpět. Astronomové je hodlali později využít k přípravě dalších misí k asteroidům nacházejícím se v blízkém okolí Země.
A ticho po pověstné vesmírné pěšině zůstává také po „krabici od bot“, jak se šestijednotkovým cubesatům také říká (jedna jednotka má hranu 10 × 10 × 10 centimetrů), nejambicióznějšího projektu: Team Miles. Ten hodlal za pomoci inovativních iodinových plazmových trysek doletět až k Marsu a stát se nejtitěrnějším aparátem, který se kdy k rudé planetě za pomoci (téměř) jen vlastních sil dostal. K testu elektromagnetických vln coby možného pohonu tedy asi zatím také nedojde.
Řadu problémů cubesatů nicméně podle všeho nezpůsobil špatný technický či konstrukční stav, ale prostý fakt, že na špičce modulu Orion „trčely“ až příliš dlouho (třeba už kvůli problémům s čerpáním paliva do SLS či řádícímu hurikánu) a některé z bateriových systémů prostě „klekly“. Inženýři se sice pod krycí kopuli snažili dostat a baterie dobíjet, konstrukce některých – a inženýři NASA nespecifikovali kterých – to však neumožnila. A hlavně se jim vše nechtělo znovu rozdělávat, protože by to vedlo k dalšímu odložení startu hlavní mise, což, jak asi každý chápe, nebylo v zájmu nikoho.
Abych tu ale nechrlil jen špatné zprávy: pozitivní sdělení přišlo z centrály mise cubesatu CAPSTONE. Ten už v červnu vynesla společnost RocketLab, poté však nastaly problémy v komunikaci se zařízením, a hlavně pak s jeho manévrováním. Celá mise mapování nové lunární orbity (ve tvaru extrémní elipsy) tak byla ohrožena.
Tým z NASA a společnosti Advanced Space však trable s nesprávně fungující tryskou vyřešil a na začátku tohoto týdne hrdě oznámil: cubesat funguje, od 13. listopadu se nachází na řádné oběžné dráze a zahajuje svoji misi podle původních parametrů. To mimochodem znamená, že se stal prvním cubesatem, který obíhá kolem Měsíce. Posílám gratulace a doufám, že technické potíže překoná i čtveřice výše zmíněných aparátů.
