Jana Straková: Drilu ve škole ubylo. Ale vlastní úsudek ho nahrazuje pomalu

Proč je důležité, aby se děti vzdělávaly společně bez ohledu na hendikepy a sociální prostředí, ze kterého pocházejí?

Nejjednodušší a důležitý argument je spravedlnost. Je nespravedlivé, aby byly děti bity na tom, když se jejich rodina není schopná o jejich vzdělávání postarat.

Ústavy všech vyspělých zemí zaručují rovné šance na vzdělání. Pokud vám to připadá příliš idealistické, jsou tu i pragmatičtější důvody. Na rozdělování vždy doplácejí děti z méně vzdělaných a sociálně znevýhodněných rodin. Pokud část společnosti ponecháme nevzdělanou, zakládáme si na problémy do budoucna. Na vyšší kriminalitu, větší výdaje na sociální služby.

Ale co děti z rodin, kde si vzdělání váží?

Těm společné vzdělávání neublíží. Samozřejmě pokud bude kvalitní a dobře organizované. Kvalitní vzdělávání pro všechny je i v zájmu dětí ze vzdělaných a motivovaných rodin. U nás se hodně mluví o potřebě vzdělávání elit, ale to, jak se v té které společnosti žije, nejvíce ovlivňuje jednání a chování těch nejméně vzdělaných.

Když i ti budou dobře vzdělaní, získá na tom celá společnost. Vzdělávací systém by měl navíc plnit tmelicí funkci. Měl by naučit žít spolu lidi s rozdílným zázemím. Škola by také měla budovat společné hodnoty. Tato úloha školy je u nás málo doceňována a je přinejmenším tak důležitá jako úloha vzdělávací.

Pomůže dětem s horším zázemím povinný rok školky pro pětileté děti, který prosadilo ministerstvo školství?

Předškolní vzdělávání je důležité. Zavádět ale povinný předškolní ročník je neefektivní. Mateřskou školu u nás nenavštěvuje zhruba šest procent dětí. Z nich asi polovina jsou ty, o které nám jde, děti ze znevýhodněného prostředí. Kvůli třem procentům dětí se teď navaluje povinnost na spoustu rodin, u kterých to není potřeba. A na mateřské školy, které budou muset kontrolovat její dodržování.

Daleko efektivnější by bylo zaměřit se cíleně na rodiny, které předškolní vzdělávání dětí nedoceňují, a snažit se jim skutečně pomoci. A to ne až v předškolním roce, ale nejpozději od tří let dítěte. Pro tyto rodiny je totiž předškolní rok málo a moc jim nepomůže.

Problém nespočívá v tom, že máme v odborném vzdělávání málo žáků, ale že je toto vzdělávání neefektivní.

Dělají politici dost pro zlepšení vzdělávání romských žáků?

Připadá mi ostudné, že o problémech se vzděláváním romských dětí mluvíme už tak dlouho a stále se nic nezlepšilo. Je to přitom tak malá skupina, se kterou by si náš vzdělávací systém měl být schopen bez problémů poradit.

Zdá se, že rodiče mají stále víc pocit, že je kvalita vzdělávání důležitá, chtějí do ní investovat. Není to dobrá zpráva?

Pokud je tomu tak, mohli bychom toho využít pro zvýšení podílu HDP, který jde na vzdělávání. Zatím je v Česku jeden z nejnižších mezi zeměmi OECD a s tím souvisejí i nízké mzdy učitelů.

Základní školy se mezi sebou hodně liší, souhlasíte?

Výrazným rysem českého vzdělávacího systému je silná autonomie škol. Učitelé a ředitelé mají poměrně volnou ruku. Velmi si ceníme volby školy a to, že se školy liší, považujeme za přirozené.

Nabídka jednotlivých škol je skutečně různá. Ve veřejném systému máme i základní školy, kde dítě už do první třídy skládá přijímací zkoušky, a také školy, kde si rodiče připlácejí za nadstandardní služby. Veřejné školy! To když řeknu v zahraničí, nechtějí mi kolegové věřit. Veřejné školy jsou obvykle od toho, aby poskytovaly standardně kvalitní služby všem dětem. Bez ohledu na finanční situaci rodičů.

Je to trend?

S tím, že děti absolvují přijímací zkoušky při vstupu do povinného vzdělávání, se setkáváme stále častěji. Připadá mi krajně nevhodné, aby si veřejné základní školy děti vybíraly a ty se rozdělovaly do škol a tříd podle nadání. Určovat nadání na prvním stupni je velmi problematické, nadání je v tomto věku nestabilní. A na výběr vždy doplácejí děti z méně vzdělaných a motivovaných rodin.

Veřejné školy se musejí naučit rozvíjet efektivně každé dítě, nadané i dítě s hendikepem. To má být odpovědnost školy. Některým dětem, které rodina správně nepodporuje, může škola výrazně pomoci a učitelé by měli vnímat pomoc takovým dětem jako svou důležitou povinnost. Pro rodiče, kteří chtějí investovat do vzdělávání svých dětí v povinné školní docházce, tu vždy budou privátní školy se specializovanou nabídkou. Ve veřejném školství nemají poplatky za nadstandard co dělat.

Jaké výsledky má české školství v mezinárodním srovnání?

Výsledky českých žáků v mezinárodním srovnání jsou průměrné, a to jak na konci prvního, tak na konci druhého stupně povinného vzdělávání. Když jsme se v devadesátých letech začali účastnit mezinárodních výzkumů, dosahovali čeští žáci nadprůměrných výsledků v matematice a podprůměrných ve čtenářské gramotnosti.

Mezitím se situace v obou předmětech vyrovnala. V matematice se výsledky zhoršily a ve čtenářské gramotnosti zlepšily. Zároveň si držíme nadprůměrné výsledky v přírodovědných předmětech.

Je to úspěch?

Česká republika má velmi příznivé podmínky. Nemáme žádné velké skupiny obyvatel, u kterých by vzdělávání mělo dělat obtíže. Máme tu romskou menšinu, o které se mluví v této souvislosti nejčastěji. Ta ale představuje jen necelá dvě procenta populace. Cizinci, kteří se k nám přistěhovali, pocházejí většinou ze zemí, kde vzdělávací systémy fungují.

Navíc jich je, pokud nepočítám Slováky, méně než tři procenta. Česká republika je podle Eurostatu zemí se třetím nejmenším podílem obyvatel ohrožených chudobou v Evropě. S takovými podmínkami bychom mohli mít v mezinárodním srovnání i lepší výsledky.

O zhoršování žáků v matematice se hodně mluví. Co je podle vás příčinou?

Této otázce se věnovalo už mnoho výzkumníků, ale zatím se na ničem neshodli. Osobně si myslím, že to souvisí s tím, že dříve u nás byla znalost matematiky hodně založená na drilu. Děti v testech hodně těžily z toho, že řadu příkladů znaly a nemusely o nich přemýšlet.

Pak se počet hodin matematiky snížil. Bylo potřeba získat prostor třeba pro výuku jazyků. Navíc už děti nejsou tak ochotny se drilu podrobit. Drilu je tedy méně a zatím jsme nedokázali děti naučit, aby jej nahradily vlastním úsudkem.

Nejen inkluze. Školství čeká víc novinek

Domácí

Jak to bude pokračovat?

K drilu se vrátit nemůžeme. Měli bychom učit děti přicházet na kloub úkolům, u kterých nevidí řešení na první pohled. V mezinárodních testech vidíme, že se děti z Česka do řady úkolů vůbec nepustí.

Na mnoha základních školách zavádějí Hejného metodu výuky matematiky. Učitel při ní dětem pomáhá matematiku objevovat. Je to cesta?

O matematice profesora Hejného se v tomto kontextu hodně mluví. Nestaví výuku na nácviku, ale na hledání vlastních řešení, učí děti přemýšlet, což je mi sympatické.

Co říkáte na nově zaváděné plošné přijímací zkoušky na střední školy?

Přijímací zkoušky, tak jak jsou plánovány, mohou být škodlivé. Jde totiž jen o zkoušky do maturitních oborů. Děti, které jejich rodiče pošlou na učiliště, budou znevýhodněny tím, že se jim základní školy nebudou ve vyšších ročnících věnovat.

Budou připravovat jejich spolužáky ke zkouškám do maturitních oborů, protože podle míry úspěšnosti u těchto zkoušek budou hodnoceny. Přitom při výběru střední školy je určující rodinné zázemí, nikoli studijní předpoklady. Za myšlenkou zavést přijímací zkoušky do maturitních oborů navíc stojí snaha zvýšit podíl žáků v nematuritních oborech a ta je podle mého názoru krátkozraká a v mezinárodním kontextu naprosto unikátní.

Nesouhlasíte s tím, že se na gymnázia hlásí i děti, které tam tak úplně nepatří?

Hodně se hovoří o tom, že je málo dětí v učebních oborech a v odborném vzdělávání obecně. Zaměstnavatelé opakují, že potřebují učně. Česko má přitom největší podíl středního odborného vzdělávání ze všech zemí OECD. Na gymnázia odchází pouze čtvrtina dětí, tři čtvrtiny studují na odborných středních školách.

Problém nespočívá v tom, že máme v odborném vzdělávání málo žáků, ale že je toto vzdělávání neefektivní. Obory jsou velmi úzce specializované, ale většina absolventů pracuje brzy v úplně jiném oboru. Problém není v množství, ale ve kvalitě absolventů.

O tom svědčí i vysoká nezaměstnanost absolventů odborného vzdělávání. Krajští úředníci často podporují specifické obory, protože chtějí vyjít vstříc konkrétním zaměstnavatelům. Vzdělávací systém ale musí mít na zřeteli především zájmy mladých lidí. Zaměstnavatel může zkrachovat. Absolventi musejí být schopni se rekvalifikovat a najít novou práci.

Jana Straková|e15 anna vackova

Proč chodí děti po skončení středních odborných škol ještě na vysokou?

Od revoluce se podíl studujících na vysoké škole ztrojnásobil. Zájem o studium na vysoké škole roste ve všech vyspělých zemích. Tomu by se měl přizpůsobit vzdělávací systém a posunout specializaci do bakalářského studia. Bránit mladým lidem ve studiu není řešení.

Kdo chodí na víceletá gymnázia?

Děti vzdělaných a motivovaných rodičů. Talent nerozhoduje. V Česku se na víceleté gymnázium nepřechází na základě doporučení školy, ale na základě přihlášky rodičů. Rodiče také připravují své děti k přijímacím zkouškám. Vyplývá to i z výzkumu, který provádíme na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Ministerstvo školství rozhodlo zmrazit síť víceletých gymnázií. Je to důležité?

Myslím, že počet víceletých gymnázií není v tuto chvíli zásadní. Co je důležitější, je rozdělování dětí na prvním stupni základní školy a v předškolním vzdělávání. Protože nejen služby základních škol, ale už i služby mateřských škol se velmi liší a jsou různě finančně náročné. V řadě mateřských škol je velká část aktivit poskytována za úplatu a zcela evidentně si je někteří rodiče nemohou dovolit.