Německem, Rakouskem i Slovinskem projede řidič elektromobilu takřka bez problémů. Potíže nastávají přímo v cíli, tedy v Chorvatsku. Nabíječky v letoviscích jsou pomalé, pokud vůbec fungují. Nápravy se člověk dovolá jen obtížně. Cesta elektromobilem z Čech k Jadranu a zpět zabere kvůli nabíjení o několik hodin víc času než cestování konvenčním vozem, a to i když se vydáte spolehlivým elektroautem, jakým je novodobý nástupce ikonického minibusu Volkswagen ID. Buzz s dojezdem 300 až 400 kilometrů.
Podíl elektromobilů nejen v Česku, ale v celé Evropě každým rokem rychle roste. A dobíjecí infrastruktura se snaží s rozšiřujícím se vozovým parkem držet krok. Avšak v každém státě odlišným tempem. Proto jsme se rozhodli vyzkoušet cestu elektromobilem do Chorvatska, letní destinace číslo jedna pro Čechy, kteří mnohasetkilometrovou vzdálenost často překonávají právě autem.
Na cestu do Chorvatska jsme byli vybaveni jedním z nejobdivovanějších elektromobilů současnosti Volkswagenem ID. Buzz, pokračovatelem legendárního busíku Volkswagen T1 z padesátých let minulého století. Novodobá elektrická verze busíku kombinuje variabilitu dodávky a jízdní zážitek jako z osobního auta doplněný výškou rozhledu srovnatelnou s vozy SUV. Lze do ní vměstnat velkou rodinu i s bagáží nebo se v ní ve dvou pohodlně vyspat. VW ID. Buzz má mimo dálnice dojezd překračující 400 kilometrů, na dálnicích ale klesá zhruba ke 300 kilometrům.
Trasa a nabíjecí stanice po cestě do Chorvatska
Pro cíl v Bašce na ostrově Krk jsme zvolili dvě rozdílné trasy. První odvážnou přes Plzeň, Bavorsko, Salcburk, Villach, Lublaň a Rijeku. Zpátky pak také přes Rijeku a Lublaň, ale následně Grazem (Štýrským Hradcem), Vídní a kolem Brna, což je asi nejčastější trasa, kudy Češi jezdí do Chorvatska hned vedle trasy přes České Budějovice a Linec.
Motivací pro první cestu přes Bavorsko bylo vyzkoušet i německou nabíjecí infrastrukturu a vyhnout se tradičním kolonám na nedokončené dálnici D3 od Prahy k Táboru a pak opět od Českých Budějovic k česko-rakouským hranicím, které cestu zpomalují. Na trase zároveň není žádná ultrarychlá nabíjecí stanice, pokud nepočítáme nabíječky pro tesly v Průhonicích a Ionity u sjezdu na Pražský okruh. Pro cestu do Chorvatska tak stále platí otřepané rčení, že je nutné vydržet na hranice a pak už je to v pohodě.
Z Prahy jsme tedy vyrazili naloženým pětimístným VW ID. Buzz s velkorysým zavazadlovým prostorem přes Plzeň a následně mimo dálnici spojkou kolem Domažlic tak, abychom ušetřili energii. Elektromobily pochopitelně nejvíc spotřebují při vysokých rychlostech na dálnicích. I proto má VW ID. Buzz nastavený omezovač na 150 kilometrů za hodinu. A dodržování nejvyšší povolené rychlosti má jednoznačně smysl. Za zhruba čtyřicetiminutovou a osmdesátikilometrovou cestu z Prahy do Plzně totiž ubylo asi 35 procent ze stoprocentně nabité baterie. Naopak za zhruba hodinovou a sedmdesátikilometrovou cestu z Plzně na státní hranici ve Folmavě ubylo jen něco přes 10 procent kapacity baterie.
Cílem byla ultrarychlá nabíječka Fastned na dálniční křižovatce u Landau an der Isar. Ze třiceti procent na osmdesát se VW ID. Buzz zvládl nabít za necelou půlhodinku. Pro nabíjení jsme použili nabíjecí kartu od Volkswagenu, která přestavuje jednoduchý způsob, jak rychle zaplatit za dodanou energii bez jakékoli registrace či zdlouhavého stahování aplikací. Půlhodinka dobíjení zhruba vyplní potřebnou návštěvu toalety a vypití kávy. Takovou zastávku by člověk stejně musel absolvovat i s běžným benziňákem.
Jenže posléze na rakouské dálnici A10 za Salcburkem, kde Buzz čelí častému stoupání, klesá dojezd rychleji, než jsme předpokládali. Naopak vzrůstá naše obava, zda dokážeme dojet na ultrarychlou nabíjecí stanici Ionity u Eisentrattenu. S kapacitou baterie pouhých dvacet procent raději dobíjíme v nejbližší vesničce Zederhaus hned za Tauernským tunelem. Velice pomalá lokální nabíjecí stanice u místní hasičské zbrojnice za půl hodiny doplní asi 15 procent baterie, ale i to stačí na dojezd do Eisentrattenu. Bílé stojany Ionity působí jako spása a za několik desítek minut je kapacita baterie opět téměř plná.
VW ID. Buzz vydrží až do Lublaně, kde jsme si naplánovali delší přestávku, a tak zaparkujeme na jednom z mnoha dobíjecích míst přímo v centru města. Přestože je řada nabíječek obsazená místními sdílenými auty, je jich tu tolik, že volné místo se za pár minut najde. Jedná se o pomalou nabíječku o výkonu 22 kW, ale ta stačí, abychom po delší pauze vyjeli zpět na dálnici na zhruba dvouhodinovou cestu do prvního velkého chorvatského letoviska ze Rijekou, Crkvenice.
Nabíjení elektromobilu v Chorvatsku doprovázely zmatky
Pokud si někdo myslí, že využije v Chorvatsku čas strávený na pláži k pohodlnému dobíjení elektromobilu, mýlí se. V Crkvenici nacházíme dvě pomalé nabíječky ELEN o výkonu 22 kW, a jednu rychlejší typu CCS o výkonu 50 kW, vše od chorvatské státní energetické společnosti HEP. Zpočátku nefungovala ani jedna z nich.
Na stanici se přitom poměrně rychle střídaly elektromobily ve snaze připojit se. Po kontaktování call centra, kde se alespoň bez problémů domluvíte anglicky, jsme se zhruba po dvou hodinách domohli zprovoznění rychlejší nabíjecí stanice. Na tu se ale v Crkvenici stála fronta. S poklidným půldenním válením na pláži tedy spíš nepočítejte, tady se hodina u moře střídá s hodinou vyřizování nabíjení.
Další a konečnou stanicí v Chorvatsku bylo letovisko Baška na samém jižním konci ostrova Krk, kam se lze z pevniny bez poplatků dostat přes most za Rijekou. Ani nabíjení v Bašce se nedá označit za úspěch. Tamní nabíječka firmy s příznačným názvem Absolute se ukázala být absolutním zklamáním. Zapojení sice fungovalo, ale QR kód, který měl nasměrovat na webové stránky k registraci a platbě, nefungoval. Nabíjecí kartu Volkswagenu, která jinak funguje po celé Evropě na všech druzích nabíječek, místní čtečka nepřijímá.
Na Krku jsme proto vyzkoušeli ještě nabíječku stejné firmy Absolute v letovisku Punat, ale ta pro změnu nefungovala vůbec, její displej byl rozbitý. Telefonický kontakt uvedený na stojanu odkazoval na nefunkční číslo a na mail nikdo neodpověděl. Jedinou záchranou byl dojezd Volkswagenu ID. Buzz. Jeho spotřeba při popojíždění kolem moře je skutečně minimální.
Z Chorvatska zpět do Prahy
Na zpáteční cestě do Prahy vydržela baterie nabitá zhruba na 65 procent s rezervou až na chorvatsko-slovinské hranice, konkrétně do nejbližší stanice Ionity s ultrarychlými nabíječkami v Ilirské Bistrici. Nabití na 90 procent trvalo zhruba půl hodiny. Na místě přes silnici je kavárna se zahrádkou a toaletami, takže čas během nabíjení se dá strávit poměrně příjemně. Další zastávkou byla Ionity u Grazu neboli Štýrského Hradce. Jenže pokud přijíždíte ve směru od slovinského Mariboru, je třeba přejet na sousední dálnici do Klagenfurtu a kousek se po ní vrátit, abyste se k nabíječce dostali.
Obchvat Grazu byl zrovna neprůjezdný, takže jsme museli jet přes město, což cestu podstatně prodloužilo. Následné nabití vydrželo až do další zastávky v Hochleithenu za Vídní. Pak jsme ještě pro jistotu nabili na jedné z pouhých pěti českých stanic Ionity v Pávově u Jihlavy na D1. Oproti klasické době jízdy devět hodin se cesta protáhla zhruba o tři hodiny, a to z velké části kvůli dobíjení, ale také kvůli objížďce v Grazu.
Vydat se s elektromobilem na tak vzdálenou cestu, jako je dovolená v Chorvatsku, rozhodně není pro každého. Je třeba si obrnit nervy při klesající kapacitě baterie především během stoupání na alpských dálnicích a také při snaze dobíjet na nefunkčních nabíječkách v chorvatských letoviscích. A je rozhodně nutné počítat s delším časem stráveným na cestě proložené častějšími pauzami. Ale zážitek z dynamické a jednoduché jízdy elektromobilem to dokáže vynahradit. Navíc v případě Volkswagenu ID. Buzz si můžete být jisti, že vzbudíte spontánní úsměv kolemjdoucích. Tohle auto je totiž jezdící radostí.
