Překonali jsme třináct hodin v letadlech na trase Praha–Dauhá–Čcheng-tu a dvoutýdenní dobrodružství může začít. Jako první nás v nejlidnatější zemi světa vítá nemalá plastika pandy s kvérem oděná v policejní uniformě. Není divu. Středočínské město Čcheng-tu, jen o pár milionů lidnatější než celé Česko, je domovem černobílého národního symbolu, za jehož zabití hrozí až trest smrti. Přes zdejší mobilní aplikaci objednáváme alternativní taxislužbu, která i zde vychází levněji oproti klasickým taxi.
Za půlhodinovou cestu do hotelu platíme v přepočtu necelou stokorunu. Jsme spokojeni, stejně jako usměvavý šofér vozu vyzdobeného rudým vějířem s obrázkem prezidenta Si Ťin-pchinga.
Přestože Velkou čínskou zeď během našeho výletu nenavštívíme, její hranice přesto pocítíme. Ve virtuálním prostoru je totiž asijský obr dokonale oplocen. Navzdory tomu nabýváme pocit, že je technologicky plně soběstačný.
Google, Facebook a jeho Instagram a WhatsApp vláda blokuje – pro evropského turistu stejný nezvyk jako cena za třicet gigabytů mobilních dat na měsíc. Ta se pohybuje okolo čtyř set korun. Zakázané západní služby Čína nahrazuje mimo jiné aplikací WeChat.
Běžný Číňan s ní komunikuje, sdílí fotky, objednává taxi nebo platí v obchodech. Po pár dnech je nám jasné, že v Číně s angličtinou nepochodíme a že bychom se bez asistence čínské spolucestovatelky ztratili rychleji, než se řekne Líné kosti – jméno našeho hotelu, zdaleka ne jediného, který podivným názvem maskuje jinak velmi dobré ubytování. Vyrážíme na večeři do centra velkoměsta.
A Čína to ví, kamery má všude. O to víc nás překvapuje četnost přestupků některých řidičů. Ani uplynutí pěti vteřin po rozsvícení červené na semaforu nemusí být zárukou, že vám vůz na přechodu nezkříží cestu. Dorážíme do restaurace.
To ještě netuším, že se právě gastronomie zařadí k našim nejsilnějším zážitkům. Zasedáme ke stolku s kastrůlkem, v němž si regulujeme ohřev dvou oddělených vývarů, z nichž jeden snesitelně pálí. Objednané druhy hub, masa a zeleniny postupně vkládáme do nádoby. Hůlkami poté uvařené lahůdky jednu po druhé vylovíme a dochutíme omáčkou. Gurmáni si při pojídání hotpotu přijdou na své. Z odkládání hůlek vedle sebe se netřeba strachovat, delikatesu nikdo neodnese. Naopak faux pas se může dopustit ten, kdo hůlky zapíchne vertikálně do jídla.
Jde totiž o symboliku spojenou s pohřby. Oproti hůlkové etiketě je význam QR kódů nalepených na každém stole, a to i v té nejzapadlejší restauraci, daleko zřejmější. Host si kód naskenuje mobilem a prostřednictvím aplikace večeři zaplatí. Přes kód přitom během čínského putování platíme i v metru nebo na veřejné toaletě. Nakonec za fantastickou a bohatou hostinu pro dva necháváme v přepočtu zhruba čtyři sta korun. Ceny jídla obecně patří k příjemným překvapením, proti Česku jsou značně nižší. Ostatně poplatek za dovezení pokrmu na hotel činí jen asi čtrnáct korun. Po třech dnech se vydáváme na nádraží v Čcheng-tu, odkud nás má svézt rychlovlak do Si-anu.
Kvůli dopravní zácpě ale dorazíme jen půl hodiny před odjezdem vlaku. Na jeho zpoždění se v Číně skutečně spoléhat nedá – jistotou jsou naopak dlouhé fronty u pokladen. Bez předběhnutí nemáme šanci stíhat, požádáme proto studenta, na kterého právě přišla řada. Pochopil naši bezvýchodnou situaci, pustil nás a zařadil se na konec fronty. Smysl pro pořádek a ochota řadě Číňanů nejsou cizí. Ještě jednou děkujeme. Ve vlaku nás rozhlas v angličtině upozorní, ať nerušíme spolucestující, jinak že čelíme trestům a snížení osobního kreditu.
Hlášení přes zvuky her, filmů a písniček z telefonů našich souputníků sotva slyšíme. Skoro se zdá, že Číňané mají z vlastních úřadů menší strach, než si lidé na Západě myslí. Uháníme si to 250 kilometrů v hodině, všichni jsou spokojeni. Nejvíce vědci, stavbaři a námořníci, jejichž nečekanou zálibu v amerických úsměvech pozorujeme na obrazovce pod stropem vagonu.
Upínají fascinovaný pohled na čínskou vlajku, již voják prudkým pohybem vymrští na stožár. Stavbaři začnou mávat vlaječkami. Prostě běžná cesta čínským rychlovlakem. Na minutu přesně dorazíme do Si-anu, odkud se v minulosti linula Hedvábná stezka. Obdivujeme klenoty čínské architektury, především špičaté střechy.
Ty přitom nemají jen okrasnou funkci. Ukazují také na sociální status majitele domu. Daleko intenzivněji než rozvrstvení společnosti ale vnímáme její pospolitost, ať už na ulici, kde po večerech tančí ženy v krojích, nebo u večeře, kde se scházejí celé rodiny i vícekrát do měsíce. Po prohlídce města navštěvujeme nedalekou terakotovu armádu, mauzoleum prvního císaře ze třetího století před naším letopočtem. Více než osm tisíc hliněných soch, které měly být navždy ukryty pod zemí, objevili rolníci, když před pouhým půlstoletím kopali studnu.
Armády zde dnes stojí hlavně ve frontě na bankomaty, jedna z nejvěhlasnějších čínských atrakcí přijímá výhradně hotovost: asi čtyři sta korun. Mauzoleum nevyždíme ani tak vaši peněženku jako spíš tělo. Válečníky obdivujeme v jen těžko snesitelných vedrech.
Během pobytu vyrážíme také do ikonické přírodní rezervace Kuej-lin se špičatými horami, mezi kterými na říčce kličkují lodě osázené čínskými turisty. Za necelou tisícovku pořizujeme milionové fotky. Neberte to. Následuje přestup na vor pro dva. Odpichy bambusem ho pohání místní dělník.
Postěžuje si, že se dříve plavil každý „námořník“ na sebe, kam chtěl, dnes ale patří všechny vory pod jednu státní společnost. Dříve prý platil klient méně a on si vydělal více. Dnes to má být naopak. Kdo si stěžoval, šel do vězení, říká náš souputník. Poslední zastávkou naší cesty je městská prefektura Čang-ťia-ťie a její přírodní památky zapsané na seznam UNESCO.
Nejkrásnější kus přírody, jaký jsme kdy viděli. Začínáme stolovou horou, kromě sedmi set korun vstupného odevzdáváme i otisky prstů. První část cesty obstará předpotopní autobus, pak jdeme chvíli po svých. Následuje finále. S těžko překonatelným převýšením si matka technika poradila a do hory zabudovala sedm navazujících eskalátorů. Bůh jí žehnej.
Přestože jsou místní scenérie nádherné, celkový dojem kazí přelidnění způsobující časté fronty. Zatímco v Evropě by z tohoto důvodu řada návštěvníků „vypískala“ atrakci nízkým hodnocením, Číňané si na čekání a mačkání v davu zřejmě zvykli. Provozovatelé tak nemusejí denní kapacitu turistů snižovat. A jüany se jen sypou.
