V Praze budou brzy chybět nejen rezidenční, ale i kancelářské prostory, upozorňuje americký architekt Vincent Marani, který v Česku žije a tvoří už přes dvacet let. Nekonečné povolovací procesy mohou Prahu rychle znevýhodnit, až budou velké firmy v Evropě hledat kanceláře, které vyhoví i nejmodernějším emisním normám. „Je jasné, že když přijde Apple a bude chtít postavit centrálu, bude očekávat stavební povolení za šest měsíců, a ne za šest let,“ vysvětluje autor kancelářských komplexů Florentinum nebo Quadrio.
Pocházíte ze Spojených států, ale v Praze působíte přes dvě dekády. Co je pro zahraničního architekta v Česku nejnáročnější?
Když jsem do Česka jako architekt poprvé přišel, byla úplně jiná doba. Přivedl mě sem investor před 23 lety s cílem dostat sem nějaké západní standardy, západní produkty, západní mindset. Bylo to strašlivě náročné, zvláště když jsem pracoval pro firmy jako IBM, které měly určitá očekávání. Teď jsou nejnáročnější povolovací procesy, které jsou pro mezinárodní architekty jen těžko uchopitelné. Já tady na rozdíl od nich dlouho žiju a adaptoval jsem se. Je to pak trochu frustrující jednat s někým, kdo to pochopit nechce. Mezinárodní klienti si často myslí, že jsem přehnaně pesimistický, a nerozumějí tomu, proč má to povolování tak dlouho trvat.
Když se procházíte po Praze, nezastavíte se občas a neříkáte si: Co se to tady proboha stalo?
Jsou tu zvláštní místa, která často vycházejí z velice tvrdé památkové ochrany města. Vezměte si třeba bývalý hotel InterContinental, kde se utratila spousta peněz, aby ta budova po náročné rekonstrukci vypadala úplně stejně jako předtím. Leží to přitom na velice atraktivním místě na konci Pařížské ulice a hned u Vltavy. To náměstí před hotelem mělo velký potenciál a mohlo být uživatelsky přívětivější. Je to prostě promarněná příležitost, celé si to zasloužilo modernější pojetí.
VIDEO: Jak se v budoucnu promění Praha?
Rozvíjí se Praha správným směrem?
Jedna z nešťastných věcí je fakt, že centrum Prahy je určeno čím dál více pro turisty, a kanceláře jsou až za ním. To město je takový donut, kde se život přesouvá na okraj centra. A to není pro historické centrum Prahy dobré, protože pak ve všech ohledech chátrá. Je samozřejmě správné stavět v okolí budoucích stanic metra, ale pokud stavíte někde, kam metro nepovede, pak přivádíte do centra zbytečně další auta. Urbanismus je v dnešní době o udržitelnosti. To znamená mít hustou síť metra a stavět kolem jeho stanic, jak ukazují i zkušenosti z dalších evropských měst.
Jste autorem několika kancelářských budov, třeba Florentina nebo Quadria, které jste dokončil před covidem. Změnil byste na návrhu něco?
Kanceláře se vždy stavějí tak, aby byly co nejflexibilnější. V současné době je například potřeba více společných prostor než třeba před dvaceti lety, a to ty starší kanceláře umějí zajistit. Nemáte tam pevné zdi, můžete je posouvat, můžete mít sto přepážek i žádné. Na to jsme mysleli už v roce 2000 při návrhu budovy pro IBM, v době, kdy se chodilo do práce každý den. Teď tam všichni zaměstnanci ve stejnou dobu nikdy nepřijdou, takže se zavedly pojízdné skříňky, kam si zamykají věci. Od začátku jsou tam místa na malou týmovou práci, velké konferenční místnosti, telefonní budky i třeba možnost hlídání dětí.
A to všechno před více než dvaceti lety. Přitom se toto všechno popisuje jako nový trend ve výstavbě kanceláří.
Nejsou to vůbec nové nápady, spíše se stávají standardem. Mít více společných prostor, sdílená pracoviště, prostory pro coworking.
Pro koho se teď stavějí kanceláře? Má nastupující mladá generace nové požadavky na pracoviště?
Stavějí se přece pro generaci, která pracuje právě teď. Týmy jsou stále vícegenerační, víceúrovňové. Základ kancelářské budovy musí být vždy co nejvíce flexibilní a je na interiérovém designérovi, aby navrhl prostor na míru. Řekl bych, že je to dnes mnohem náročnější práce. Ba ne náročnější, ale kreativnější. Musíte klientům dobře porozumět. Teď vidím třeba trend, že hodně úspěšných firem z regionů poptává reprezentativní prostory v centru Prahy. Chtějí se před obchodními partnery ukázat a pochlubit se pěknou kanceláří.
Po covidu se mnoho zaměstnanců do kanceláří nevrátilo a velké firmy teď mají prázdná pracoviště. Co to znamená pro budoucnost kancelářských budov?
Myslím, že situace není tak alarmující. Stačí se podívat, jak hustá je doprava ve městě, která mi připadá horší než před covidem. Lidé mají samozřejmě jiné potřeby, chtějí více pracovat z domova, mít flexibilnější pracovní dobu. Mnoho velkých firem, které mají velké kanceláře, ale po covidu neuvažovalo o jejich zmenšení, jako spíše o novém uspořádání.
Budou chybět v Praze kanceláře?
Budou chybět jak kancelářské, tak rezidenční nemovitosti, protože se momentálně nestaví nic. S vysokou inflací a vysokými úrokovými sazbami nikdo neví, jak to bude dál vypadat a developeři se přirozeně drží zpátky. Největším problémem zůstává povolování, není to přitom o zákonech, ale o praxi, o dodržování lhůt ze strany úřadů, o odpovědnosti úředníků. Budeme svědky pokračujícího nárůstu cen kanceláří i bydlení. Teď se chystají jen kanceláře kolem Smíchovského nádraží a na Waltrovce, mnoho dalších projektů není. A brzy ten nedostatek pocítíme.
Nové kanceláře budou muset splňovat mnohem více zelených norem, firmy podle toho začnou hledat nové prostory. Nebude Praha v nevýhodě oproti dalším městům, když se tu nestaví?
Je jasné, že když přijde Apple a bude chtít v Evropě vybudovat centrálu, bude očekávat stavební povolení za šest měsíců, ne za šest let. Jinak ano, čekají nás veliké výzvy, splnit všechny normy je samozřejmě velmi náročné, ta pravidla jdou často proti sobě. Nicméně pro životní prostředí je vždy nejlepší, když se nestaví vůbec nic. Každý tady mluví o nulovém dopadu na životní prostředí, ale nic takového samozřejmě neexistuje. Řešením je například renovace starých kancelářských budov. Nepotřebujete lít nový beton, čímž ušetříte spoustu oxidu uhličitého. Recyklovat se prostě musejí i budovy. Příkladem je i náš projekt Via Una v ulici Na Příkopě vedle Prašné brány, kde dříve sídlila Komerční banka.
Tato budova je památkově chráněná, s fasádou jste nesměli nic dělat, nejde zateplit. Jak může být taková budova udržitelnější?
Z energetického štítku G jsme se dostali na úroveň D. Výše se ale nedostaneme bez toho, abychom zasáhli do fasády. Nesměli jsme ani vyměnit jednoduché sklo v oknech za dvojsklo, dovolili nám jen přidat do oken těsnění. Zavedli jsme tam ale moderní ventilaci, úsporné osvětlení, úsporné nakládání s vodou. Uvnitř jsme mohli budovu stavebně vylepšit, v přízemí jsou obchody a další prostory, zimní zahrada. Kanceláře se nám podařilo přestavět.
Dokážete si v Praze představit kanceláře ze dřeva? Zákony momentálně nepodporují vysoké dřevostavby, ale v zahraničí se už začínají stavět.
Přiznám se, že nejsem velký fanoušek dřevostaveb.
Jaký k tomu máte důvod?
V Americe nebo severských státech jsou na stavby ze dřeva zvyklí. Ale ve střední Evropě bude velmi náročné přesvědčit lidi, aby ve vysokých dřevostavbách chtěli bydlet. Ty budovy se totiž hýbou, takže i vržou a praskají. V Americe jsou všichni zvyklí na to, že jejich domy vydávají zvuky, ale tady ne. Bude náročné přesvědčit lidi, aby v takové budově chtěli pracovat. Je pravda, že se začínají v některých zemích stavět věžáky ze dřeva a zvažují se projekty celých bytových domů. Rozumím tomu, že beton je špatný pro životní prostředí a chápu potřebu hledat jeho náhradu. Uvidíme, jak trh přijme dřevo.
Žijete tady přes dvacet let, máte zkušenost z Německa i z USA. Jsou čeští architekti dost kreativní a inovativní?
Po několik desetiletí tu lidé stavěli paneláky, prostě měli plán a drželi se ho. Nepřemýšleli inovativně, protože se to nesmělo, nepřekonávali výzvy, protože žádné nebyly. To samé můžete říct o dalších profesích, třeba kuchařích. Česká společnost se to musela po revoluci všechno znovu naučit a dohnat západní standardy a myslím si, že se to podařilo.
Víte, s čím mám problém? Mezinárodní architektonické soutěže. Investoři jich pořádají až moc a je to na úkor českých architektů. Vezměte soutěž na Vltavskou filharmonii, přihlásilo se tam pár českých architektů, jinak to byly zahraniční kanceláře. Nebo třeba soutěž na proměnu Florence byla taky mezinárodní, podobně jako spousta dalších projektů.
A není naopak dobře, že se sem dostávají zkušení zahraniční architekti?
Je hezké tady mít budovy od zahraničních architektů, ale spousta českých architektů – a počítám se mezi ně – jim prorazila cestu. Oni často přijdou a vůbec to město neznají, je jim jedno, jestli ta budova vyroste v Praze nebo Chicagu. Nenavrhují to s respektem k městu a okolí té stavby, nedávají do toho ani tolik energie, což bylo vidět i na té filharmonii.
Vám se ten vítězný návrh dánského studia Bjarke Ingels Group nelíbí?
Chápu, proč vyhrál. Možnost vylézt po střeše filharmonie je zábavný urbanistický prvek. Není to tragédie, ale většina návrhů mě zklamala velice nízkou kvalitou designu. Měl se dát větší prostor českým architektům, kteří o té lokaci přemýšlejí už dvacet let, a ne půl roku. Je to škoda, protože opačně to nefunguje. Český architekt nikdy nevyhraje projekt v Kodani. Zatímco ti dánští si v Praze mohou dělat téměř co chtějí.
Vincent Marani (57)
- Vystudoval architekturu v Chicagu, kde začal kariéru u společnosti Murphy/JahnArchitects. Pod její vlajkou pracoval na projektech v Chicagu, Mnichově a Berlíně.
- Na začátku milénia se přestěhoval do Prahy a v roce 2001 se spojil s Jakubem Ciglerem a založil společnost Cigler MaraniArchitects s pobočkami v Praze a Moskvě.
- Je autorem například Quadria, Florentina nebo centrály Rádia Svobodná Evropa. V roce 2015 založil studio Marani Architects.
