Bohumil Kartous: Nutit patnáctileté k volbě kariéry je pozoruhodně blbé | E15.cz

Bohumil Kartous: Nutit patnáctileté k volbě kariéry je pozoruhodně blbé

Bohumil Kartous: Nutit patnáctileté k volbě kariéry je pozoruhodně blbé
Bohumil Kartous
• 
ZDROJ: profimedia

Jan Vávra

Část politiků a podnikatelských svazů volá po větší podpoře technického vzdělávání v Česku. V době probíhající technologické revoluce to má představovat spolehlivý způsob, jak ve výzvě doby obstát. Takhle jednoduché řešení ale podle Bohumila Kartouse z informačního centra o vzdělávání EDUin samo o sobě fungovat nemůže. „Skutečně musíme klást takový důraz na přírodní vědy, když nám technologie umožňují jejich poznávání v doposud netušeném rozsahu a netušené hloubce?“ ptá se v rozhovoru Kartous. 

Od vydání českého překladu bestselleru Teorie nevzdělanosti letos uplynulo deset let. Její autor Konrad Paul Liessmann v ní kritizuje fungování vysokoškolského vzdělávání. Z toho prý v důsledku masovosti nemá šanci vzejít intelektuální osobnost typu Imannuela Kanta. Místo hlubokých znalostí prý univerzity poskytují jen jejich imitaci. Do jaké míry je dnes Liessmannova kritika platná?

Liessmannova kniha je zajímavou intelektuální provokací a v mnohém, co je v ní řečeno, lze souhlasit. Ať už je to rezignace na univerzitní étos studia na vysoké škole, na princip sepětí výzkumu a výuky, rezignace na komplexitu vzdělání či tlak na výkonové ukazatele, které vedou vysokoškolské učitele k jejich formálnímu naplňování chrlením často bezobsažných „papers“, s tím související podporou takzvaných predátorských akademických časopisů a povrchností výuky.

Jeho ironická poznámka, že Immanuel Kant by v takovém systému neuspěl, neboť psal tempem jedna kniha za deset let, je samozřejmě tragikomickým paradoxem. Platnost těchto tezí se dle mého nezměnila, ovšem problém s Liessmannem není v tomto.

V čem tedy?

Problém je, že Liessmann neříká, co je třeba za současné situace udělat. Stal se tak pomyslným klackem v rukou těch, kdo by se rádi vraceli v čase do dob, kdy byly univerzity vyhrazeny pouze drobnému zlomku populace a očekávalo se od nich, že budou produkovat akademickou, vědeckou a výzkumnou elitu.

To je - domnívám se - retroutopie. Jistěže potřebujeme zároveň vhodným způsobem kultivovat ty nejschopnější mozky a ideálně by to měly dělat univerzity. Zároveň si společenská a ekonomická situace, zejména naprostá nepředpověditelnost budoucnosti, vyžaduje, aby celá populace byla maximálně adaptabilní, což znamená umožnit lidem co nejdelší setrvání ve vzdělávacím systému.

Rodiče si už zvykli za školy platit, říká majitel firmy Scio Ondřej Šteffl

Jak by se ale měl proměnit?

Byl bych rád, kdyby existovala univerzitní studia, která naplní Liessmannovy požadavky, a zároveň větší část vysokoškolského vzdělání, která umožní profesní růst a zároveň doplní všeobecnou gramotnost většiny.

Tato studia se mají pochopitelně koncipovat jinak než s požadavkem na akademičnost, což přispívá k neutěšenému stavu, který popisuje Liessmann. Zdravotní sestra či sociální pracovník dle mého potřebují vzdělání, v němž prokáží připravenost na profesi a zároveň si zvýší svou jazykovou výbavu a otevřou dveře k dalšímu vzdělávání v různých oblastech.

Toho nelze dosáhnout prostřednictvím středních škol, jak se domnívají retroutopisté, kteří by stále chtěli nutit patnáctileté k tomu, aby se rozhodli, čím v životě budou. To mi připadá - při elementárním pochopení vývoje světa - jako pozoruhodně blbé.

Jak vnímáte pojem vzdělanosti? Co musí znát a umět „vzdělaný člověk“ dneška?

Často se mluví o takzvané T-shaped vzdělanostní architektuře. Ta vertikála písmena T představuje profesní kvalifikaci, souhrn znalostí, dovedností a zkušeností umožňující dělat určitou práci. Horizontála pak představuje různě široké spektrum znalostí, dovedností a zkušeností, které umožňují efektivně spolupracovat s ostatními, případně se umět prosadit se svou vlastní profesní kvalitou ve složitosti komplexně fungujícího světa.

Jinými slovy, programátorovi určitě spíše pomůže, když je schopen komunikovat s obchodem a marketingem a chápat potřeby na něj kladené, tedy má nějaké ekonomické a společenskovědní povědomí.

Správná volba vzdělání je čím dál složitější. S touto hádankou pomůže magazín E15 Premium. Objednávejte zde >>>

Magazín E15 Premium Jak vychovat úspěšné dítě

Správná volba vzdělání je čím dál složitější. S touto hádankou pomůže magazín E15 Premium. Objednávejte zde >>>

Více na https://www.e15.cz/magazin/koncept-vzdelanosti-nefunguje-zastarava-i-mereni-iq-rika-odbornik-na-kriticke-mysleni-1351698

Stejně tak každému marketérovi pomůže, pokud chápe základy programování a dokáže jako programátor uvažovat, stejně jako když chápe ekonomické souvislosti. To můžete pochopitelně vztáhnout na zedníka, účetní, zdravotní sestru, kohokoliv. Umožňuje to také nechat otevřený prostor pro další vzdělávání a doplňování kvalifikace dle potřeby, kterou, jak jsem uváděl výše, lze jen těžko předpovědět. Samozřejmě, čím více profesních kvalifikací máme, tím lépe jsme schopni zvládat změny.

Trochu to odpovídá myšlence, kterou řekl Michael Šebek, profesor v oblasti kybernetiky, na posledním TEDx Prague Ed: končí čas specialistů, začíná čas generalistů, kteří, pejorativně řečeno, vědí od každého trochu, avšak zbytek jsou schopni ad hoc doplnit prostřednictvím stále dokonalejších technologií.

Jaké penzum znalostí by si lidé měli odnášet rovnou ze škol?

Popsané tendence mě dovádí k přesvědčení, že je nutné se zamyslet nad obsahem vzdělávání ve školách. Skutečně musíme klást takový důraz na přírodní vědy, když nám technologie umožňují jejich poznávání v doposud netušeném rozsahu a netušené hloubce?

Miliardáři dávají peníze do školství

A nepotřebujeme naopak, aby lidé byli schopni žít ve společnosti, znali základní zákonitosti a principy sociálního světa, uměli se orientovat, rozhodovat se a předvídat dopady svých rozhodnutí? A znali dobře sami sebe, dokázali jednat sebereflexivně, sebekriticky, dokázali řešit vlastní problémy? Vychází mi z toho výrazné posílení společenských věd na úrovni základních a středních škol, za současné snahy směřovat ty mladé mozky, které se profilují jako velmi potentní v oblastech přírodovědných, právě tímto směrem.

Jak hodnotíte trend takzvaného homeschoolingu či rovnou unschoolingu, kdy stále více dětí do školy standardně nechodí?

Homeschooling je fenomén známý relativně dlouho a původně vychází z požadavku těch rodin, které nesouhlasily s hodnotovým založením veřejných škol. Často to byl a je případ nábožensky orientovaných rodičů. K tomu se postupně přidává přesvědčení těch rodičů, kteří se domnívají, že obsah vzdělávání ve školách prostě neodpovídá potřebám jejich dětí, že škola se k dětem nechová s adekvátním respektem a vstupuje do jejich osobnostní autonomie nátlakem formální autority.

Odnoží tohoto přesvědčení je unschooling, tedy představa, že dítě je od určitého věku naprostým suverénem a architektem svého osobnostního vývoje, je přirozeně nadáno potřebou poznávat a stačí mu tedy nechat prostor a čas.

Chtějí slávu a úspěch nebo „jen“ šťastný život. Proto nechodí do školy

Zatímco homeschooling je založen na kapacitě rodičů či komunit zajistit svým dětem vzdělávání vlastními silami a prostředky, unschooling je založen na představě, že je třeba pouze uzpůsobit vnější podmínky rozvoje.

Extrémní forma takového přesvědčení dokonce předpokládá, že i ty podmínky jsou si děti schopny vytvořit a že na věku vlastně skoro nezáleží. Vedle toho existují určité mutace, jako je třeba Sudbury Valley, škola, která implementuje vysokou míru autonomie při rozhodování dětí o jejich vlastní vzdělávací cestě. To je myslím zcela v souladu s potřebami, které by škola měla umět naplňovat.

Jaké vidíte možné nevýhody této alternativní cesty?

Problém vidím v tom, že příznivci těchto směrů vzdělávání často trpí představou, že stačí zrušit veřejný vzdělávací systém a ponechat vše na kreativitě a schopnostech rodičů a dětí. Obávám se, že toto přesvědčení, které nese prvky extrémní libertariánství či obskurního anarchokapitalismu, prostě nebere v potaz velkou část společenských rizik a dopadů, které by to mělo.

Jde třeba o relativní neschopnost části rodičů vzdělávat své děti či je ke vzdělávání směřovat, stejně tak postupné vytváření kastovního systému ve společnosti, která vědění a výhody z toho plynoucí nedokáže účinně distribuovat i tam, kam by se bez veřejného vzdělávacího systému nedostaly, či naprostou partikulaci zájmů a z toho plynoucí rezignaci na budování něčeho individuálně či skupinově přesahujícího.

Tam patří široká oblast veřejného zájmu, kam je třeba podřadit třeba i vědu a výzkum. Jsem ale jednoznačně pro to, aby se veřejné školství z požadavků těchto směrů dokázalo učit a profilovat vzdělávání na základě toho pozitivního, co přinášejí.

Bohumil Kartous
Pracuje jako vedoucí komunikace v obecně prospěšné společnosti EDUin. Absolvoval Pedagogickou fakultu, Fakultu sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně a postgraduální studium na Fakultě sociálních studií UK v Praze. Od roku 2005 do roku 2014 pracoval ve společnosti Scio, kde se podílel na aktivitách v oblasti vnějších vztahů, společenské odpovědnosti a vydávání periodik. Od roku 2012 přednáší na Vysoké škole ekonomiky a managementu v Praze. Na téma vzdělávání publikuje v českých médiích.

Češi si nechali vnutit, že je bezpečnost problém, říká mediální analytik Bohumil Kartous


 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!