PPF stojí na českém talentu a jeho vývozu za hranice, říká ředitelka neziskových projektů skupiny

Pokud hledáte návod, jak číst směřování největší české finanční skupiny PPF, hledejte ho v její nadaci. Ředitelka pro neziskové projekty Jana Tomas Sedláčková popisuje pro aktuální vydání e15 magazínu, jak se do projektů nadace promítají základní hodnoty skupiny: důraz na rozvoj českého talentu a schopnost obstát v mezinárodním srovnání.

Jak se zrodil nápad na vznik Nadace PPF? Skupina PPF se věnovala dobročinným aktivitám i bez ní.

S Petrem Kellnerem jsme mluvili už nějaký čas předtím o tom, že by bylo fajn mít jasný strukturovaný program, v jehož rámci bychom pomáhali projektům, se kterými sdílíme hodnoty a vize. Původně jsme myšlenku nadace chtěli vložit do již existující The Kellner Family Foundation, ale nakonec jsme se v září 2019 rozhodli založit novou Nadaci PPF.

Proč ty dvě koleje?

Nadace The Kellner Family Foundation je filantropická aktivita rodiny Kellnerových, která se dlouhodobě věnuje tématu vzdělávání a několika svým velkým projektům. My jsme se naopak chtěli zaměřit na jiné oblasti, jako je třeba kultura nebo občanská společnost a namísto vlastních programů jsme chtěli podporovat projekty třetích stran. Těch rozdílů, jak vidíte, je tam víc, a to dalo právě v září 2019 vzniknout Nadaci PPF.

Jaké to bylo začínat v době, kdy do Evropy mířil covid? A hned po něm přišla válka na Ukrajině.

Náš klíčový program se dá shrnout do hesla „Češi do světa, svět do Čech“. Tak jsme to vždy plánovali, ale pak se začalo dít tolik věcí, že jsem ho museli rozšířit o další dobročinné aktivity. Jednoduše řečeno: když naše pomoc byla akutně potřeba v nějaké kritické situaci, přišli jsme s řešením.

Pro co jste se rozhodli?

Bylo to těžké: Jste soukromá nadace, máte velké prostředky a velkou odpovědnost. Sedíte nad prázdným papírem a víte, že vaše rozhodnutí může změnit tisíce životů. A že žádný manuál neexistuje. U Ukrajiny jsme se rozhodli zaměřit na vzdělávání a integraci dětí. Hledali jsme bílá místa, která stát neumí pokrýt. Ukázalo se, že zásadní problém bude nedostatek učebnic. Česká republika není typická cílová země uprchlíků a neměla připravený systém ani materiály pro cizojazyčné děti. Hned v březnu 2022 jsem proto se souhlasem managementu objednala 100 tun papíru.

Začali jste papírem?

Věděli jsme, že když to neuděláme, učebnice na září nebudou, protože papír byl v celé Evropě nedostatkový. Nakonec díky Nadaci PPF a Nadaci The Kellner Family Foundation vznikl projekt Učebnice pro Ukrajinu: 340 tisíc výtisků obrázkových slovníků, učebnic češtiny, pracovních sešitů, metodik pro učitele. Spustili jsme vlastní e-shop, zajišťovali distribuci přes PPL a učebnice byly pro školy zdarma.

A skutečně to zásadně pomohlo dětem i rodinám, aby se v Česku dokázaly rychleji zorientovat. To je něco, co nikdo jiný než soukromá nadace udělat nemůže – veřejné organizace jsou na rozdíl od nás vázány mnoha procesy, pravidly a výběrovými řízeními, kvůli kterým projekt rodící se pod takovým časovým tlakem nikdy nemůže dostát.

Jsou další oblasti, kde vidíte podobné „bílé místo“, jež byste v budoucnu chtěli zaplnit?

Vidíme to u projektů, které podporujeme dlouhodobě. Často jsou větší, ambicióznější, než na co je nastavená běžná státní podpora. Stát se logicky orientuje na průměr, jenže tyto projekty z průměru vyčnívají – ať je to třeba novocirkusový soubor Cirk La Putyka, nebo jiné výjimečné iniciativy. A tam je prostor pro nás.

Vy jste v době vzniku nadace už v PPF působila jedenáct let. Jak se stalo to, že jste do čela Nadace PPF nastoupila právě vy?

Po nástupu do skupiny jsem začínala jako ředitelka kanceláře pana Kellnera a tajemnice představenstva. Pak jsem se přesunula do vydavatelství Euronews a následně jsem začala řídit vnitroskupinovou agenturu Public Picture and Marketing. Po mateřské dovolené jsem začala spolupracovat s Vladimírem Mlynářem v interní komunikaci, protože jsem vždycky měla k těmto tématům blízko. Takže u angažmá v Nadaci PPF šlo spíše o logické vyústění mého dlouhodobého působení ve skupině.

Vy jste mimo jiné studovala na FAMU, máte tedy blízko ke světu kinematografie. Do jaké míry se to propisuje do palety podpořených projektů?

Moje vzdělání má výhodu v tom, že jsem se od mládí pohybovala ve světě byznysu i ve světě kultury. Navíc můj ročník na FAMU byl hodně silný, takže mám velkou síť kontaktů. Do té míry mám o projektech v téhle oblasti přehled. Ale že by z toho měla kinematografie výhodu, tak to určitě není.

Mimochodem, jaký je váš nejoblíbenější film?

Jeden z mých hodně oblíbených filmů je Muž a žena. A pak také film Cesta zhýčkaného dítěte, který pro mě byl v určitém věku hodně určující. Mezi mé klasiky patří i Kmotr, ale také Zvětšenina. Francouzskou novou vlnu jsem hodně milovala a měla k ní jako francouzštinářka blízko.

Pojďme se podívat na projekty Nadace PPF. Podporujete kulturu, sportovní akce, umělce a další. Dá se najít nějaký společný jmenovatel?

Při debatách o poselství nadace jsme se vrátili k fundamentu, na kterém stojí PPF. Tedy k českým lidem a českému talentu. Zároveň se PPF nikdy nebála vyjet do světa a srovnávat se s těmi nejlepšími. Víte, relativně často mají lidé tendenci chtít být nejlepší v nějakém lokálním měřítku a považují to za skvělý úspěch. Ale podle mě je to jen kladení si dosažitelných cílů a absence odvahy. PPF se to vždycky snažila zlomit, zkoušet hranice možného, a tím se jí podařilo dostat se do špičky. A přesně tohle u projektů hledáme: aby stály na českém talentu, vyvážely ho ven a současně sem přivážely to nejlepší ze světa.

Proč je podle vás potřeba vyvážet český talent do zahraničí?

Jednak pro kontext, abychom se přesvědčili, že máme na to srovnávat se s těmi nejlepšími. Jen nám někdy chybí odvaha, sebevědomí, schopnost se prezentovat. Současně si myslím, že je důležité inspirovat se tím, co vzniká jinde, koukat se za hranice vašeho pozemku, jestli se ty věci nedají dělat líp, někam se posouvat.

Linka bezpečí naráží na strop. Její šéf chystá expanzi mimo Prahu

Magazín

Chybí Čechům odvaha?

Je to určitě jedna z věcí, na níž musíme jako společnost zapracovat. Klíčem je vzdělávání a dlouhodobá práce na sebevědomí a vlastní integritě. V Česku se hodně dbá na to, jaké budou mít žáci a studenti znalostní skóre, a málo na to, jestli získané informace i své dovednosti dokážou prodat a pracovat s nimi. Je potřeba si uvědomit, že dnešní mladí lidé jsou konfrontováni nejen s těmi, kdo jsou vedle nich, ale i s těmi, kdo žijí na druhé straně zeměkoule, a na to už odvahu opravdu potřebujete.

A zvládne to nastupující generace?

Nejsem příznivcem mínění, že nastupující generace je přehnaně křehká. V něčem je určitě jiná než my, ale má toho s námi společného možná více, než by si sama přála. Shodou okolností jsme teď uskutečnili druhou vlnu výzkumu, který jsme už jednou realizovali v roce 2022, kdy jsme zkoumali, do jaké míry mají Češi vzory ve svém životě, jak moc k někomu vzhlížejí, kdo je inspiruje. Věnovali jsme se i tomu, jaké má mladá generace ambice, jaké hodnotové skóre a podobně. Ve výsledcích je patrný úklon k určitému hédonismu – mají sklony k tomu hodně se soustředit na to, co chtějí oni, aby si užili život, aby měli dostatek zážitků oproti té naší generaci.

Jak to na vás působí?

Je pro mě zajímavé se inspirovat touhle nastupující generací a tímhle jejich pocitem práva na to žít svůj život trošku sobecky. Naše generace zase vyrostla možná až zbytečně moc pod tlakem na výkon. Když si trochu vezmou něco od nás a my trochu od nich, mohlo by se to hezky kalibrovat.

Mimochodem, když jsme u toho, vy jste měla nějaké vzory?

To slovo „vzor“ mám vlastně trochu za problematické. Přijde mi hodně zavazující. Možná i proto jen polovina Čechů odpovídá, že nějaký vzor vůbec má – očekává se, že vzor musí být stoprocentní, ve všem. A to je těžké. Mě třeba inspiroval Jiří Bartoška, s nímž jsem dlouho pracovala na karlovarském festivalu. Podobně režisér Michal Caban – s ním jsem spolupracovala v důležitém období a obrovsky mě ovlivnil. A samozřejmě setkání s Petrem Kellnerem, které bylo ve spoustě ohledů nesmírně inspirativní a formující.

Vaše nadace má také interní grantový program pro zaměstnance, v čem spočívá?

Hodně si uvědomuji, že skutečnost, že můžeme jako nadace fungovat, je zásluha i našich zaměstnanců. Proto jsme loni spustili interní grantový program Open Call, otevřený jen pro ně. Mohou nominovat projekty, které jsou pro ně důležité, jež sami podporují a jsou jim blízké, třeba i mimo oblast hlavního programu Nadace PPF. O vítězích rozhodují výhradně zaměstnanci hlasováním. Správní rada má v tomto programu spíše formální roli.

Máte nějakou osobní srdcovku mezi projekty, které Nadace PPF podpořila?

Je jich spousta. Ale hodně silně ve mně rezonovala Amerikánka Viktora Tauše. Projekt, který měl výrazné umělecké ambice, ale zároveň silnou společenskou linku, osvětový přesah a snahu o systémovou změnu. To je přesně, co hledáme – prolamovat hranice mezi obory, hledat synergie, maximalizovat dopad.