Když 7., respektive 8. května 1945 skončila 2. světová válka v Evropě a 2. září 1945 v Tichomoří, stál svět mimo jiné před úkolem obnovit vyčerpané a militarizací deformované ekonomiky jednotlivých států. Stejně tak měl před sebou rozjezd hospodářského systému v už tehdy se postupně globalizujícím světě, a to v mírových podmínkách. Možností měli tehdy politici a jejich národohospodářští poradci několik: od využití centrálně zpracovaných ekonomických plánů až po důvěru v autorevitalizační schopnosti tržních sil.
Militarizace ekonomik válčících států, postup frontových bojů a masové bombardování týlů měly v letech války na území Evropy za následek stále tíživější problémy s dostupností potravin. Přesto, že potraviny byly v evropských zemích, a dokonce i v USA distribuovány prostřednictvím válečných přídělových systémů. Třetí říší kontrolovaná území kontinentální Evropy byla tehdy navíc pod dovozní blokádou Velké Británie a hrozba hladomoru se blížila stále hrozivěji. První zemí, na kterou skutečně dolehla, bylo Řecko. V zimě 1941/42 zde zemřelo hlady 100 tisíc lidí a situace se dále zhoršovala. Odhaduje se, že z celkových 410 tisíc řeckých obětí války jich 250 tisíc zemřelo na následky chronické podvýživy.
Země západní a střední Evropy byly skutečně vážnými zásobovacími problémy stiženy později, ale i zde byly zejména poslední měsíce války doslova hladové. Ještě horší byla situace v Evropě východní. Nacisté zde nezamýšleli pouze vyvraždit Židy, ale současně vyhladovět i ostatní místní obyvatelstvo postupně až k smrti. Přestože původní plán okupanti postupně opustili, Poláci, Ukrajinci, Bělorusové i Rusové si v této souvislosti prošli peklem a počty obětí hladomoru v této části Evropy vystoupaly na miliony.
Vlna hladových bouří
Bezprostředně po skončení války se zásobovací situace v mnoha oblastech Evropy ještě zhoršila. Spojenci se často neúspěšně snažili tento stav zlepšit. Dále byl zachován přídělový systém, ale denní dávky byly zoufale nedostatečné. To vyvolalo hladové bouře například ve Vídni a v řadě míst Itálie. Příčinou byl nejen globální nedostatek potravin, ale také boji zničená evropská dopravní infrastruktura - železnice, silnice i lodní cesty. To bylo nezbytné nejprve opravit. Stejně jako bylo třeba opravit standardy práva a pořádku. Častokrát byly humanitárními organizacemi doručené zásilky potravin rozkradeny dříve, než se je podařilo rozdělit mezi potřebné.
Klíčová se v těchto souvislostech ukázala být pro obyvatele Evropy bezplatná hospodářská pomoc od UNRRA (Správa spojených národů pro pomoc a obnovu). Tato mezinárodní organizace byla založena v listopadu 1943 ve Washingtonu čtyřiceti čtyřmi spojeneckými státy, mezi kterými nechyběli ani zástupci československé exilové vlády v Londýně. Fungovala až do roku 1947, kdy byla celá řada jejích funkcí přenesena na instituce Organizace spojených národů založené v San Franciscu už v říjnu 1945.
Marshall v Evropě
V roce 1948 se stal novým nástrojem hospodářské pomoci evropským státům Marshallův plán. V jeho rámci USA poskytly zemím, které se do něj přihlásily, do roku 1952 kolem 13 miliard dolarů na nákup převážně amerických a kanadských surovin a zboží. Politicky nejkomplikovanějším se ukázala být realizace Marshallova plánu na bombardováním a frontovými boji zdevastovaném území Německa, které si po válce rozdělily do čtyř okupačních zón USA, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz. Zemím spadajícím na základě válečných a poválečných dohod těchto Spojenců do sféry vlivu Sovětského svazu Stalin účast na Marshallově plánu totiž de facto zakázal a stejně nekompromisní byl i v případě území sovětské zóny. To bylo ale vše, co mohl udělat. S cílem realizaci plánu alespoň co nejvíce zkomplikovat zneužil toho, že Berlín, také rozdělený mezi mocnosti, ležel na jím kontrolovaném území a v červnu 1948 jeho tři západní sektory odřízl blokádou.
Potřeba zásobovat zde žijící obyvatele alespoň tím nejnutnějším inspirovala zbylé Spojence k legendárnímu leteckému mostu, který fungoval až do května 1949, kdy Stalin blokádu odvolal. V září 1949 následoval vznik Spolkové republiky Německo ze západních okupačních zón a její vstup do projektu Marshallova plánu (přesněji do OECD, která byla zřízena v roce 1948 s cílem Marshallův plán administrovat). Další obnova této části německého území probíhala v podmínkách svobodného trhu a demokratického politického systému pod patronací západních spojenců a s využitím zejména amerických finančních prostředků. Ekonomická přestavba zde vyústila v německý hospodářský zázrak, v rámci kterého se Spolková republika postupně začlenila do západoevropského a později globálního trhu. Až do ropné krize v roce 1973 přitom vykazovala téměř nepřetržitý ekonomický růst.
To druhé Německo
Na vznik Spolkové republiky Německo zareagoval Stalin počátkem října 1949 vyhlášením druhého německého státu tentokrát na území své okupační zóny. Tato Německá demokratická republika se stala dalším státním satelitem v rámci nárazníkové zóny před západními hranicemi Sovětského svazu. Následující hospodářský vývoj zde probíhal v podmínkách omezování tržních principů a uplatňování direktivního plánování v podobě střednědobých, většinou pětiletých, plánů, z nichž první byl vyhlášen od roku 1950. Ve stejném roce se Německá demokratická republika začlenila do obchodní integrace států východního bloku v rámci v lednu 1949 vzniklé Rady vzájemné hospodářské pomoci.
Počáteční důraz na těžký průmysl byl už v polovině padesátých let vystřídán duálním systémem, ve kterém se kombinovala orientace na spotřebitele s pokračujícím rozvojem těžkého průmyslu. Přesto postupné a jak se ukázalo neodvratné zejména technologické zaostávání ekonomiky východního Německa přispělo výraznou měrou k tamním událostem v říjnu 1989 a v konečném důsledku k zániku Německé demokratické republiky a znovusjednocení Německa 3. října 1990.
Chaos, amatéři a reforma v Československu
Do sféry poválečného vlivu Sovětského svazu byla začleněna i v květnu 1945 obnovené Československo. I jeho představitelům Stalin tedy v roce 1947 nedoporučil účast na Marshallově plánu, takže československý Dvouletý plán obnovy a rekonstrukce pro léta 1947 a 1948 probíhal bez finanční injekce ze zámoří. Po politických změnách v únoru 1948 se země otevřela sovětizaci i v oblasti ekonomiky. Zmíněnou „dvouletku“, která měla ještě podobu pouhého doporučení pro vybraná hospodářská a výrobní odvětví a byla v zásadě splněna, vystřídal od roku 1949 první direktivní pětiletý plán. Ten byl sestaven se záměrem zvýšit životní úroveň obyvatelstva prostřednictvím dalšího rozvoje průmyslové i zemědělské výroby. V průmyslu měl být v souladu s tehdejšími celosvětovými trendy preferován průmysl těžký, k čemuž nejen že došlo, ale po rozpoutání války na Korejském poloostrově v červnu 1950 a následné militarizaci ekonomik východoevropských zemí byly jeho úkoly počínaje rokem 1951 dodatečně navýšeny. Výsledkem bylo nesplnění takzvané 1. pětiletky zejména v zemědělství a potravinářském průmyslu, stejně jako v odvětvích lehkého průmyslu. Naopak se podařilo realizovat záměr industrializace Slovenska.
Důsledkem destabilizace celého národního hospodářství a chaosu zapříčiněného častým amatérismem komunistických ekonomických plánovačů i nových ředitelů znárodněných továren a bank byla měnová reforma, která proběhla 1. června 1953. Znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů vzniklých v rámci poválečné měnové reformy v listopadu 1945 a celkový pokles životní úrovně byly skutečné důsledky tohoto de facto státního bankrotu, ať si dobová, zmanipulovaná, média psala a vysílala jakékoliv propagandistické báchorky. Od roku 1954 musela komunisty plně kontrolovaná vláda začít nanovo. Tentokrát pro změnu v podobě jednoletých, opět direktivních plánů na léta 1954 a 1955.
4D v Japonsku
Kapitulace, kterou zástupci Japonského císařství podepsali 2. září 1945 na palubě americké bitevní lodi Missouri byla stvrzením první porážky v dějinách této Země vycházejícího slunce. Zároveň umožnila první okupaci ostrovů, která trvala až do roku 1952. Zemi fakticky vládla prostřednictvím japonské civilní vlády Kontrolní rada, ve které zasedali zástupci vítězných mocností angažovaných v bojích na Dálném východě, tedy USA, Sovětského svazu, Číny a Velké Británie. V čele rady stál americký generál Douglas MacArtur s prakticky neomezenými pravomocemi. Stejně jako Německo, i Japonsko mělo být demilitarizováno, demokratizováno, demonopolizováno a dekartelizováno.
V ekonomické oblasti proběhla pozemková reforma a v roce 1946 byla zřízena Rada pro hospodářskou stabilizaci, později přejmenovaná na Úřad ekonomického plánování EPA. Tento úřad byl součástí vlády a zpracovával plány budoucího hospodářského vývoje. Japonské plánování bylo od počátku indikativní a mělo tedy pouze doporučující charakter. V zemi zůstalo zachováno soukromé vlastnictví a fungoval svobodný trh. Od roku 1949 začal být realizován program poválečné, hospodářské obnovy, který pro Japonsko vypracoval americký bankéř a ekonomický stratég Joseph Dodge. Oživení ekonomiky a její demilitarizace, potlačení inflace, rozvoj vybraných odvětví těžkého průmyslu a zrušení Zaibatsu spolu s dlouhodobou podporou exportu a naopak uměle omezovaným importem a později promyšlenou licenční politikou, se staly základem japonského, poválečného hospodářského zázraku. Ten zemi dovedl až na přední místo v žebříčcích nejvyspělejších ekonomik světa. Mezi ně patří Japonsko dodnes.
Autor je historik a pedagog Národohospodářské fakulty VŠE v Praze
