Jak se uživit muzikou a zůstat sám sebou? Spoluhráč hvězd Jan Ponocný dělá hudbu bez kompromisů, i když na ni nemusí vydělat
V tomhle domácím studiu vznikla hudba k novému seriálu Náhradníci režisérky Alice Nellis, k filmům Buko, Revival a k dalším jejím počinům, k seriálům Jaroslava Brabce či Petra Zelenky, tady se nakládalo kytarové vybavení, když vyjížděl na koncerty Meky Žbirka, sem jezdil na zkoušky Ivan Král. A principál one man projektu Circus Ponorka tu krotí akordy pro spoustu dalších příležitostí. Vítejte na návštěvě u Jana Ponocného.
V první pracovní pondělí nového roku se málokomu chce vrátit se k povinnostem. Ale asi záleží na tom, pro kterou korporaci pracujete. Co když je jí váš vlastní cirkus? Pak můžete rozjasnit pondělí i svým hostům. Tak jako principál cirkusu bez lvů a akrobatů, zato se spoustou cestami otlučených kytar, kytarových efektů, s mandolínou, bendžem a vintage zesilovači, který nás vítá v domku na kuří nožce u lesa za Prahou.
Pod nohama křupe mokrý lednový sníh, Jan Ponocný vynáší popel z kamen a vítá hosty přesně takovým šibalsky pozitivním naladěním, jako když na své nové desce zpívá I missed your birthday (Prošvihl jsem tvoje narozeniny). I lednové pondělí taje. „Já se snažím být veselý a pozitivní člověk. I v situacích, které jsou smutné nebo špatné, mě baví najít pozitivní řešení, aniž bychom si říkali, že se špatné věci nedějí,“ říká Jan Ponocný kromě jiného také na adresu zmíněné písně. A doplňuje, že veselá je i další nová skladba, All Right, i když vznikla za truchlivých okolností. „Ivan Král chtěl ode mě písničku, už jsme se ji chystali natočit, ale on zemřel. Tak jsem ji dodělal sám a dopsal jsem text přímo pro něj. A stále mi to přijde jako píseň pozitivní,“ podotýká Ponocný.
Ivan Král, Meky či Ivan Hlas jsou ti, jimž Jan Ponocný dlouhé roky s kytarou, jak sám říká, dláždil cestu, aby se jim po ní dobře šlo. Dnes vystupuje především sám jako Circus Ponorka nebo doprovází svérázného písničkáře Václava Koubka. „Jsou to lidé, a bude to znít pateticky, díky kterým je můj život lepší,“ říká o zmíněných muzikantech. „Vlastně se moc nepřizpůsobují tomu, co se od nich čeká, a jsou autentičtí, dělají si, co chtějí. Já se o to jako Circus Ponorka snažím také.“
Jak kazit mládež
Ponorku si nese z mládí jako přezdívku od kamarádů a Circus v názvu jeho sólového projektu mnohým fandům rockové muziky připomíná, že v devadesátých letech byl Ponocný součástí něčeho výjimečného – kapely Circus Praha zformované kolem Američana Bradleyho Strattona usídleného v Praze. Uměl by ještě zahrát písničku Chinese Food on Saturday Night? Ptám se na to s připomínkou, jak tahle věc dostala v polovině devadesátých let do varu amfiteátr tehdy největšího tuzemského festivalu v Trutnově. „Dělali jsme před půldruhým rokem takovou krásnou veselou akci ze smutného důvodu, vzpomínku na Bradleyho Strattona. Byla to jedna z písniček, kterou jsem tam hrál. To je písnička, která se nezapomíná. A také není nijak složitá,“ odpovídá Ponocný. Česky mluvící Američan Stratton v roce 2022 předčasně zemřel v 55 letech. Svou kapelou v devadesátých letech českou nekomerční scénu zcela jistě inspiroval, pokud si přímo nedovolíme říct, že ji pomohl formovat.
„Byla to kapela, která vlastně nikdy nepronikla do mainstreamu, přestože jsme vyprodávali kluby, ale ,zkazili‘ jsme život spoustě mladých lidí, kteří kvůli nám začali hrát na kytary. A to je vážně veliký kompliment. Patří mezi ně několik současných muzikantů, které dnes uznávám jako instrumentální špičky, jako třeba kytarista Roman Helcl, bubeník David Landštof nebo baskytarista Jakub Vejnar. To byli ti, kdo na nás tehdy chodili,“ vzpomíná Ponocný.
Nerozpadl se nakonec Circus Praha kvůli ponorkové nemoci a nezaložil si Ponocný následně Circus Ponorka jako svůj trucpodnik? Jan Ponocný se směje. „Tahle interpretace mě nenapadla. Circus Praha neskončil tak jako jiné kapely, že je to už nebaví nebo že na ně lidi přestali chodit. To skončilo jednoduše tak, že se Bradley přestěhoval zpátky do New Yorku,“ vysvětluje muzikant.
Sto procent Ponocného
Ke zrodu vlastní one man show Ponocného přivedl další Američan, který do Česka kdysi přicestoval jako zástupce Hollywoodu na filmový festival a usadil se natrvalo v Praze. John Riley, autor většiny textů Circusu Ponorka.
„Jednou jsme seděli s Johnem v hospodě a on mi říkal, že jsem blbej, když píšu písničky pro jiné interprety, proč je nezačnu psát sám sobě. Ať je hraju sám sólově, že mi bude psát texty. Já nejsem žádný folkař, proto jsem si říkal, že nemůžu hrát jen s kytarou. Ale mám rád technologie, takže jsem vytáhl různé efekty a začal jsem náhodou hrát s loopery. Bylo to dávno před Edem Sheeranem, který tuhle techniku proslavil, i když se používala už někdy v sedmdesátých letech na alternativní scéně,“ líčí Ponorka, jak se dostal k živému smyčkování kytary i zpěvu, jež využívá k navození dojmu celé kapely.
Pod značkou Circus Ponorka vydal na konci loňského roku své čtvrté řadové album Lost Angeles, zahrnul pod ni také dvě alba soundtracků, která napsal k filmům Alice Nellis Revival a Perfect Days Ltd. Rozezpíval i její poslední film Buko. Pro Jaroslava Brabce pracoval na seriálu Zločiny Velké Prahy a skládal také pro Zelenkův seriál Dabing Street.
„Když dělám hudbu k filmu, dělám to proto, aby ta hudba sloužila filmu. A když jsem spoluhráč nějaké hvězdy, snažím se sloužit tomu muzikantovi, jeho písničkám. Není tam vůbec místo pro nějaké ego. Circus Ponorka je jediná věc, kde jsem stoprocentně za sebe,“ vysvětluje různé světy, ze kterých poskládal svůj profesní život. „A fakt si považuju toho, když si někdo koupí moji desku nebo přijde na koncert. Cítím jako největší úspěch svého života, že si můžu dělat, co chci. I když mě všechno, co jsem dělal a kdy jsem hrál pro různé lidi, bavilo.“
Přitom prozrazuje, že dnešní hudebníci sotva mohou být živi z prodeje svých nahrávek. „Hudba je zadarmo na Spotify, a když už jsou lidé ochotní koupit si ode mě nosič stejné hudby, kterou tam najdou, musejí dostat něco opravdu luxusního. Proto jsem nechal vytvořit obal desky, který vypadá jako dvoualbum, je z nejlepšího tvrdého papíru s krásným parciálním lakem, uvnitř najdete nejlepší stoosmdesátigramovou vinylovou desku, mastering alba dělali ve studiu v Abbey Road,“ popisuje. Nový vinyl nakonec fanoušci na koncertech kupují častěji než CD, které je samo sebou také v luxusním balení. Desku prodává za šest set korun, ale prozrazuje, že náklady na jeden kus z pěti set vylisovaných jsou nejméně tisíc korun.
„A to je jen výrobní cena. Druhá věc je, že si vůbec do toho nemůžu počítat svoji práci. Kdybych to dělal pro někoho jiného a řekl si alespoň takový honorář, jako má paní prodavačka v Lidlu, tak by ta deska stála strašně moc. Ale zdůrazňuji, že si nestěžuji, beru to jako realitu,“ říká.
I když si hudbu vydává sám, zaplatit musí také vydavateli, který album dodá streamovacím platformám. Jenže pro umělce, jehož měsíční přehrání na Spotify se pohybují v tisících, a ne v milionech, nemůže být ani tenhle proces návratný. „Ale to je jedno. Díky tomu mě osloví lidé třeba pro hudbu k filmům. Neberu to tak, že musím na všem něco vydělat. Proto, že dělám věci za sebe a bez kompromisů, mě oslovili například Alice Nellis, Jarda Brabec nebo Petr Zelenka,“ uvažuje.
Být muzikantem, třeba v kotelně
Čím by byl, kdyby nebyl muzikantem? Tahle otázka se Janu Ponocnému nepozdává. „Není přece pravda, že někdo, kdo si hudbou nevydělává, není muzikant. Někdo maluje obrazy, ale to, že se malováním neuživí, neznamená, že není malíř. To mi přijde jako základní věc. Já mám jen to štěstí, že se hudbou uživím. Určitě bych hrál vždycky a chtěl bych si zachovat svobodu,“ zdůrazňuje s odkazem na kamarády muzikanty, kteří si vydělávají něčím jiným právě proto, aby si zachovali hudbu čistou, takovou, jakou chtějí hrát. Ostatně Jan Ponocný má to samé černočerně zapsané ve svém životopise. V osmdesátých a počátkem devadesátých let se živil jako kotelník. „Tohle byla přesně práce pro muzikanty, kromě jiných lidí – víme, kdo všechno pracoval v kotelně. Já jsem v jedné kotelně asi dva měsíce také bydlel. Mezi kotlem a uhelnou byla moje ložnice, ráno mě budilo první metro. Byl jsem rád, že se nemusím dávat dohromady s bolševickými úřady,“ vzpomíná. V té době hrál na undergroundových akcích hudbu Velvet Undeground a Boba Dylana. Kotelnu opustil v roce 1994, kdy už tři roky doprovázel Ivana Hlase.
Nástroj v každé místnosti
Ve stojanu za dveřmi malého studia stojí otřískaný Fender Stratocaster ve společnosti dalších kytar a baskytar, ve vitríně visí raritní elektrická kytara Silverstone z počátku šedesátých let. U pracovního stolu, na který dohlíží vyobrazení Boba Marleye, lze naopak najít nejsoučasnější vybavení pro simulaci zvuku kytarových aparátů. A procházka domem potvrzuje, že je pravda, co na sebe Jan Ponocný jednou prozradil: zdá se, že má skutečně kytaru v každém pokoji. „Kdybych byl geniální, tak to všechno vymyslím v hlavě. Ale to nejsem. Kytara je jako anténa, se kterou ty nápady přijímám odněkud z vesmíru – ale nechci, aby to znělo moc ezotericky. Pro mě je zásadní, abych měl nástroj v ruce. Nápady vycházejí z toho, že si stále hraju, několik hodin denně,“ vysvětluje. A dodává, že nakonec spoustu skladeb v hlavě domyslí. Když ho potkáte v lese se psem, jak si zpívá a pokyvuje hlavou, znamená to, že aranžuje.
Když Jan Ponocný nabízí fotografovi nápady na focení, vezme ze stojanu rezofonickou kytaru s kovovým tělem a jen tak v podřepu vystřihne country vyhrávku se zvukem, jenž nás duchem rázem přenese do Nashvillu. Mluví o tom, že povinností muzikanta je stále se vzdělávat a zkoušet nové věci. „To je proces, který nikdy neskončí. Stejně tak nikdy nemůžeš být hotový kytarista. Baví mě i objevovat nové nástroje, které využívám třeba při natáčení filmové hudby. V seriálu Náhradníci je gruzínská stopa, takže jsem si pořídil některé gruzínské nástroje, využívám mandolínu, bendžo… Všechny tyhle věci mě navedou na jiný zvuk, jiný postup,“ vysvětluje.
Náhradníci od Alice Nellis, v nichž hrají například Kryštof Hádek s Janou Plodkovou, jsou čerstvě ke zhlédnutí na Prima+. Jana Ponocného čeká kromě koncertů s novým repertoárem z alba Lost Angeles také práce na dalším počinu režisérky. Tentokrát by mělo jít o seriál detektivní. Jaký nový nástroj pro něj použije? „To zatím nevím, ale mohl bych si pořídit theremin,“ zamyslí se nad elektronickým nástrojem, na nějž se hraje bez dotyku, jen pohyby rukou kolem antény. Takže nakonec skutečná anténa pro chytání inspirace z vesmíru? „Přijde mi skvělé skládat písničky na nástroje, které moc neovládám,“ říká nadšeně Jan Ponocný.
