Život v Česku bude od července fungovat hodně podobně jako před nástupem koronaviru. Ekonomika se však musí vzpamatovat z mimořádně prudkého propadu, a proto evropské vlády hledají cestu, jak hospodářství stimulovat miliardami eur. Hospodářská historička Antonie Doležalová, která působí na univerzitách v Praze a v britské Cambridgi, varuje, že premiér Andrej Babiš nezvolil nejchytřejší rétoriku. Triumfalistické výroky se prý ještě mohou Česku vymstít.
Hospodářský propad způsobený bojem proti koronaviru nemá v řadě států od druhé světové války obdoby. Nakolik lze nynější situaci srovnávat s krizí ve třicátých letech?
To je velmi obecná otázka, nakolik je možné srovnávat desítky a stovky let vzdálené události a v těch starších hledat návody na řešení současné situace. Jakkoli jsem přesvědčená, že má smysl hledat v historii poučení, historie se neopakuje v poměru 1 : 1, protože společnost kolem nás je v neustálém pohybu.
Kapitalismus je postižen krizí v každém desetiletí. Základ každé krize zůstává stejný – ožebračení milionů lidí, bankrot milionů firem, pohádkové zbohatnutí několika tisíců. Za těch devadesát let se ale radikálně změnily nejen ekonomické a sociální, ale také institucionální podmínky, ve kterých žijeme. A především očekávání lidí.
Od politiků často zaznívá válečná rétorika, „jsme ve válce s virem“. S tím ale souvisí vyhlížení „poválečného“ boomu. Je reálné čekat hospodářské oživení podobné tomu, které nastalo po druhé světové válce?
Ale ona to není úplně lákavá paralela. Pomoc tehdy nedostal každý a Evropa se vzpamatovávala třicet let. Jiná cesta však není. Historie má pro nás nejednu lekci, že strategie „my jsme to zvládli nejlépe“ není nejchytřejší. Takové výkřiky jsou nebezpečnou pastí pro celou společnost. Po první světové válce českoslovenští politici opakovali mantru o tom, že Československo je nejsilnějším státem středoevropského prostoru, že je vítězem války, a nebude proto platit reparace.
Narážíte tím na slova premiéra Babiše, který se divil, proč by měla Česká republika přispívat do fondu obnovy EU a doplácet na to, že situaci dobře zvládla?
Přesně tak. V případě Československa bylo výsledkem takové rétoriky, že Rakousko dostalo hned několik úvěrů a Československo nic. A nakonec nás Rakousko – ač zatíženo hyperinflací – během několika let v tempu hospodářského vývoje předběhlo.
Signalizuje podle vás současný přístup vlád a centrálních bank nějaký paradigmatický posun? V tuhle chvíli to vypadá, jako by si nikdo nedělal hlavu z narůstajících dluhů, jako by politika škrtů a úspor byla tabu.
To bychom si museli definovat stávající paradigma. V postkomunistické Evropě je to ďábelská kombinace paternalistického a trestajícího státu s nebezpečnými oligarchickými rysy. Paradigmatická změna by proto musela zavádět zcela novou kvalitu státních funkcí i kolektivní solidarity.
Nelze takové změny vidět náznakem aspoň na nadnárodní úrovni v rámci EU?
V rámci Evropy německo-francouzské plány změnu naznačují, ale jednak o nich zatím víme málo, jednak se ruku v ruce s nimi jistě dostaví nárok na více pravomocí pro Evropskou unii. Což může být problém.
Takže jestli soběstačnost, tak evropská a týkající se opravdu jen strategických potřeb. Pokud malý stát s otevřenou ekonomikou zůstane stranou, protože si hrál na soběstačného, nutně spadne do náruče někoho jiného.
