Jeden nikdy neví, kdy a kde se zase Karel Randák objeví se složkou kompromitujících fotografií.
Takhle Randáka, který při rozhovoru působí jako milý člověk, média líčí hodně často a jemu to je jedno. Vlastně to bere s humorem. Zvou ho na premiéry špionážních filmů a někteří „důležití“ lidé z něj mají pořád tak trochu strach. Je špionem na doživotí. Jeho jméno proto vzbuzuje značnou kontroverzi.
Aktuálně figuruje hned v několika kauzách. Jako vrchní investigativec fondu proti korupci se dostal k informaci, že každých sedmnáct haléřů z jízdenky pražské hromadné dopravy jde přes klienty právnické firmy Šachta & Partners do peněženky lobbisty Ivo Rittiga.
Aby toho nebylo dost, předposlední vydání časopisu Reflex přišlo s obviněním, že měl Randák na Hradě za úplatek nabízet nevydání knihy o Lívii Klausové.
Čím se fond proti korupci, v jehož správní radě zasedáte, zabývá?
Za prvé se snažíme prosadit změny v legislativě. Ale na tom se nepodílím, protože to osobně považuji za ztrátu času. Za druhé se snažíme ovlivňovat společnost, aby začala korupci pořádně vnímat. A za třetí jde o vyšetřování konkrétních podnětů. Na začátku jsme totiž vyzvali lidi, aby nám je posílali. A když nějaký obdržíme, tak samozřejmě musíme ověřit, jestli je to pravda. Ale fond jako takový žádné vyšetřování provádět nemůže.
Kdo tedy vyšetřuje?
Nadační fond sice vyšetřovat nemůže, ale může vypsat grant na nějaký takový projekt. Na projekt, který povede k odhalení korupce. Takže mi udělujeme granty různým skupinám, které podněty vyšetřují.
Jak jste se k práci ve fondu proti korupci dostal?
Když byla v plném proudu aféra Toskánsko, dělal jsem nějaký rozhovor a neuváženě jsem plácnul, že uvažuji o založení organizace, která by se zabývala bojem s korupcí. A od té doby jsem to měl pořád na talíři. Všem jsem říkal, že bohužel nic založit nemůžu, protože jsem nesehnal nikoho, kdo by to platil. Nechtěl jsem oslovovat lidi tady v republice, protože mi bylo jasné, že by se říkalo, že si ten konkrétní člověk platí za moje služby.
A pak přišel pan Janeček.
Jednoho dne se ke mně dostala tisková zpráva, ve které psali, že nějaký mně do té doby neznámý Karel Janeček zakládá Nadační fond na boj proti korupci. Tak jsem si přečetl, kdo je Karel Janeček a zjistil jsem, že do toho chce dát nějaké peníze. Pak jsme se potkali a on mi nabídl místo ve správní radě fondu.
Kdybych chtěla být špionkou, co bych pro to musela udělat?
Prvním krokem a tím posledním jednoduchým je přihlášení. Potom musíte absolvovat bezpečnostní prověrky, různé psychotesty, předvstupní kurz, kde si vás otestují, jestli se na tu práci hodíte. A pokud ne, rozloučí se s vámi. To všechno může trvat tři měsíce nebo i půl roku. Proto vám řeknou, už když se přihlásíte, že v žádném případě nemáte opouštět dosavadní zaměstnání, protože nikde není psáno, že vás vezmou.
A jaké by měl mít zájemce schopnosti?
Základním předpokladem je loajalita. Ale, jak už jsem několikrát říkal, v informačních službách je ohromné spektrum činností. A podle toho, na jakou činnost hledáte člověka, řešíte, jaké schopnosti by měl mít. Jsou tam například lidé, kteří se pohybují v terénu. To je asi to, co si všichni představí pod pojmem špion. Chodí mezi předem vytipovanými lidmi a získávají od nich informace. Ale než k něčemu takovému vůbec dojde, musí zapracovat analytici. Musíte totiž o lidech, od kterých budete informace získávat, vědět úplně všechno. To je práce analytiků, kteří jsou mentálně úplně jiní než zpravodajci neboli špioni.
Co přesně analytik dělá?
Hodiny a hodiny sedí u počítače a shromažďuje informace. Z těch informací pak musí být schopen udělat nějaký ucelený obraz. To je totiž to, co informační služby živí. Musí podávat souhrnné informační výstupy. Informační služby neshromažďují informace samy pro sebe, ale pro určitého klienta, například pro ministerstvo zahraničí. Dál tam pracují třeba technici. To jsou lidé, kteří instalují odposlechy a následně je vyhodnocují. Pak jsou tam sledovači, další úplně specifická skupina lidí. Ti mají skvělou paměť, musí si pamatovat obličeje, musí umět rozeznat lidi třeba po sluchu. Vychovat dobrého sledovače trvá léta.
Jak jste se vy stal agentem? Správné označení je vlastně důstojník rozvědky.
Dlouhá léta jsem byl profesionální sportovec, jezdil jsem závodně na kole. Potom jsem cyklistiku také trénoval. Když skončila má trenérská dráha, narazil jsem na jedné akci na člověka, který už tehdy pracoval u FBIS, tedy u Federální bezpečnostní informační služby. Bavili jsme se a náhodou jsme se dostali k tomu, že sháním práci. A on že bych mohl zkusit práci u informační služby. Bylo to chytlavé a já byl o dvacet let mladší. Tak jsem to zkusil.
Představoval jste si na začátku, že budete někdo jako filmoví agenti?
Určitě. Tak si to pochopitelně představuje každý. Nikdo za tím nevidí nic nudného. Přečetl jsem si nějaké knížky a vytvořil si obrázek, který byl samozřejmě trochu zkreslený. Nakonec jsem bezpečnostními prověrkami a různými lustracemi prošel a někdy na začátku roku devadesát dva jsem se stal příslušníkem FBIS.
Proběhlo potom něco jako srážka s realitou?
Ano, ale nebylo to vůbec hrozné. Nemůžu říct, že bych z toho byl rozčarovaný nebo zklamaný. Ta práce prostě zajímavá je. Byla také jiná doba, a to dost divoká. Celou BIS stavěli znova. Propouštěli lidi, kteří tam působili za doby totality. Někteří tam samozřejmě zůstávali, protože nebyl důvod, aby odešli, nepracovali na problematice, která souvisela s režimem. A nebo uměli něco, co nikdo jiný neuměl. Například vlézt do trezoru.
Na jaké pozici jste pracoval vy?
Šel jsem do terénu. Hned na začátku jsem prodělal různá školení. Učili jsme se, jak kontaktovat lidi a jak s nimi komunikovat. Nejdřív teoreticky a pak to zkoušíte v praxi. Bylo to hodně zajímavé. Jezdili jsme na školení i do zahraničí. V Česku nebylo v té době dost kompetentních lidí, a tak mnoho zahraničních informačních služeb nabízelo té české svoji pomoc.
Měl jste i strach o život?
Nějaké okamžiky by se našly, ale určitě to nebylo tak, že bych každý den po tom, co jsem vyšel na ulici, měl pocit, že mi někdo usiluje o život, že na mě míří nebo mě chtějí přejet náklaďákem.
Můžete vlastně o těchto věcech mluvit konkrétně?
Nemůžu.
A to do konce života? Mohl byste třeba napsat knihu?
Ano, do konce života. Knihu bych asi napsat mohl, tak jako to dělali všichni ti Krejčířové a jim podobní. Napíšou knížku, kde změní jména, a podávají to jako fikci, takhle by se to asi dalo. Ale to zatím dělat nechci, možná v důchodu.
Musíte toho ale vědět hrozně moc.
Takové informace se nezapomínají a ani není zájem je zapomenout. Ale informace tohoto druhu hrozně rychle stárnou. Takže i kdybych je chtěl použít, jako že nesmím, porušil bych tím zákon, i když už nejsou aktuální. Jsou nepoužitelné, už nikoho nezajímají. Teď mluvím o informacích, které jsem získal v BIS, tedy v kontrarozvědce.
A co informace z ÚSZI, tedy z rozvědky?
Ta shromažďuje informace ze zahraničí. Vůbec se netýkají Česka, proto jsou pro mě taky nepoužitelné.
Jaký je rozdíl mezi rozvědkou a kontrarozvědkou kromě toho, odkud získávají informace?
Kontrarozvědka, tedy ta vnitřní služba, pracuje podle českých zákonů a snaží se, aby byly na našem území prosazovány. Zatímco rozvědka, protože působí venku, tak s právním řádem Česka nemá nic společného a naopak porušuje právní řád té dané země, kde působí. Když budete mít špiona v Rusku, v Iráku nebo kdekoli jinde, tak bude porušovat veškeré zákony, které na tom daném území jsou.
I když to, co víte, je vlastně nepoužitelné, považují vás vládní špičky za nebezpečí?
Považují, ale ne v souvislosti s působením v BIS nebo v ÚSZI. Považují mě za nebezpečí za prvé kvůli všem možným kauzám, ve kterých zaznělo mé jméno. Jako třeba Savoy nebo Toskánsko. A za druhé i kvůli mému nynějšímu působení v Nadačním fondu proti korupci. Vůbec se stalo módou mě spojovat s různými věcmi. Nedávno jsem si třeba přečetl, že mám vlastní špionážní agenturu. Mně je to ale jedno. Ať si kdo chce, píše, co chce. Já jsem si za svou kariéru prošel mnoha stresovými situacemi, a tak mě nějaké články nemůžou rozházet.
Jak to na vás působí?
Mě to naopak povzbuzuje. Ani to nemám nikomu za zlé. Jsem si vědomý toho, že každé médium někomu patří. A ten majitel stojí na nějaké straně a v jejím zájmu vše koriguje. Nebo se minimálně o nějakých věcech nepíše. Ale je potřeba, když ty noviny čtete nebo se díváte na určitou televizi, mít tohle na paměti. Asi by měla existovat nezávislá média a myslím si, že je to v dnešní době možné. Může to fungovat, když platí někdo ze zahraničí. Takhle to ale nefunguje jen u nás, na celém světě je situace stejná.
Jak se vám spí se vším, co víte?
Mně se spí báječně. Na mě nemají stresové situace žádný dopad. Možná to pro někoho může zavánět masochismem, ale mě takové věci nabudí.
Takže zvládání stresových situací je další schopnost, kterou by měl dobrý agent mít.
Asi ano. Musíte se umět z nějakých věcí „oklepat“ a naopak vás to musí motivovat k většímu výkonu. Kdybych nebyl pod tlakem, tak bych zlenivěl. Sednul bych na kolo, jel bych se projet a nic bych nedělal. Čím větší tlak, tím jsem činorodější.
Jaký je rozdíl mezi agentem americké informační služby a tím českým?
Žádný zásadní rozdíl není. Každá z těch služeb má ale své způsoby práce a preferované způsoby získávání informací. Ten celkový informační produkt sestává z několika oblastí. Například informace od lidí, tedy od agentů, informace z radiorozvědky, informace z otevřených zdrojů, tedy analýz internetu nebo tisku. A z dalších a dalších oblastí. Každá z informačních služeb upřednostňuje jinou oblast a na základě toho si vybírá své lidi.
A jak je to s cizími jazyky?
To je další velký problém, se kterým se ale potýká například i policie. Představte si, že máte nasazené odposlechy v nějakém drogovém případu a posloucháte například kosovské Albánce. Kolik je u nás lidí, kteří ovládají kosovskou albánštinu? A u rozvědky je to důležité obzvlášť! Tam jsou potřeba jazyky jako darí nebo pašto, o kterých spousta lidí ani neví, že existují (pašto je úředním jazykem Afghánistánu, pozn. red.). Ruština a angličtina je samozřejmostí, arabština je velké plus.
S jakým jazykem jste měli třeba problém?
Jednou jsme sháněli člověka, který mluví právě jazykem darí. Tím se mluví v Pákistánu. Takoví lidé jsou asi tři nebo čtyři v republice. Pokud nepočítám Pákistánce žijící v Čechách, ti by ale zase nedostali bezpečnostní prověrku.
Můžou se Češi cítit v bezpečí?
Podle statistik je Česko bezpečná země. Praha je dokonce páté nejbezpečnější město v Evropě, daleko za ní jsou Paříž, Brusel nebo Vídeň. Ale to je statistika. Další věc je to, jaký máte pocit, když jdete po ulici. Osobně se cítím bezpečněji, když jdu po ulici ve Vídni. Otázka bezpečnosti je ale z velké části otázkou pocitu bezpečnosti. Když tady přijdete na policii po tom, co vám vykradli auto, dočkáte se toho, že vám řeknou, že to je úplně normální a nemáte ani čekat, že s tím něco udělají. Můžete pak mít pocit bezpečí? A to by stačilo, kdyby se strážníci párkrát za noc prošli
po ulici.
Takže vítáte snahu pražského magistrátu o změny v městské policii?
Myslím, že už se to začíná zlepšovat. A souhlasím s tím. Na fond nám chodí různé příběhy. Posílají je lidé, kterým se přihodilo něco zlého a nikde se nedovolali spravedlnosti. Byli na policii, na státním zastupitelství, nakonec skončili ve Štrasburku nebo v Haagu, ale tam se tím vůbec nezabývali, protože jde o velmi malé případy, jde o jednotlivce. Jsou to strašné případy! My s nimi bohužel nemůžeme nic dělat. Takže ten pocit, že má člověk možnost nějakého dovolání, je důležitější než ten faktický stav.
Nevadí vám, že se označení špion zřejmě už nikdy nezbavíte?
Vždycky, když o mně píšou, nazývají mě bývalým špionem. Nebo nedávno, když šel do kin špionážní film Jeden musí z kola ven, který je mimochodem natočen podle knihy bývalého britského agenta, tak mě zvali na premiéru a chtěli, abych měl před filmem proslov. Takže špionem už asi zůstanu navždy, ale mně to nevadí.
KAREL RANDÁK V SEDMI BODECH
1. Narodil se v roce 1955.
2. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu na UK.
3. Byl profesionálním cyklistou a poté i trenérem cyklistiky.
4. Po revoluci působil jako zpravodajský důstojník v Bezpečnostní informační službě (BIS).
5. V roce 2004 se stal ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace.
6. Je spojován s kauzou Savoy a toskánskou aférou.
7. Dnes je členem správní rady Národního fondu proti korupci.
