Vědeckou obcí obchází strašák. Má potíže s výsledky výzkumu. Nejdou totiž zopakovat. Přesněji řečeno se nyní ocitl v problémech výzkum rakoviny a „jeho“ 53 studií z let 2010 až 2012. Celkem 193 v nich obsažených experimentů totiž bylo ve velké, osm let probíhající kontrolní metastudii podrobeno prověření a snaze o zopakování výsledků. A uspěla jen hrstka.
„Žádný ze zkoumaných experimentů nešlo zopakovat jen na základě informací, které jejich autoři zveřejnili,“ konstatovali kontrolní výzkumníci z Center for Open Science – neziskové organizace v americké Virginii. Autory studií proto zkontaktovali a po získání dodatečných informací opakovatelného výsledku dosáhli. Ale jen u 50 experimentů z 23 různých studií.
Nelichotivé zjištění
Právě to, že jde jen o čtvrtinovou úspěšnost replikace, je prý alarmující, obzvláště pak s přihlédnutím k tomu, že většina ze zmíněných studií byla publikována a kontrolována (peer review) v prestižních časopisech jako Nature, Science či Cell. „Tento report nám dosti odhaluje zvyklosti a reálie výzkumu biologie rakoviny. A nejsou příliš lichotivé,“ napsal bioetik Jonathan Kimmelman z kanadské McGillovy univerzity. Kimmelman se nezúčastnil ani jedné z přezkoumávaných studií a nepodílel se ani na zmíněné metastudii.
„Naše zjištění ukazují, že zde existuje prostor ke zlepšení podmínek pro zvýšení replikability v preklinickém výzkumu rakoviny,“ shrnul o něco diplomatičtěji ředitel výzkumu ve virginském centru Timothy Errington, který posledních osm let celou akci s názvem „Reproducibility Project: Cancer Biology“ vedl. Erringtonovi a jeho týmu prý poskytlo velmi vřelou odezvu a spolupráci na 26 procent původních výzkumníků, dalších 32 procent jich však reagovalo negativně nebo rovnou jakékoliv žádosti o data či instrukce a pokusy o kontakt ignorovalo.
Historie nezopakovatelnosti se opakuje
S nezopakovatelností některých experimentů či jejich neprůkazností se věda – obzvláště pak ta „měkká“, tedy lékařství, ekonomie, biologie, sociologie či psychologie – nesetkává poprvé. Za zmínku stojí takzvaná replikační krize neboli průšvih, který na začátku desátých let tohoto století otřásl psychologií. Tehdy v uznávaných žurnálech publikovaný experiment jistého Daryla J. Bema týkající se časově obrácené kauzality, tedy vlivu budoucích událostí na dění minulé, nastartoval celou kaskádu reagujících studií. Ani jeden experiment nedokázal Bemův výsledek zopakovat a psychologie se dostala „pod svit lampy vyšetřujícího detektiva“.
Psychologie pak světu dala Diederyka Stapela, podle mnohých „největšího podvodníka v historii akademické vědy“. Tomu (rovněž v roce 2011) kontroloři – tedy kolegové vědci – přišli na to, že manipuloval s daty minimálně ve 30 svých publikacích. Zdrojovaná Wikipedie se v jeho případě (vedle poměrně zábavného a obšírného popisu jeho kauzy) uspokojuje konstatováním, že do roku 2019 bylo staženo celkem osmapadesát jeho děl.
Falšováním to však jen začíná, existují sofistikovanější přístupy. Výzkum lze ovlivnit třeba vzorkem účastníků s nízkou statistickou váhou, vyzobáváním nevýznamných proměnných a ignorováním těch závažnějších, změnou hypotézy tak, aby odpovídala výsledku, nebo rovnou jen vyhledáním dat v širokých výsledkových sadách, která původní hypotéze odpovídají. Obšírný výzkum reagující mimo jiné právě na replikační krizi z roku 2013, provedl metaanalýzu celkem 82 metaanalýz (ano) shrnujících dohromady 1174 studií se závěrem, že „ve výzkumu, který zahrnuje alespoň část praktik a postupů z tvrdých věd (čti matematiky či fyziky), se výsledky nafukují (čti mají tendenci být až dezinterpretovány, či rovnou lhát) mnohem méně než ve výzkumu zahrnujícím čistě vědy měkké“.
Hlavně negeneralizujme
Samozřejmě je nutné zdůraznit, že nelze tvrdit, že se podvádí jen v měkkých vědách či že je nutné si z tohoto nedávného zjištění z oblasti výzkumu rakoviny brát nějaký stoický závěr. Pokud by si člověk vůbec měl nějaký udělat, může zvážit postesknutí Briana Noska, jednoho ze spoluautorů kontrolní metastudie: „Věda v řešení globálního zdraví činí podstatné pokroky. Mohli bychom ale v ní být ještě lepší.“ Jak to myslel? Třeba by vědci mohli zlepšit sdílení dat a výsledků výzkumu, lépe a delší dobu provádět preklinické testy, reagovat na kritiku výsledků a stavět na dříve dosažených prověřených výsledcích.
Výzkumníci svoji metastudii označili jako jednotlivý příspěvek do diskuze, která ve vědecké komunitě poslední léta probíhá – a že se ta diskuze táhne od etických otázek ve financování či experimentování po genderovou rovnováhu! Je to tak ale správně a je nutné také uznat, že měkká věda má samozřejmě jednu nevýhodu – její vstupní data jsou proměnlivá a extrémně rozdílná, ostatně třeba jako biologie či mikrobiální klima každého jedince.
A co by si z toho všeho měli vzít ti nezúčastnění kolemstojící? Třeba to, že dobře a nezávisle financovaná věda se sama časem opraví. Věda je totiž nejlepší v okamžiku, kdy konfrontuje samu sebe. Jako třeba teď.
