Chtěli změnit videoherní trh a posunout hranice ve vizuálním zpracování videoher, a navíc to vše chtěli udělat prostřednictvím žánru RPG (hry na hrdiny – pozn. aut.) v otevřeném herním světě. Zároveň chtěli posunout hranice čtyři dekády starého kultovního žánru o takzvaném kybernetickém punku, který nejlépe vystihla a definovala novela Neuromancer, série stolních her Cyberpunk nebo třeba filmy jako Soudce Dredd, Blade Runner, Johny Mnemonic, Matrix či seriál Altered Carbon. Nad tím vším strávili více než osm let a při tom si po vzoru Jeremyho Clarksona říkali: „Co by se tak mohlo stát?“
Šéfové a vývojáři polského studia CD Projekt Red s prosazováním změn herního trhu mají zkušenosti. Svá díla již několik let oproti zažitému byznysovému postupu konkurence vydávají bez protipirátských ochran a netratí na nich. Ke stejnému kroku přesvědčují – více či méně úspěšně – také nezávislé autory starších i novějších her. Za to od hráčů dlouhodobě sklízejí chválu. Před týdnem však vydali nejočekávanější hru letošního roku a dost možná i dekády – Cyberpunk 2077. Herní trh titulem možná změnili, žánr určitě posunuli, ale jejich pověst utrpěla, byť se z nich stali miliardáři.
Velké ambice
Na agregátoru hodnocení Metacritic.com má aktuálně Cyberpunk 2077 sice od novinářů 89procentní hodnocení, od uživatelů však drží lehce nadprůměrných 7,0 z 10. Od investorů na varšavské burze si firma odnesla zkrouhnutí hodnoty akcií zhruba o třetinu. Ve firmě CDPR si totiž tentokrát ukousli příliš velký krajíc.
Z přehršle prvků, příběhů, úkolů, objektů, vedlejších postav, animací a lokalit se totiž vývojářům podařilo jen částečně sestavit optimálně fungující celek. Některá vozidla tak občas levitují, herní objekty se prolínají a takzvaně glitchují, postavy chodí skrze zdi nebo napůl propadlé do chodníku. Jde o typické problémy velkých her v otevřeném světě, kde může hráč vedle plnění úkolů jen tak bloumat a kochat se. Nic z toho by nemělo být pro zkušené hráče překvapením, navíc nic, co by nevyřešily dodatečné opravy.
Proč tedy tak tvrdý trest ve formě „nulových“ či „jedničkových“ recenzí řady hráčů? Neunesli zhroucení hype křivky, kterou studio kolem hry poslední rok budovalo. Autoři publikum tak dlouho napínali a přesvědčovali, až přesáhli rozumnou mez a vybudovali nereálná očekávání, která hra nikdy splnit nemohla. Nemluvě o třech odkladech vydání díla, které posouvá celé univerzum kybernetického punku opět o pár dekád dopředu tak, jak se postupně změnila současná vize dystopické budoucnosti, v níž vláda práva podlehla mamonu a síle korporací, robotizace a internetu.
Pableskující město
Vizuál Night City a jeho přilehlého okolí, kde se příběh hlavního protagonist(k)y známé(ho) jako „V“ odehrává, je dechberoucí. Příjemný pohled je i na obyvatelstvo: pestrá procedurálně generovaná směska lidí různých ras a figur více či méně připomínajících kyborgy s robotickýma rukama, nohama, očními implantáty, vylepšenými svaly nebo rovnou s metalickou kůží proudí ulicemi velkoměsta, členové řady lokálních gangů je přitom aktivně terorizují a plní tak prostor otevřeného světa (naneštěstí) repetitivní akcí ve stylu „zabij–zachraň–shrábni odměnu“.
Ve městě tak lze neustále vidět pablesky neonových světel a záblesky z ústí hlavní pistolí, brokovnic nebo jisker ze zkratů kybernetických implantátů, které nepřátelský netrunner hacknul a vyřadil z provozu.
A právě v ohromující náročnosti hry na PC a dost špatné vyladěnosti pro starší generace konzolí lze spatřit hlavní problém Cyberpunku. Starší konzole, byť obecně výkonné, mají s jeho chodem problémy a ne každý hráč na PC si ho bude moci plně užít, alespoň ne za současné tržní situace, kdy jsou před pár týdny představené nové generace grafických karet firmy Nvidia beznadějně vyprodané, a to i ve firemním segmentu.
Hra o detaily
Autor textu sice měl možnost hru testovat na modelu GeForce RTX Vision 3080, který mu zapůjčila společnost Gigabyte, pro referenci však také využil vlastní, starší kartu Aorus 1080 od stejného výrobce. V nižším rozlišení než ve 4K nebo při nastavení nižších detailů textur spadá CP77 v kontextu konkurenčních her jen do vizuálního lepšího průměru. Pokud tedy hráč chce vše s plnou parádou, musí sáhnout po grafické kartě s cenovkou nad dvacet tisíc korun.
V CD Projektu se totiž spolehli na nejnovější generaci Ray Tracingu (tedy emulace globálního osvětlení a „živého“ generování odrazů světla) a na další novátorské technologie jako vylepšování výsledného obrazu umělou inteligencí. Neodladěnost titulu v náročnosti na procesor – a v grafické náročnosti obzvláště na starších konzolích Xbox a PS4, na kterou si tisíce hráčů stěžují – je poměrně šokující v kontextu osmiletého vývoje hry.
Na druhou stranu se dá předpokládat, že dojde k jejímu zlepšení v budoucích opravách enginu hry. To ale nemění nic na tom, že neodladěná hra neměla pro tyto konzole vyjít a že autoři sami již dříve přiznali, že trojí odklad vydání hry způsobil problémy s optimalizací hry na starší konzole.
Excelentní vyprávění
CD Projekt Red se ve svém předešlém hitu, třetím Zaklínači, proslavil hloubkou vyprávění příběhu. Tento kus se mu téměř podařilo zopakovat u Cyberpunku. Prvních několik hodin hry je excelentních, pak ale přichází onen otevřený svět, ve kterém hráče zavalí stovky vedlejších činností, aktivit a nedůležitých úkolů a až na čestné výjimky s relativně nudným modem operandi. Plynulost hry tak trpí a možná by bylo lepší, kdyby byla spíše ve formě jednolitého, klidně nechronologického vyprávění.
Jako útěk k zábavnosti tak slouží hlavní příběhové mise, které jsou poutavé, avšak jejich rychlé odehrání vede také k rychlému ukončení hry (i do 22 hodin). Navíc zpřístupní jen tři volby ze sedmi možných konců hry. Další vyžadují specifické akce v jiných vedlejších misích. To samozřejmě vyvolává frustraci ze „slabého příběhu“ hry, protože identifikovat tyto mise není zcela jednoduché, byť lze jednoduše shrnout, že jde o mise s trojicí hlavních vedlejších protagonistů příběhu – Judy, Panam a Takamurou.
Ve zmíněné záplavě misí a úkolů se přitom schovává i jeden příběhový skvost – série misí s Johnnym Silverhandem, pět dekád zesnulým rockerem-teroristou, kterého si skvěle střihla hollywoodská star Keanu Reeves. Ten naštěstí ve hře dostal pomyslného „času na plátně“ více než dost a opět potvrdil, že postupné prolínání videoherního a filmového průmyslu funguje.
Některé příběhově lepší vedlejší mise však hráči začnou zadávat neherní postavy až v okamžiku, kdy dosáhne dostatečné úrovně „pouliční slávy“ – a to je kámen úrazu: získat pouliční slávu vyžaduje zase nějaký ten čas investovaný do potloukání městem a řešení repetitivních banalit.
Nevybroušený drahokam
Všehovšudy je Cyberpunk 2077 ambiciózním titulem, který doplácí na to, že od něj byla obecenstvem až neférově očekávána perfektnost. Férovou tvrdou kritiku si autoři hry zaslouží za extrémně vysoké nastavení laťky pro vizuální kvalitu, hardwarovou náročnost a nešťastně poskládaný chaos v důležitosti úkolů a kvalitativní nevyváženosti vedlejších misí. Night City nicméně poslouží jako excelentní platforma pro již oznámená budoucí pokračování a rozšíření hry, potenciál k vylepšení skóre hodnocení tu tedy stále je.
Vývojář: CD Projekt Red Platformy: PC, Xbox, Sony PS Hodnocení: 70 % (po 60 hodinách na PC) |
