CESTOVÁNÍ: Všechny cesty vedou do Říma. Na kole je dosažitelný za 24 dní

Blaa-Alm mezi Bad Ischgl a Altausseer See

Blaa-Alm mezi Bad Ischgl a Altausseer See Zdroj: Jan Hanz Novotný

Jezero Altausseer See je rájem na koupání i vodní sporty
Masiv Dachsteinu
V příštím životě chci být krávou v Alpách
alpské louky
Italská hranice v sedle Nassfeld 1530m
10
Fotogalerie

V létě jsem se vydal na putování na kole k moři směrem na jih. Čekalo mě úžasné spaní pod širákem, koupání v řekách a svoboda. Vzhledem ke koronaviru jsem nechal otevřené, kam dojedu. Pod heslem „cesta je cíl“ jsem nakonec po 24 dnech dojel z Čech do Říma.

Začátek cesty je veskrze letní, ovšem na jihu Čech se začne počasí obracet. Večer si ustelu u Staňkovského rybníka, který má hned dvě prvenství, je nejobjemnějším a nejhlubším rybníkem v Čechách. Nejvíce mi na něm imponují jeho písčité břehy, čistá voda a zasazení do nekonečných lesů předhůří Novohradských hor.

Na Sůsově cestě, která vede skrze Žofínský prales, nejstarší přírodní rezervaci ve Střední Evropě, na mě čeká slušné stoupání a neutuchající déšť. Rozsáhlé bukové a dubové porosty jsou tu ponechávány jen svému osudu, obří kapradiny mají dnes mejdan, protože voda teče úplně všude, ale kopce jsou tu taky slušné. Výhodou je, že nepotkávám absolutně nikoho. V penzionu jménem Baronův most se ptám na nocleh, protože mám skoro všechno mokré.

Mají ale plno, nicméně zdejší kuchař mi poradí: „Když pojedeš směrem na Pohoří na Šumavě, tak těsně před ním je seník, kde se dá přespat.“ Seník tu opravdu je, ale vzhledem k dešti, všudypřítomným mlhám a pološeru, které v podvečer nastane, místo působí spíše jako vhodné pro vraždu než pro nocleh. Venku skučí vítr, na střechu bubnují provazy deště a ráno ukazuje aplikace teplotu osm stupňů Celsia.

Podhůřím Alp

Po pěti dnech se již nacházím mezi městy Steyr a Bad Ischl, a první alpská stoupání začínají cenit zuby. Asi nejkrásnější krajina, kterou jsem doposud na své cestě viděl, leží mezi jezery Almsee a Offensee. Nepotkávám vůbec nikoho, štěrková stezka si razí cestu skrze štíty okolních hor Totes Gebirge, horské potoky s průzračnou vodou a konečně to tady nevypadá jako v zahrádce s upravenými květinkami a posekaným trávníkem. Krajina tu má divoký ráz. Stoupání do výšky zhruba 1100 metrů není problém, daleko horší je sjíždění na druhou stranu směrem k jezeru Offensee. V mapě je sešup označen jako cykostezka, ale prakticky jde o trail pro freeride, rozhodně se na kole s brašnami nedá sjet.

Z Bad Ischl vede štěrková cesta k jezeru Altausseer See, většinu času se jede přímo báječně, až v horních partiích jsou příkrá stoupání, z nichž některá se musejí vytlačit, ale cesta je to překrásná. Altausseer See nabízí nádhernou pláž s dlouhým molem, tyrkysovou vodu a na druhém břehu ostré skalnaté štíty. Jedním slovem nádhera. Jdu si zaplavat do ledové vody, abych uvolnil svaly, mám skoro pocit, jako bych už byl u moře, alespoň atmosférou to tu připomíná pobřeží.

Přehrada Salza-Stausee

Když jedu podél řeky Salza, stojí přede mnou další výstražné značení „konec cesty za 1400 metrů“. Jedu dál až dojedu k závoře, kde je nejen zákaz vjezdu, ale i zákaz vstupu. Naštěstí leží hned u závory malé parkoviště, ptám se tedy místních, jestli se tudy dá projet a oni na to: „Jasně, klidně jeď.“ Musím říct, že tahle cesta podél přehrady na řece Salza, je jeden z nekrásnějších zážitků.

Kaňon jak z westernů, hluboký a úzký, okolní štíty mají i kilometr do výšky od hladiny jezera a jsou nesmírně příkré, no jsem rád, že jsem to risknul.

Průsmyk Sölk Pass

Po snídani zamířím do sedla Sölk Pass ve výšce 1790 metrů. Celou cestu si neskutečně užívám, jeden krásnější pohled než druhý, neustále zastavuju a fotím. Cesta je trochu rušnější, hlavně kvůli motorkářům, ale není to nic nezvládnutelného. Dolní část údolí pokrývá normální silnice, která se směrem k vrcholu neustále zužuje, až se z ní stane poměrně úzká silnička, kde mnohdy chybí i svodidla. Všude se courají krávy, zvoní jako o závod, divoké louky a listnaté lesy vystřídají horské smrčiny až po tundru nahoře a sněhová pole, to je věc, která mě nikdy neomrzí. Ten šílený výstup mi zabere asi čtyři hodiny, ale opravdu můžu silnici přes sedlo vřele doporučit, je to zážitek.

Korutany – k jezeru Millstätter See

Cesta z městečka Tamsweg vede nejprve rozložitým údolím, až když odbočím do oblasti Innerkrems, tak se velmi prudce stočí do okolních kopců. Užívám si skvělou ledovou vodu ze studánek a těsně před vrcholem zastavím na jedné z pastvin, sundám si klipsny, ponožky a krásně se zchladím v ledové vodě – jak málo člověku stačí ke štěstí.

Následuje neuvěřitelný sjezd k jezeru Millstätter See v délce skoro čtyřiceti kilometrů, během něhož sundám bundu a dole je mi vedro i v tílku. Jezero Millstätter See mě překvapuje tím, jak to tady žije. Všude panuje letní, prázdninová, až lázeňsky uvolněná atmosféra. Stan si rozložím v kempu na břehu jezera s vlastním molem, a jelikož fouká silný vítr, na rozlehlém jezeře se dělají poměrně velké vlny, tak mám spíš pocit, jako bych byl v nějakém zálivu u moře. 

Noční horská bouře

Večer jsem si ustlal u divoké horské bystřiny pod sedlem Nassfeld, jdu si lehnout, když asi kolem půl jedné mě probudí příšerná rána blesku, který udeřil někde poblíž a zvuk se s ohlušujícím rachotem řítí údolím. Venku se zvedne vítr, rozprší se a ve mně je okamžitě ta nejmenší dušička. Než dojde k nejhoršímu, seberu všechny kovové věci, dám je i s technikou do brašny a společně s kolem je odvleču alespoň dvacet metrů od stanu. Ukotvím jej co nejlíp, ale stejně dovnitř trochu teče, dám si pod sebe všechny suché věci, karimatku, nafukovací matraci a klepu se strachy. Řeknu upřímně, že v takovou chvíli člověku probleskne hlavou hodně věcí, síla přírody je prostě neuvěřitelná. Držím si ruce na uších a s hrůzou vyčkávám, kam to zase udeří za chvíli. Nejhorší na tom je, že v tu chvíli, kdy propukne bouřka v horách, se nedá nic dělat, člověk to prostě musí přečkat tam, kde je.

Italské Alpy a místní jazyk

Pro další putování jsem si vybral silničku vinoucí se podél hranice s Rakouskem, která ústí až k sedlu s dlouhým názvem Casera Cason di Lanza. Od počátku stoupání ve městečku Pontebba až po vrchol činí výškový rozdíl něco kolem jednoho kilometru. Odměnou mi budiž nádherná příroda a skoro žádný provoz, silnička je tak pro jedno auto, opravdu uzounká, mnohdy i bez asfaltu a v některých stoupáních mám co dělat ji vůbec vytlačit. Dávám se do řeči s cyklistou jménem Andrea, který pochází odsud, a tak se ho musím zeptat na místní dvojjazyčné nápisy a on povídá: „To je náš jazyk friulština, který pochází od Langobardů, kteří se tady usadili. Italové nám nerozumějí, když se mezi sebou bavíme.“

Konečně moře

Projíždím oblastí Veneto, všude jsou vinice, proměnila se i skladba rostlin, začínají převládat borovice, pinie, udělalo se podstatně tepleji, než bylo v Alpách, je zkrátka už cítit jih. Název regionu je odvozen od kmene Venetů, kteří oblast osídlili. Zrovna si říkám, že by bylo skvělé, kdybych někde viděl zrát fíky a mohl si je utrhnout jen tak ze stromu, když v tom zahlédnu jeden fíkovník se zralými plody před sebou. Neodolám a jdu si jich pár natrhat. Jsou opravdu dobré, kousek opodál zrají švestky a ještě dál už dozrává víno. Kraj, kde bych se uživil i samosběrem. Za městečkem Jesolo jedu až k pobřeží, kde po více jak 14 dnech a 1100 kilometrech skáču obřadně do moře. Paráda…