Perfekcionismus je největší brzda, říká herečka Elizaveta Maximová
- Dvě nominace na Českého lva za rok 2025 získala herečka Elizaveta Maximová.
- Kvůli přípravě na film režiséra Jiřího Stracha Máma, který jí může vynést tilul nejlepší herečky v hlavní roli, přibrala osm kilo a docházela na stáže do psychiatrické nemocnice.
- Průvodkyně seriálem Potížistky upozorňuje na to, jak u filmu stále přetrvává genderová nerovnost.
Film režiséra Jiřího Stracha Máma vynesl nominaci na cenu Český lev za hlavní roli Elizavetě Maximové. Ztvárnila ženu s mentálním postižením, která s malou dcerou utíká před restriktivní společností. Nebylo to poprvé, kdy přijala roli postavy krutě zkoušené osudem. „Nebojím se zabřednout do lidských bahýnek, baví mě to tam,“ říká optimismem sršící herečka, jež se před kamerou mění ve svůj opak.
Je první sobota v novém roce a na Prahu se snášejí sněhové vločky. Scházíme se s Elizavetou Maximovou v kubistické kavárně v Gočárově domě U Černé Matky Boží. Ona za pár hodin odjíždí točit na Vysočinu a těší se na novou práci i kolegy, jež při ní potká. Já se zase těším na to, že si popovídáme třeba o filmu Máma, který před Vánocemi v České televizi zhlédlo 900 tisíc diváků a další statisíce lidí si film pustily dodatečně na platformě iVysílání. Místy až trýznivé filmové drama nechalo málokoho chladným, jistě i díky výkonu herečky v titulní roli, za kterou ji Česká filmová a televizní akademie nominovala na Českého lva. Vnímá Elizaveta Maximová roli Lilian, ženy s mentálním postižením, jako zatím největší, jež jí byla svěřena?
„Nechci posuzovat role podle toho, jestli jsou větší nebo největší, postavu Lilian vnímám spíš jako osobní a profesní milník,“ říká Elizaveta Maximová po chvíli váhání. „Znamenala pro mě určitý přelom jak kvůli herecké práci, kterou jsem na ní odvedla, tak především kvůli vnitřní práci na sobě, která mi pomohla k té roli dospět. Zatím za žádnou svou postavou a odvedenou prací jsem si nestála tak pevně. I kdyby můj výkon ztrhala kritika – což klidně mohlo nastat, protože jsem rolí Lilian šla do ohromného risku –, věděla jsem, že si svou práci obhájím. Ta samotná cesta pro mě byla důležitější než případné reakce zvenčí,“ líčí přesvědčivě herečka, která se dostala do letošních nominací na České lvy ještě za vedlejší roli v seriálu Děcko.
Prožila výjimečný rok, ujala se výjimečných rolí
Film Máma završil Elizavetin profesně mimořádně úspěšný rok. „Uplynulý rok byl výjimečný především v tom, že se divákům představily projekty, které mě upřímně bavily a naplňovaly, vedle filmu Máma to byl i seriál Děcko nebo minisérie Bora. Když jde projekt za projektem ven, vypadá to, že pořád točíte, ale ve skutečnosti to tak není, jen je vaše práce z předchozích měsíců najednou vidět. Jinak jsem hodně cestovala, psala a zkoušela nové věci. Rok 2025 byl pro mě důležitý, hlavně co se týče mého směřování do budoucna. Přijde mi, že jsem trochu víc dospěla, profesně a lidsky.“
Elizaveta Maximová loni oslavila třiatřicátiny. Po Kristových letech o sobě lidé přemýšlejí i v určité perspektivě. Je to také její případ? „Je. Zjistila jsem, jak mi prospívá vnitřní klid. Nechci proto na sebe vyvíjet umělý tlak. A nechci se poddávat ani nátlaku zvenčí. Přála bych si jít pouze po pocitu a maximálně naslouchat intuici v tom, co mě baví, do jakých projektů chci vkládat svoji energii a s kým by nás vzájemně bavilo spolupracovat.“
Napadá mě, že tahle pozice je dána i tím, že už se Elizaveta coby herečka etablovala, má jisté renomé a může si dovolit vybírat. „Možná to s tím souvisí. Ale já si vybírala a riskovala i ve chvílích, kdy jsem si to, jak říkáte, dovolit nemohla a okolí si jen ťukalo na čelo. Herecká kariéra je velmi proměnlivá. Dnes přede mnou leží pět scénářů, za rok jich může být deset, ale za další dva nula. Chápu tu vrtkavost štěstěny, zároveň vím, že chci naslouchat především vlastnímu instinktu, aby mě práce skutečně naplňovala a bavila, nehledě na reakce.“
Kvůli roli Lilian přibrala osm kilo
Smysl dávala Elizavetě i role Lilian, jež patří k těm, které jsou pro každou herečku darem z nebes. Tenhle dárek dostala od režiséra Jiřího Stracha, jenž rád pracuje s víceméně stálým hereckým ansámblem, do něhož Elizaveta zatím nepatřila. Herečku překvapilo, když si Strach našel právě ji. „Jiří mi tu roli nabídl v průběhu kostýmních zkoušek na vůbec první projekt, na kterém jsme spolupracovali. Nikdy předtím mě neviděl na place, takže to pro něj byl krok do neznáma. Když mi ze štábu zavolali, že si se mnou Jiří a jeho asistentka režie Zuzana chtějí promluvit, říkala jsem si v duchu: ,Aha, tak to mě asi přeobsadí.‘ Pak jsme seděli u stolu naproti sobě, chviličku na sebe koukali a Jiří mi podal scénář, na kterém bylo velkými písmeny napsáno MÁMA, a řekl: Něco pro tebe mám, přečti si to a dej mi vědět. A pak už jen utrousil, že to možná bude nejtěžší práce, jakou jsem kdy dělala, ale zase mi může slíbit, že se nebudu muset učit text.“
Tu tajemnou větu pochopila Elizaveta záhy poté, co se do scénáře začetla a došlo jí, že ve filmu toho moc nenapovídá, protože Lilian prostě moc nemluví, a že svou hrdinku bude tvarovat spíš gesty, pohybem, výrazem tváře. „Hned jsem Jirkovi zavolala, že tu roli beru, i když si zatím nedokážu představit, jak ji hrát, protože mi přijde nehratelná. Ale že na to snad přijdu a děkuju mu za důvěru. Když jsem se později Jirky ptala, proč si vybral právě mě, jestli viděl můj showreel nebo minisérie a filmy, co jsem dělala předtím, vysvětloval mi, že prostě cítil, že jsem pro tu roli, jak to říct… Že jsem podle něj jediná, kdo by tu roli mohl zvládnout,“ vypráví herečka a jako mnohokrát v průběhu našeho setkání zvažuje každé slůvko.
Ve filmu Máma se tato krásná žena fyzicky proměnila ve svůj opak. Nebylo to poprvé. Ve filmu Stockholmský syndrom hrála dívku, kterou zřídí obchodníci s bílým masem k nepoznání, v seriálu Případy 1. oddělení zase odpudivou narkomanku. „Když pracuju na herecké postavě, je mi úplně jedno, jak u toho vypadám jako Elizaveta. Nezáleží mi na fyzické schránce, protože cítím, že veškerý vnitřek i vnějšek v danou chvíli slouží té postavě,“ vysvětluje. V rámci příprav na film Máma docházela půl roku jako dobrovolnice do psychiatrické nemocnice, kde byla v intenzivním kontaktu s lidmi, kteří mají stejnou nebo podobnou diagnózu jako Lilian. „A právě tam jsem si naplno uvědomila, že na roli Lilian potřebuju projít nejen psychickou, ale především fyzickou transformací. Ze začátku jsem se připravovala s několika hereckými kouči, zkoušela jednu metodu za druhou, což na chvíli ukojilo moji intelektuální potřebu, ale cítila jsem, že to všechno jsou slepé uličky, že na roli musím jít přes fyzično – už proto že Lilian má podle scénáře zpomalenější tělo, atrofovanější svaly a jiný temporytmus, než mám já.“
Ale jak toho dosáhnout? Elizaveta vypráví o pohybových lekcích Somatic Dialogue, díky nimž se lépe napojíte na své tělo. A připouští, že také začala přibírat na váze. „Neměla jsem představu, kolik kilogramů bych měla nabrat, chtěla jsem cítit větší povolenost a křehkost v těle, zcela přestat vnímat ženské křivky. Zkoušela jsem dojít, kam až mi tělo dovolí. Nakonec to bylo přes osm kilogramů,“ vypráví. Později naopak zvažovala, že zhubne, protože jako první štáb točil scény na konci filmu, kdy je Lilian zlomená a upoutaná na lůžko. „Měla jsem naivní představu, že nejdřív zhubnu, abych do scén v první části filmu poté zase přibrala. Ale to nešlo zvládnout časově, natáčení postupovalo extrémně rychle, ale hlavně mi Jiří Strach jakékoli ubírání na váze zakázal. Na přibírání mi ale nemohl říct nic,“ líčí Elizaveta a já namítám, že přibrat přece není až tak snadné, osm kilo není málo. „Není to málo, ale mně to šlo jako po másle!“ rozesměje se herečka.
Pátrání v duších a psychohygiena. Proč herečka potřebuje terapii
Bavíme se s Elizavetou o tom, jak vlastně probíhalo její dobrovolničení na psychiatrii. „Primář, staniční sestra, sociální pracovnice i sestry a zdravotníci věděli, kvůli čemu tam docházím, panovala mezi námi velmi otevřená komunikace. Cítila jsem velký respekt, protože jsem vstupovala na cizí území, kde každá změna a každé narušení stávajícího prostředí mohlo mít vážné následky. Uvědomovala jsem si tu křehkost, a tak jsem razila heslo ‚vejdi a neubliž‘. Zároveň jsem se upřímně snažila aspoň trochu zlepšit dny lidem, se kterými jsme trávili hodně času. Byla jsem přítomna na vizitách, chodili jsme s pacienty na procházky, obědy, na návštěvy za zvířaty… Vždy jsem byla nenamalovaná, bez parfému, ve stejných barvách oblečení, jaké měly zdravotní sestry. Snažila jsem se nijak nevyčnívat, naopak zcela splynout s nemocničním prostředím.“
Vzpomenu si na Dustina Hoffmana, který před natáčením filmu Rain Man trávil spoustu času s autistickými pacienty, aby pochopil jejich mentalitu. Ale čím déle v jejich společnosti pobýval, tím víc prý začal pochybovat o sobě jako herci i o celém projektu. Zajímá mě, jestli Elizavetu v období příprav natáčení Mámy také nepřepadaly určité pochybnosti. „Těch byla spousta. Ale postupem času jsem se vnitřně zklidňovala. Čas strávený s lidmi s diagnózou Lilian mi nečekaně poskytl vnitřní svobodu,“ vysvětluje herečka. „Víte, když se řekne diagnóza, ať už psychiatrická, nebo diagnóza jakékoli fyzické nemoci, každý z nás má laickou představu a tendenci k rychlým a povrchním soudům. Tak jsem to měla i já, držela jsem se určité představy, ale jen z toho povrchního ignorantského hlediska. Už první návštěva na psychiatrii mi tu představu rozbourala, bylo to, jako kdyby mi hlavou projel vlak, vše se muselo přeskládat. S každou další návštěvou a s každou v uvozovkách směnou na psychiatrii jsem zjišťovala, jak barevný a pestrý svět máme uvnitř. Právě tehdy přišla ta svoboda, protože i moje Lilian tím pádem mohla být vlastně… jakákoli.“
Bavíme se o Elizavetiných starších filmech, vzpomenutém Stockholmském syndromu, kde hrála unesenou dívku trpící traumatem, sérii Spravedlnost, kde byla za prohnanou vražedkyni, nebo o internetovém seriálu Vlastně se nic nestalo, v němž ztvárnila mladou ženu nořící se do temných vod sexfluencerství. Nebála se někdy, že se v postavách hrdinek s různě pohnutými osudy zaškatulkuje, že si tvůrci řeknou: Máme tu složitý charakter, dáme to Maximové? „Horší by přece bylo, kdyby si řekli: Máme tady něco jednoduchého, zavoláme Maximové…,“ směje se herečka a zmiňuje, že nejednou odmítla scénáře a postavy, u kterých měla pocit, že jsou napsané, jak říká, na první dobrou. „Zajímá mě mnohovrstevnatost, složitost, díky níž si někam sáhnu a na něco si přijdu, odhalím sama pro sebe nové odstíny nebo zabřednu do všech těch lidských bahýnek. Nebojím se tam vlézt, mě to tam strašně baví. Takže pokud si začnou režiséři říkat: Tohle je moc složitá postava, dáme ji Maximové, bude to pro mě jedině skvělé.“
Nelehké role, které Elizaveta už od svých začátků dostává, od ní vyžadují i velkou práci na sobě. Vím, že součástí její péče o vnitřní pohodu jsou i terapie, na něž dochází. Co od terapeutických sezení očekává, v čem jsou pro ni přínosná? A jsou dnes už pro mladou a vytíženou herečku nezbytností? „Já si myslím, že terapie jsou nezbytné pro všechny a že ti, kdo se jim nejvíc brání, je paradoxně potřebují nejvíc,“ vysvětluje Elizaveta. „Jako herečka pracuju s emocemi, s vlastním nitrem, s intenzitou, která pro mě může být v určitých chvílích nepřehledná. Terapie mi pomáhají zorientovat se ve vlastním prostoru. Čím víc známe sami sebe a chápeme, kde máme určité psychické spouštěče či nezpracované věci z minulosti, tím líp se svými emocemi dokážeme pracovat. Anebo je zvládneme aspoň pojmenovat, už to je velká práce, kterou sami na sobě vykonáme. Je to psychohygiena, která funguje podobně jako fyzioterapie. Když víte, že máte špatná kolena, budete posilovat okolní svaly, aby vám ta kolena co nejdéle vydržela. Psychoterapie je stejně užitečná, umožní vám osvalit se i zevnitř.“
Feminismus není sprosté slovo, říká herečka
V minulém roce se Elizaveta Maximová podílela na zajímavé dokusérii Potížistky o postavení žen ve společnosti. Přijala úlohu průvodkyně seriálem o ženách, které uspěly v oborech vnímaných jako ryze mužské. Je podle ní genderová nerovnost pořád aktuální téma, je třeba o tom mluvit? „Je to rozhodně téma. I přesto že ve společnosti převládla určitá únava a frustrace z pojmů jako genderová nerovnost nebo feminismus, pro mě překvapivě na obou stranách. I některé ženy mají za to, že feminismus je sprosté slovo, přitom jsou samy zapálené feministky, jen mají zkreslenou představu o významu toho slova. Nerovnost mezi muži a ženami stále existuje, sama vidím, že například platová nerovnost se projevuje i ve filmu. Je důležité o těch tématech mluvit a dokusérie Potížistky na to upozorňuje hravou a drzou formou. Bavilo mě, jakou debatu rozpoutala.“
Nerovnost v herecké profesi se podle ní projevuje nejen nižšími honoráři hereček nebo, řekněme, nižším společenským uznáním. „Už na hereckých školách berou víc studentů než studentek, protože v klasických divadelních hrách je prostě víc mužských rolí. A to se na herecké školy hlásí víc žen než mužů, ze stovky kluků jich vyberou sedm, ze 300 holek vyberou tři,“ vysvětluje Elizaveta. „Myslela jsem si, že už se situace mění aspoň v hlavních filmových profesích, jako jsou režie, kamera, producentství. Ale v rámci sekce Girls in Film na loňském festivalu Finále Plzeň citovaly producentky Julie Marková Žáčková a Dagmar Sedláčková ze studie, podle níž bylo v roce 2023 v hlavních filmových profesích jen o tři procenta víc žen než v roce 1996. Producentka Julie Marková Žáčková, která má zkušenosti s agenturou zastupující filmové kameramany, říká, že mezi některými režiséry a producenty ještě před pár lety panovala nedůvěra vůči ženám kameramankám. Stačí připomenout, že historicky první kameramankou nominovanou na Českého lva se stala až přede dvěma lety Anna Smoroňová.“
Namítám, že to není česká specialita. Na Oscara za kameru byly za celou existenci tohoto ocenění nominovány jenom tři ženy. „Tak vidíte,“ pokračuje Elizaveta. „Přitom máme řadu výborných režisérek, kameramanek a producentek a pevně věřím, že s příchodem nové filmařské generace už dochází ke změnám. Rapidně přibývá i scénářů, kde jsou silné hlavní hrdinky, a třeba už brzy nebude platit výrok mé kamarádky Michaely Horáčkové Hořejší, vynikající scénografky, mimochodem nominované letos na European Film Awards. Ta říká, že v některých českých filmech je ženská postava jen proto, aby se ukázalo, že hlavní hrdina není gay.“
Když je řeč o výjimečných ženských tvůrkyních – jsou herečky, jejichž práci Elizaveta soustavněji sleduje a jejich filmy vyhledává, ať jsou jakéhokoli žánru a ladění? „Asi nejbedlivěji sleduju Cate Blanchett, a to už spoustu let. Miluju Gillian Anderson, která s věkem jen zraje a je pro mě stále zajímavější. A velmi se mi líbí Renate Reinsve známá z filmů Nejhorší člověk na světě a Citová hodnota. To je jen pár příkladů hereček, které sleduju, ve skutečnosti je jich mnohem víc.“
Jedním z highlightů roku pro Maximovou bylo moderování investiční konference
Vedle práce na dokumentární sérii si loni Elizaveta Maximová vyzkoušela i moderování – uváděla v češtině a angličtině investiční konferenci SHIFTS v hotelu Clarion. „Zjistila jsem, že moderování je něco, co mě extrémně naplňuje,“ vypráví. „Kontakt se živým publikem je pro mě nabíjející a chtěla bych se tomu věnovat dál a komplexněji. Byla to pro mě skvělá výzva, už proto že v publiku bylo přes 700 lidí z byznysu, špičky ve svých oborech, a bylo vzrušující cítit energii tak velkého a různorodého sálu. SHIFTS určitě považuju za jeden z highlightů roku 2025. I díky výborné komunikaci a důkladné přípravě se skvělým realizačním týmem. Díky přípravám na konferenci jsem si například přečetla knihy Morgana Housela, hlavního spíkra, a seznámila se s mnoha inspirativními osobnostmi,“ popisuje.
Už několikrát Elizaveta zmínila slovo „příprava“ – na filmovou roli, na pozici vypravěčky v dokusérii, na moderování konference o byznysu. O jejím perfekcionismu jsme se bavili už při minulých rozhovorech, jež jsme spolu připravovali, ale vlastně jsem se nikdy nezeptal, zda je s tímhle osobnostním rysem smířená. Její odpověď mě překvapí. „Asi jsem v určitém smyslu perfekcionistkou, ale už se toho vědomě zbavuju, protože si myslím, že perfekcionismus je největší tvůrčí brzda. Povahu mám spíš po tatínkovi, což je bohém, který vystudoval psychiatrii, ale celý život se živil hudbou, než po mamince, filoložce a profesorce na vysoké škole. Takže jsem ve skutečnosti vnitřně rozevlátá a neukotvená po tátovi, ale zároveň mám v sobě to pedantství mé maminky. Kdyby ve mně nebylo zakořeněné, možná bych byla vnitřně uvolněnější, ale i z našeho rozhovoru bych odešla bez čepice, šály, kabelky a ještě bych se zapomněla rozloučit,“ směje se Elizaveta.
Jak pracovat na tom, aby se člověk zbavil „tvůrčí brzdy“ perfekcionismu? Existuje na to recept? „Stále se připravuju a chci dělat věci, jak nejlíp v tu chvíli dokážu, jen k tomu čerpám z jiného zdroje. Bojuju s perfekcionismem radostí a hrou. Je to jako se cvičením,“ říká Elizaveta a vzpomíná na prvotní odpor k tréninkům, které patřily ke studiu na DAMU. „V prváku jsme měli třeba šest povinných tréninků týdně, z toho některé byly tak náročné, že po nich odpadali i fyzicky zdatní studenti. Když je něco povinnost, v ten moment o to ztrácím zájem. Tak to mám už od dětství. Teď ale dobrovolně a s chutí chodím na cvičení animal movement, kdy sice cvičíte, ale ani si to neuvědomujete, protože celý trénink probíhá právě formou hry. To mi vyhovuje, rutiny a povinností je v životě až až.“
Naordinovala si divadelní rok, teď ale její srdce patří filmu
Rutinou a povinností se může stát i divadlo. Elizaveta patří mezi herečky, které se prosazují spíš ve filmu a v televizi. Nabízí se otázka, jaké místo v jejím profesním portfoliu divadlo zaujímá. „Když jsem byla na DAMU, řekl mi při hádce jeden z profesorů, že stejně budu hrát jenom ve filmech. Tenkrát jsem to brala jako strašnou urážku, protože mým snem bylo právě divadlo,“ vypráví. Dnes to ale vnímá jinak. Pohled změnila také díky tomu, že si před několika lety „naordinovala“ divadelní rok, kdy jen zkoušela, aby upřímně poznala, jestli chce do stálého angažmá. „V té době mi přišlo několik nabídek z divadel, které se neodmítají, a okolí na mě tlačilo, ať do toho určitě jdu. Ale já jsem tehdy cítila, že divadlem nežiju, a dodnes jsem přesvědčená, že divadlo musíte dělat ve chvíli, kdy ho milujete k zbláznění a nedokážete bez něj žít. Já sice divadlo stále miluju a věřím, že náš čas ještě přijde, ale momentálně cítím, že mi hoří oči spíš z toho kočovného filmařského života a nikde jinde než na place necítím takový drajv a energii.“
Elizavetě Maximové už zase hoří oči – z natáčení, na které se za chvíli vypraví. O filmu v režii Zuzany Mariankové zatím nemůže moc mluvit, ale určitě se o něm brzy dozvíme. Než nám pan vrchní z Grand Café Orient, kde mají i rakvičky v kubistických tvarech, přinese účet, povídáme si o dalších projektech, jež Elizavetu čekají. „Co se bude dít dál, to je teď v procesu domluv, smluv, námluv a příslibů. Moc se na tenhle rok těším. A určitě ráda se nechám i překvapit,“ loučí se Elizaveta a vyráží do zasněžených ulic hlavního města. Večer už bude na Vysočině a celý ten vzrušující filmový kolotoč se dá zase do pohybu…
