CESTOVÁNÍ: Na kole z Česka do Říma. Za 24 dnů uvidíte poloprázdné Benátky i hrdé San Marino | E15.cz

CESTOVÁNÍ: Na kole z Česka do Říma. Za 24 dnů uvidíte poloprázdné Benátky i hrdé San Marino

Jan Novotný

V létě jsem se vydal na putování na kole k moři směrem na jih. Cílem byla cesta, spaní pod širákem, koupání v řekách a svoboda. Vzhledem ke koronaviru jsem nechal otevřené, kam dojedu. Pod heslem „cesta je cíl“ jsem nakonec po 24 dnech dojel z Čech do Říma.

V minulém díle jsme putování zakončili na dohled od Benátek. Další den vstávám kolem půl šesté, když mi hlavou bleskne „Benátky bez lidí“, okamžitě vyskočím, nastoupím na nejbližší vaporetto (trajekt) a za hodinku už si vychutnávám východ slunce nad lagunou.

Kolo nechávám na ostrově Lido, naproti Benátkám, protože pohyb po městě na kole nedává smysl. Když přijíždím trajektem do města kolem sedmé, musím říct, že město je úplně liduprázdné, je to vážně nádhera vidět jeden z nejvytíženějších turistických cílů světa jako město duchů, takže se jenom courám ulicemi a fotím.

Na náměstí svatého Marka stojím sám, žádné davy turistů, obří zaoceánské lodě dřímají v přístavech po celém světě. Ideální příležitost, jak si vychutnat mohutnost staveb dóžecího paláce, anebo se jen tak ztratit ve změti kanálů. Vyhlášeným turistickým cílům se snažím spíše vyhýbat, Benátky však předčily mé očekávání, takže tam doporučuji zajet, dokud to jde a jsou bez davů.

Republika San Marino

Stoupám po malých silničkách směrem do samostatné mini republiky San Marino. Pohledy odsud jsou opravdu dechberoucí. Ta malá republika je mi strašně sympatická. Mikrostát, který je dokola obklopený Itálií, má vlastní vládu, policii, Sanmariňané mají i své cestovní pasy, ale především je to nejstarší republika na světě, která si dokázala svou nezávislost v průběhu staletí vždy obhájit. I když leží uprostřed Itálie, má dvakrát větší HDP, v podstatě na úrovni Švýcarska.

Přijde mi to opravdu sympatické, navíc staré město leží na vrcholu vysoké hory, jeho křivolaké kamenné středověké uličky obklopují celý její vrchol, působí to opravdu romanticky. V podvečer jsou z vrcholu města, který leží skoro 700 metrů nad okolní krajinou, absolutně neuvěřitelné pohledy do dálky. Směrem do vnitrozemí na okolní kopce a směrem k pobřeží je vidět v dálce moře. 

Koupání ve vodopádech

Projíždím úzkým kaňonem, kde parkuje podél silničky spousta aut a všichni míří kamsi dolů. Zastavím na přehledném místě, abych zjistil, že dole jsou překrásné vodopády Castatelle gola del Burano a řada tyrkysových jezírek vybízejících ke koupání. No to si nemůžu nechat ujít! Beru si jen to nejnutnější a jdu se vykoupat.

U největšího vodopádu postávají mladí italští frajírci a skáčou do jezírka pod ním. Vzhledem k tomu, že do něj skáčou i šipky, nemám problém do něj skočit alespoň po nohou. Jenom letmo nahlídnu dolů, pak se rozběhnu a za pořvávání ostatních skočím dolů. Ponořím se hluboko do vody, takže mi chvilku trvá, než vyplavu nahoru, v první řadě si uvědomuju, že to bylo celkem vysoko, tak deset metrů.

Druhá věc mi dochází hned po vynoření. I když je dnes 35 stupňů, všude kolem jsou vysoké hory a tohle je horský potok, který má kolem deseti stupňů… Měl jsem se nejdřív vykoupat, protože zažívám slušný teplotní šok.

Italská pohostinnost

Po poledni se mrknu na telefon a ejhle, zapomněl jsem si ho ráno dobít, zkusím se tedy zeptat v odlehlé vesničce Isola Fossara mladé dívky, která jde se starší paní po ulici. „Jo, určitě, pojď na chvíli k nám, než se ti to nabije.“ V poledním žáru rád přijímám pozvání na ledový čaj.

Babička se mě skrze mladší vnučku Flavii neustále na něco vyptává. Později jsem představen celé rodině, bratrovi, jeho přítelkyni a Flaviině mamince, která je učitelka italštiny. Všichni jsou strašně hodní a pohostinní. Po chvíli mě zvou na oběd, kde se servírují makarony s rajčaty, potom přinášejí mísy s olivami, salát Caprese, fazolky, následuje ovoce a nakonec domácí koláč a káva. Nestačím se divit. Zvláště Flaviina maminka mi připadá jako anděl, je velmi pozorná, na cestu mi dává ještě dárek v podobě sladkostí.

Apeninské náhorní planiny

Teploty zde koncem léta stoupají nad 35 stupňů, ale ráno si musím vzít bundu, jelikož chlad se drží ve strmých údolích až do jedenácti. Po snídani stoupám na zdejší planiny až nad 1000 metrů. Velké oblé kopce, minimum skal, na jejichž vrcholcích chybí vegetace. Je tady klid, v podstatě nepotkávám žádné cyklisty ani turisty, silničky jsou krásně rozpraskané, zapomenuté, občas potkávám stádo krav a vegetace mi tu připomíná domov. Co tady obecně výrazně ztrpčuje šlapání, je velký výskyt dotěrných hovad, takže doporučuji mít při sobě neustále nějaký repelent. 

Ve věčném městě

Vyrážím směrem k dnešnímu cíli a zároveň k cíli celé této krásné letní pouti, do Říma. Než klesnu až úplně pod sto metrů nad mořem, tak se jede celkem pěkně, ale v rovinatém terénu těsně před Římem ukazuje teploměř kolem 37 stupňů. Musím pravidelně stavět, namáčet se a pít.

Ve městečku Settebagni se napojím na cyklostezku, která kopíruje tok řeky Tibery, a asi po hodině se po ní dostávám přímo do centra města. Mimochodem, je to geniální způsob, jak se dostat ze severu až přímo do „Věčného města“, a vyhnout se tak průjezdům po nepříjemných silnicích. Italové moc na cyklostezky nejsou, jak jsem si všiml, ale na venkově se dají vychytat menší silničky. Ve vnitrozemí platí, že kromě hlavních tahů na většině silnic nic moc nejezdí a v mapě značená okreska žlutou, bývá ve skutečnosti rozpraskaná asfaltka třetí třídy, takže na kolo ideální.

Čekal jsem, že budu při triumfálním příjezdu do Říma skákat metr dvacet, ale spíš jsem ve stavu těsně před úpalem, takže se jdu smočit do některé z blízkých fontán na náměstí Piazza del Popolo. Než se pojedu v klidu projet a užít si tu nádheru, musím se jít najíst.

Sednu si do rázovité hospůdky Dal Pollarolo 1936, kde visí na stěnách desítky podepsaných fotografií od různých celebrit. Abych byl stylový, dávám si pizzu Capricciosa a poté se teprve rozjedu vstříc Koloseu a dalším památkám. 

Během večera a soumraku, kdy bývají nejhezčí barvy oblohy, stačím na kole objet vše podstatné, začínám na Piazza Venezia, přijíždím ke Koloseu, pak se jedu podívat na Fontánu Di Trevi a po soumraku si zajedu ještě do Vatikánu. Všechny pamětihodnosti jsou opět takřka bez lidí.

Na kole mám strašně rád, že se ve městech velice rychle zorientuji a svobodně si brázdím centrum, projíždím jen tak nazdařbůh uličkami, nechám se doslova unášet cvrkotem, zatímco normální návštěvník si buď uchodí nohy, anebo se musí složitě přepravovat místní hromadnou dopravou, což mu zaručeně sebere veškerou romantiku.

Když se tak courám na kole centrem, mám pocit, že město je tady jenom pro mě. U Říma, Věčného města, mám ten pocit dvakrát intenzivnější. Byla to tedy jízda. Dvacet čtyři dní na cestě, desítky nastoupaných kilometrů a 1945 kilometrů.

Autor: Jan Novotný
 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!