Poslední, co by si Věra Čáslavská přála, je tryzna; taky to žádná tryzna nebude. Tak pravil v Národním divadle na úvod včerejšího rozloučení s výjimečnou sportovkyní a osobností moderátor Marek Eben. A taky to žádná tryzna nebyla. Jen už nikdo nehledal odpověď na otázku, zda by si Čáslavská přála to, co se ve zlaté kapličce odehrálo.
Dá se pochopit snaha uspořádat velké rozloučení. Zvláště když pohřeb proběhl v úzkém rodinném kruhu. Včerejší akce ale jako by se držela politické logiky: Něco se musí udělat, toto je něco, tedy toto se musí udělat.
Mnohé osobnosti neuvyklé veřejnému vystupování se ztrácely na hektarovém jevišti Národního divadla a jejich vzpomínky, často nesměle čtené z papírku, střídaly scénické výstupy od úvodní patetické travesti show s papírovým sovětským tankem po nevtipný gag se „soudruhem gymnastou“.
Věra Čáslavská se nesmazatelně zapsala do dějin českého sportu i občanské statečnosti. Včerejší akce v Národním divadle se do dějin důstojného loučení s významnými osobnostmi nezapíše.
