Rychle rostoucí ceny nemovitostí, nájmy a úrokové sazby v posledních letech způsobily, že se zcela proměnila dostupnost důstojného bydlení. Ti, kdo už dlouhá léta bydlí ve vlastním nebo v nájemním bytě s chápavým majitelem, si můžou gratulovat. Sehnat v dnešní době ve velkých městech odpovídající bydlení je i pro člověka s průměrným příjmem docela oříšek. U nájmů na komerčním trhu se dnes musejí lidé výrazně uskromnit, při pořízení vlastního bydlení se zase mnozí neobejdou bez pomoci rodiny.
Uskromnit se třeba v Praze často znamená, že člověk, který hledá podnájem v řádu nižších tisíců měsíčně, se musí smířit se spolubydlícím v bytě, nebo dokonce i na pokoji. Nehledě na to, jestli má už studentská léta dávno za sebou. Do takové situace se před pár týdny dostala například jednašedesátiletá Ukrajinka Myla, která se kvůli pokračující válce rozhodla svoji zemi definitivně opustit. Se dvěma kufry přicestovala do Česka loni na podzim a střechu nad hlavou jí na nějaký čas poskytla rodina žijící v domku za Prahou.
Po týdnech usilovného hledání získala Myla, původní profesí obchodní manažerka v jednom ukrajinském rádiu, trvalou práci jako uklízečka. Konečně tak mohla začít pomýšlet na osamostatnění. Její čistý plat je zhruba 16 400 korun, po pročtení nabídky na realitních webech jí tak bylo jasné, že pronájem sebemenší garsonky v Praze, navíc zařízené, v podstatě nepřichází v úvahu. Myla se proto smířila s variantou sdíleného bydlení, přestože u velké části těchto nabídek byla poznámka, že pokoje jsou vhodné především pro studující.
Nakonec ale měla štěstí a pronajala si samostatný zařízený pokoj v panelovém domě nedaleko metra na Praze 4, odkud to má do práce jen čtvrt hodiny. Musela se sice vzdát myšlenky na to, že jí bude stačit deset tisíc, protože spolu s energiemi ji pokoj stojí ještě o pár set víc, rozhodla se ale uskrovnit na jídle a nějak to zvládnout. „Nebudu denně trávit víc než dvě hodiny na cestách a ušetřím za dopravu, takže budu mít čas na studium češtiny,“ těší se Myla. „Chci tady žít a potřebuji se nejenom v práci dobře domluvit.“
Běž do Šumperka
Příběh Myly dokazuje, jak náročné je dnes vyjít i s deseti tisíci korunami měsíčně na bydlení. Přitom ještě před pandemií stačila tato částka v hlavním městě aspoň na garsonku. Tak se z Prahy odstěhujte, nabízí se řešení. Mimo hlavní město není problém sehnat za tuto cenu samostatný byt, a to i ve Středočeském kraji, zejména směrem na sever. Odsud se ještě dá do Prahy dojíždět, i když náklady na pohonné hmoty můžou být i vyšší než dva tisíce korun měsíčně a roční lítačka třeba pro obyvatele Kralup dnes stojí téměř devět tisíc. A kdo hledá opravdu levný nájem, podle dat serveru Sreality ty nejnižší v republice najde hlavně na Jesenicku, Šumpersku a v severních Čechách.
Realita je ale taková, že mnozí lidé zkrátka nemají jinou možnost než v hlavním městě zůstat. Důvodem může být péče o příbuzné, studium, dostupnost specifické zdravotní péče, uplatnění v profesi nebo prostě stáří po celém životě stráveném v Praze. Částku, kterou mohou vynaložit na bydlení, pak určují (a často omezují) různé okolnosti, a není to jen nízká mzda nebo důchod, ale třeba i nemoc a náklady na léčbu, exekuce, alimenty nebo péče o děti.
Myla se se svými šestnácti tisíci korunami měsíčně ocitá na hranici příjmové chudoby. Stejně jako více než milion dalších obyvatel této země. Český statistický ústav uvádí, že hranice příjmové chudoby odpovídala předloni 186 847 korunám ročně za každého člena domácnosti, tedy kolem 15,6 tisíce korun měsíčně. Polovinu lidí v této skupině tvoří rodiny s nízkou úrovní vzdělání, víc než třetinu domácnosti osamělých seniorů, další část pak tvoří samoživitelky a samoživitelé. Řada z nich sice má nárok na státní podporu, zejména na příspěvek na bydlení, ale mnozí ji nevyužívají. Naopak v obecních programech sociálního bydlení poptávka často převyšuje nabídku.
Pokud má tak člověk vyhrazených na bydlení jen pár tisíc korun, ocitá se, a nejen v Praze, ve svízelné situaci. Když nemá možnost bydlet u příbuzných nebo známých za symbolickou cenu a nemůže nebo nechce využít sociálních bytů či azylových center, musí se smířit právě se sdíleným pokojem. Protože i samostatný pokoj na pražské ubytovně se mnohdy pohybuje kolem deseti tisíc korun měsíčně.
Někteří lidé tak hledají další možnosti, jako je třeba chatka v zahrádkářské kolonii. Bydlení poblíž přírody, a přitom stále ve městě, bohužel však často doprovází špatný přístup k vodě a elektřině. Pojem uskromnění zde tak dostává další rozměr.
Nájemní trable mladých dospělých
Bydlení dnes ale neřeší jen nízkopříjmové skupiny. „Vydělávám 45 tisíc korun hrubého, což je asi 35 tisíc čistého. Bydlím od vysoké školy v garsonce v centru Prahy, ale ráda bych přece jen ve svém věku žila na větším prostoru,“ říká dvaatřicetiletá Markéta, která pracuje v marketingu. Za pronájem maličké garsonky dnes platí kolem sedmnácti tisíc korun měsíčně i s poplatky. „Už rok se koukám po dvoupokojových bytech, ale za dvacet tisíc korun a v lokalitě, která by se mi líbila, toho moc není.“
Markéta by chtěla zůstat v širším centru Prahy, za tuto cenu jsou tu ale k dispozici spíše staré, nerekonstruované, hlučné byty, nebo právě garsonky. Její vysněné dvoupokojové byty v pražských činžácích se pronajímají za zhruba 25 tisíc korun měsíčně i s poplatky. „To už by mi ale z výplaty moc nezbylo. Chci taky žít a cestovat,“ krčí rameny mladá žena, která tak zatím zůstává ve své garsonce. Lokalita je pro ni totiž stále důležitější než velikost bytu, jen sídlišti se chce vyhnout.
Pokud by se s ním spokojila, dvoupokojový byt v panelovém domě mimo centrum do dvaceti tisíc měsíčně by pravděpodobně sehnala. Nejlevnější nájmy jsou podle statistik na Praze 4, kde je hned několik sídlišť. A mimo metropoli by stejné peníze vystačily i na vícepokojový byt.
Příběh Markéty není nijak ojedinělý. Přestože nemá v republikovém kontextu úplně špatný plat, musí se ve svých nárocích na bydlení uskromnit. Zároveň její případ ilustruje stoupající počet jednočlenných domácností obývaných lidmi, kteří se nemohou spolehnout například na partnera nebo spolubydlící, s nimiž by se o náklady podělili. V České republice je podle statistiků 4,5 milionu domácností, z toho 32 procent jsou právě jednotlivci.
Ne všichni mají mají hlouběji do kapsy, čehož si všímají i developeři. Přibývá projektů nájemních bytových domů s menšími jednotkami, které se podle stavebních společností zaměřují na „mladé profesionály“. Vzhledem k cenám nájmů v nich také žijí spíš zahraniční studenti a pracovníci nebo třeba mladí manažeři.
Markétin dvacetitisícový limit by ale mělo zvládnout nemálo Pražanů, vždyť průměrná mzda v hlavním městě dosáhla koncem loňského roku 55 tisíc korun hrubého, což je přepočteno na čistou mzdu asi 43 tisíc korun. Průměr v hlavním městě nicméně táhnou nahoru vysokopříjmové skupiny, ve skutečnosti jsou mzdy většiny Pražanů nižší. Dvacet tisíc korun na bydlení tak často tvoří nadpoloviční výdaj v měsíčním rozpočtu běžného pražského zaměstnance. Ideální podíl by přitom měl být třetinový.
Vlastní bydlení: odložený sen
Nové bydlení, ať už pronájem, nebo vlastní nemovitost, hledají zejména mladí lidé. Sociologové z Akademie věd v rok staré publikaci Bydlení mladých v době krize o této skupině píší, že se postupně stává nejzranitelnější částí společnosti. Nejde přitom o nijak homogenní skupinu lidí, jak ji média či starší generace často vnímají. Sociologové v průzkumech přišli na to, že jen zhruba čtvrtina mladých dospělých ve věku 18 až 35 let odpovídá obrazu mileniálů, kteří jsou otevření, zcestovalí a znalí mnoha jazyků. Třetina těchto lidí naopak pochází z rodin, které jsou neustále ve finanční tísni. Uvnitř těchto skupin jsou pak další nerovnosti, které vedou k lepšímu nebo horšímu přístupu k bydlení.
Když se výzkumníci této skupiny ptali na ideál bydlení, prakticky všichni odpověděli, že chtějí bydlet ve vlastním. Od svých rodičů často podle sociologů přebírají vnímání světa, hodnoty a představy o ideálním životě a bydlení, ale podmínky, ve kterých mladí dospělí dnes žijí, jsou výrazně odlišné.
Téměř vyhráno mají ti, jimž pomůže s bydlením rodina: získají byt po babičce, rodiče jim uhradí základ pro získání hypotéky, poskytnou pozemek nebo jim příbuzný pronajme byt za symbolický nájem. Právě nyní, pětatřicet let po revoluci, postupně dochází ke generačnímu přesunu majetku, který mnozí lidé získali například při výhodných privatizacích. Z rozsáhlého průzkumu sociologů Martina Luxe a Petra Sunegy vyplynulo, že 44 procent z více než čtyř tisíc dotázaných mladých lidí již získalo nebo do budoucna získá finanční pomoc na pořízení bydlení. Tyto mezigenerační transfery, jak je sociologové nazývají, jsou na jedné straně klíčové pro řešení bydlení mladých a zajišťují stabilitu na bytovém trhu, na druhé straně přiživují představu vlastnického bydlení jako toho jediného ideálního.
Vysoké úrokové sazby v posledních letech ale způsobily, že lidé spíše volili nájem, a ceny bytů tak stagnovaly. Svůj sen o vlastním bydlení tak mnozí nevzdali, jen jeho pořízení odsunuli. Se snižováním sazeb v letošním roce se postupně zase zvyšuje zájem o hypotéky, což podle analytiků opět povede ke zvyšování cen.
Lidé toužící po novém bydlení tak stojí před věčným dilematem: hypotéka, nebo nájem? Za dvoupokojový byt v méně žádané pražské čtvrti zaplatí člověk na nájemném zhruba dvacet tisíc korun. Měsíční splátka hypotéky ve výši 3,5 milionu za podobně velkou nemovitost o ceně 4,5 milionu korun vyjde při průměrné nabídkové sazbě 5,62 procenta v březnu na 21 737 korun. Měsíční náklady jsou ale jen jeden z parametrů, který musejí lidé při koupi vlastní nemovitosti zvážit. I zde se totiž musí mnoho lidí uchýlit k nejednomu kompromisu.
